OSTNY MODRÉ RŮŽE

34-„Leandre, já si pamatuju úplně všechno."

Ani po několika hodinách se Lindsay neprobírala, pouze sem tam něco ze spánku vykřikla.
Celé její tělo bylo poseté modřinami, podlitinami, škrábanci - některé jí musel lékař pro jistotu zašít - a otoky po spoustě kousancích hada.
Přestože doktor tvrdil, že kousance škrtiče Lindsay nebudou stát život, jelikož rány pečlivě vydesinfikoval a bude na ně dohlížet, aby v případě zánětu nedošlo k otravě, což dle jeho výroku je nepravděpodobné vzhledem k nejedovatosti útočného hada.
Leander o ni měl pochopitelně starost.
Spal na posteli hned vedle ní a jakékoli zapípání lékařského přístroje, k němuž byla Lindsay napojena, ho znepokojilo.
Claire mezitím vyrazila vyřizovat své záležitosti. Tato situace, již označila za chvilkové odreagování od vlastních starostí, ji ani v nejmenším nevykolejila.
„Střílet na živý terč je mnohem větší zábava, než pálit kulky do figurín.“ poznamenala předtím, než odjela za svými vlastními zájmy.

Po nějaké době, Leanderovi to připadalo jako celá věčnost, se Lindsay přece jenom probudila.
Leander přemýšlel, zda na ni má promluvit. Ležela s hlavou otočenou od něj a on ji za žádných okolností nechtěl vylekat.
Kdoví, co s ní těch několik hodin strávených s tím rozporcovaným hajzlem udělalo, říkal si.
Jenomže její první slova, byť byla sotva slyšitelná, zněla: „Leandre.“
Ne, Diego, ani žádné jiné jméno.
Jako první myslela na mě, zahřálo Leandra u srdce.
„Jsem tady, Lindie.“ zašeptal a něžně jí položil ruku na rameno.
Ona se pomalu obrátila k němu.
Nic však neříkala.
Zůstala na něj mlčky hledět.
Stejně tak se zachoval Leander.
Přišlo mu to rozumné, chtěl jí nechat prostor. Byl přesvědčený, že kdyby něco chtěla říct, bez ostychu by tak učinila - přesně, jak to dělávala doposud.
A nakonec se tak i stalo.
„Pamatuju si to.
Leandre, já si pamatuju úplně všechno.“
„To je přece dobře, nebo snad ne?“
Lindsay si hlasitě povzdechla. Na moment zavřela oči.
„To znamená, že si já pamatuju všechno.“
Leander to pochopil, již napoprvé, pouze měl na celou situaci odlišný pohled.
Pro něj Lindsayina slova znamenala, že po celou dobu zůstala sama sebou, nedošlo k další střídání osobností.
„Pořád v tom nevidím problém.“ hlesl a jemně ji pohladil po modřinami zbarvené tváři.
I tak mu přišla nádherná, vlastně možná ještě víc.
Jizvy pro něj nikdy neznamenaly vadu na kráse, právě naopak. Viděl v nich sílu.
Někdo, kdo si celým životem prochází jako růžovým sadem, jizvy nemá - na těle ani na duši.
Jizvy mají ti, které život vystaví válce.
Jizvy mají ti, kteří v těchto válkách obstáli, kteří nezemřeli.
Pohlížel na ně jako na znak síly, odvahy a vytrvalosti.
Z Lindsayiných úst vyšel další povzdech.
„To znamená, že jsem Taipana rozporcovala já. Já jsem ho zavraždila. Já jsem se zbavila i těch dalších.“
Leander se na chvíli odmlčel.
„Zasloužili si to.“
„To rozhodně.“ přitakala, avšak nato se zarazila. „Ale říkám si,“ pokračovala nejistě: „co když všechny mé vraždy jsem spáchala já, ne mé alter ego. Co když jsem si ho vytvořila vsugerací, protože jsem se bála, že... Protože jsem se bála sama sebe? Co když já, Lindsay Thibault, jsem ta Noční můra, ten sériový vrah, kterého se už roky snaží kriminalisté dopadnout?“
„Udělal jsem si menší průzkum. Nebudu lhát, Claire Sanderson mi s tím pomohla, alespoň s něčím. Očividně má tvé vraždění spojitost, s tím, co se ti jako malé sedmileté holčičce přihodilo, co ti Taipan a jeho gang udělali.“
„Tehdy to byl ještě jeho otec. Taipan se jen přidával.“ dodala Lindsay.
„Vraždila jsi zásadně muže.
Muže podobných fyzických predispozic jako Taipan a jeho otec. Připravila jsi je o život brutálními způsoby, které se bolestí rovnaly středověkým mučicím technikám.
Napadlo mě spoustu věcí, které se ti musely přihodit, které na tobě byly spáchány, abys takové... činy byla schopná spáchat, ale pak jsem si uvědomil, že pravda může být možná ještě horší.“
„Detaily jsi už tedy nezjistil.“ konstatovala Lindsay s pohledem upřeným na bílé povlečení postele.
„Ne ty, které utkvěly v paměti tobě.“
Lindsay se jen při vzpomínce na ten nejhorší týden v jejím životě zděšením stáhl žaludek a do očí jí vhrkly slzy.
„Byla jsem pro ně hračka. Nástroj pro potěšení.“
Začala se klepat.
Leander sevřel její dlaň v těch svých. Upřeně jí hleděl do očí.
„Se vším všudy. Bylo mi sedm. Byla jsem dítě, které nevědělo, co se s ním děje. Nevěděla jsem, co znamená to, co mi dělali, ale nenáviděla jsem je za to. Pokaždé, když mi působili bolest, představovala jsem si, jak je zabíjím tím nejbolestivějším způsobem.
Uklidňovalo mě to. Díky těmhle zvráceným představám se mi podařilo to vydržet.
Přežívala jsem pro to, abych mohla zabíjet.“
Musela na několik vteřin zůstat mlčet, nechat slzy stéct po svých tvářích, trochu se uklidnit, aby vůbec mohla pokračovat ve vyprávění.
„Tehdy už začínali s red rooms na dark webu. Prý jsem byla jednou z těch prvních pokusných králíků. Říkali mi Sienna.“
Leander zatnul zuby.
Kdyby byli naživu, znělo mu v hlavě, přáli by si, aby je mučili ve středověku a ne já.
„Vyšlo to, samozřejmě. Svět je odpradávna plný zrůd.
Malé děti jejich rodiče straší čerty a peklem. Jenomže peklo neexistuje.
A pokud ano, je prázdné. Všechny ty zrůdy jsou totiž tady, na zemi. Jsou volné, aspoň teda většina z nich a ničí životy, komu se jen dá.
Já mezi ně patřím taky.“
„Nepatříš, Lindsay.“ řekl Leander potichu a přiblížil se k ní ještě víc.
Myslel to upřímně.
Neříkal to jen z lítosti nebo ze zaslepenosti svými city k ní.
On v ní viděl oběť, která se rozhodla postavit se znovu na nohy, ať to stálo, co to stálo.
Stejně tak pohlížel na svého nejlepšího přítele Matea, na svého opatrovatele Charlieho, na všemi známou Claire Sanderson i sám na sebe.
Protože spadnout na dno je nehoda.
Zůstat tam je volba.
A přesně to jí deklamoval.
„Je mi jedno, jestli jsi ty vraždy spáchala ty sama v plné příčetnosti nebo osobnost, kterou si tvá mysl pro zachování psychického zdraví vytvořila. Pro mě to nic nemění. Život mě naučil vidět příběh, ne jen závěr.
Jsou vrazi a kriminálníci, u kterých mě příběh nezajímá, protože je očividné, že za svými činy vidí hmotný cíl, ale mezi takové ty nepatříš, Lindsay.“
Mladá žena se mírně pousmála.
„Lidská mysl je to nejkomplikovanější, co existuje. Není možné ji během pár let obecně prostudovat a pak se považovat za profesionála, který má právo léčit stovky, možná i tisíce lidí. Každý jednotlivec je jiný. Liší se od ostatních prakticky ve všem, s ostatními sdílí pouze podobnosti.
Psychologové vlastně ví hovno. Dokáží stanovit diagnózu, dokážou vyslechnout a dát tím pacientovi pocit, že alespoň někdo má o jeho problémy zájem, ale tak to není. Psychologové nemají zájem o žádný z problémů svých klientů, prostě na každého aplikují něco z toho, co se za těch pár let na univerzitě naučili a když neví, tak je s oddychem pošlou k psychiatrovi pro antidepresiva, která člověka otupí, udělají z něj kus bez názoru, bez života. Farmacie si pak jen prospěvuje, nehledě na to, že takových polomrtvol jen přibývá.
Já bych nebyla jiná.
Psychologii jsem chtěla studovat kvůli sobě, ne kvůli chuti pomáhat ostatním.
A kam mě to dostalo?“
„Ke mně přece.“

******
Novoroční kapitola OSTNY MODRÉ RŮŽE je tady, každopádně příběh už nejspíš budu směřovat ke konci😘

A přeju Vám co nejúspěšnější rok!💋

adelakubicova