OSTNY MODRÉ RŮŽE

11-„Jsem vrah."

Z kuchyně, kam Lindsay vstoupila poprvé, se ozýval křik.
Vlastně to byl spíš řev než jen křik.
Podle hlasů ještě dívky rozeznat neuměla, no díky Ninině komentáři o kombinaci Chiary a Julianny věděla, kdo je původcem sporu.
„Ahoj," pozdravila s nesmělým úsměvem.
Julianna, která zrovna strčila do Chiary, načež následovala řada nadávek na Julianin účet, si jí všimla jako první.
„Nazdar, vítej do klubu. Nebo spíš... do sbírky."
Chiara jí také začala věnovat pozornost.
Zářivě se na ni usmála.
„Ahoj. Určitě si mě pamatuješ, ale kdybys náhodou měla výpadek předtím, než jsi omdlela, já jsem Chiara."
„Pamatuji si tě. Všechny si vás pamatuju."
„Lindsay, že?" zaslechla za svými zády hlas Beth, který rozeznala hned, jelikož na ni dívka už mluvila.
„Jo,"
„Už je ti líp?"
„Jo, jo, cítím se tak. Nebo si to aspoň snažím namlouvat v naději, že se tak pak budu opravdu cítit."
„Fake it till you make it." přednesla Chiara. „Tak nějak to vy Američani říkáte, že?"
Pohledem přejela z Lindsay na Juliannu, jež protočila očima. „Zase chytračíš?"
„Zase máš problém?!"
Beth si s pokrčením ramen povzdechla, jinak však vypadala, že jí jsou hádky obou dívek ukradené. „Tak je to s nimi pořád."
Lindsay ale rozhodně nepřipadalo jako dobrý nápad, že tyto dívky měly zpřístupněnou kuchyň se všemi ostrými předměty. Chiara, trpící histrionskou a pasivně agresivní poruchou osobnosti, zrovna nožem krájela brambory a vedle ní stála Julianna a provokovala ji.
„Nemůžou si navzájem ublížit?" obávala se.
„Jo, to můžou. Ale mají se jakýmsi zvláštním způsobem rády. Připomínají mi mé dvě mladší sestry, dvojčata. Nesnášely se a zároveň se milovaly. Hádaly se a pak si navzájem kryly záda."
„A kde je Samantha?" dotázala se Lindsay, rozhlížejíc se po rustikálně zařízené kuchyni propojené s terasou, kde bylo sezení.
U kuchyňské linky a baru vařily Chiara s Juliannou, naproti se nacházel velký jídelní stůl, kde nikdo neseděl, po levé straně při příchodu do kuchyně se rozprostírál velký krb, kdežto na druhé straně se rozprostírala terasa se sezením.
„Leží na gauči na terase, pravděpodobně s knížkou. Není zrovna člověk, který by se toužil socializovat, natožpak přátelit. Vyrovnává se s tím, co provedla, sama, i když jsem si jistá, že to jí nepomáhá. Je lepší problémy a trápení vykomunikovat, než je v sobě dusit, ač to může znít od člověka s nesmyslnými fobiemi a panickými záchvaty divně."
„Co provedla?" zajímala se Lindsay.
Beth pohlédla na Chiaru a Juliannu. Dle jejího výrazu Lindsay usoudila, že neví, zda to Lindsay má či nemá říct.
Julianna pokrčila rameny, tvaříc se, jako by jí to kompletně bylo u míst, kam slunce nesvítí.
V Chiarině obličeji se namísto toho usadil zamyšlený výraz.
„Zabila svého přítele. Ex-přítele. Vlastně si nejsem tak docela jistá. Člověk by si řekl, že ji to sžírá a proto chce být sama, ale já jsem přesvědčená, že jí to je úplně u prdele."
„Hej," napomenula ji Nina, která se poprvé od chvíle, co s Lindsay vešla do kuchyně spojené s jídelnou, promluvila. „Takhle o ní nemluv. Nevíme, co doopravdy prožívá."
Julianna znovu protočila očima.
„Jakoby nás to mělo zajímat, když se s námi nechce bavit a odmítá naši pomoc."
„Julie!" vykřikla Nina, avšak její křik zněl jako Juliannin normální hlas.
Lindsay ale s Julií souhlasila. Přestože byla studentkou psychologie, po svých studiích se chtěla uplatit spíše v nějaké reklamní či jiné agentuře, kde by sice s lidmi pracovala, ale náplní její práce by nebylo pouze vyslýchání cizích problémů a snaha jim stanovit diagnózu a léčbu.
Dokázala si představit, že by snadno ztratila nervy s někým, kdo by kolem svého problému akorát kroužil namísto toho, aby šel přímo k věci.
A neměla takové chování ráda především proto, že ona sama jej praktikovala.
Kroužit okolo problému, dokud z toho druhá osoba není otrávená, nebo prostě co nejrychleji od daného tématu odbočit, byť by to mělo být nevhodným vtipem.
Proto spíše soucítila s dlouhovlasou brunetou než s krátkovlasou černovláskou.
„Kdo chce kam, pomozme mu tam. Tak se to u nás v Česku říká." pronesla Beth.
Nina s nesouhlasným kýváním hlavy vyrazila na terasu, kde ležela Samantha, která s největší pravděpodobností - pokud tedy nespala - všechno slyšela.
„Tak, jak se ti tu líbí?"
„A cenu za nejdebilnější otázku dne získává... Chiara!" neodpustila si Julianna svou poznámku.
„Přestaň mě srát, nebo se neudržím a vážně tě zbiju. Víš, že toho schopná jsem."
Julianna se uchechtla. „Tak, Lindsay, co nebo koho tady zatím nenávidíš úplně nejvíc?"
„Leandra." odpověděla Lindsay pohotově. „Rozhodně Leandra."
Chiara sesypala z dřevěné desky všechny kousky nakrájených brambor do hrnce a poté se přidala do konverzace.
„To se podá. Zase tak špatný není. Vlastně je docela fajn. Má smysl pro humor a zábavu. Je chytrý, hodně, hodně chytrý, bohatý, svým způsobem i úspěšný a hlavně, hlavně je to fešák, na tom se shodneme, no ne?"
Ano.
Samozřejmě že ano.
Ano a jedině ano.
„Kdyby mé pohledy zabíjely, měl by to už dávno za sebou." vypadlo z Lindsay nakonec.
Všem třem dívkám to připadalo úsměvné.
„Hele, a proč jsi vlastně napadla Ninu? Ne, že by mě nebavilo tě sledovat, prát se umíš briliantně, ale vrhla ses na ni zničehonic." vyzvídala Julianna. „A mimichodem, říkej mi Julia, pokud chceš."
Lindsay přikývla a posadila se na barovou židli.
„Je to složité. Já jsem složitá, komplikovaná."
„To jsme všechny." ozvala se Beth.
„Já vím. Problém je v tom, že já lidem ubližuju, aniž bych si to já uvědomovala. Neumím se," Lindsay se zasekla. „Nemůžu říct, že já bych byla sto procent času já."
Všechny tři dívky v nechápavostk svraštily obočí.
„Cože?"
Lindsay jim to chtěla říct.
Chtěla jim říct, co je s ní k sakru tak moc špatně, ale opět se zasekla.
Opět jí v hlavě jakýsi hlas říkal, že nemůže, i když ona věděla, že tady může.
Všechny tyto dívky měly vážně narušenou mysl a s největší pravděpodobností provedly něco, za co skončily buď za mřížemi nebo na léčení.
Lindsay si však myslela, vlastně si byla docela jistá, že ona spáchala zla možná ještě víc než ony všechny dohromady.
Vyhlídka přátelství se jí líbila, byť by to bylo přátelství s jistými komplikacemi.
Kdyby jim odhalila své tajemství, obávala se, že by s ní žádná - snad ani Julia, která se tvářila, že zvládne nést všechnu tíhu světa, alespoň do chvíle, než se její schizifrenie či závislost znovu ozve - nic společného mít nechtěla.
A toho se Lindsay děsila celý svůj život.
Zavržení.
Odmítnutí.
Kompletní izolace od zbytku světa.
„Pořád ses jim nesvěřila?" zaslechli Leandra, jenž se objevil ve dveřích.
„Vím, že ti to činí problém, který pro tebe není snadný překonat, ale zamyslela jsi se nad tím, jak by se ti ulevilo? Tady se nesoudí. Netrestám vás za to, komu a co jste ve svých pestrých minulostech provedly.
Tak ke mně přestaň mít takový odstup, ano? Dneska večer mám v plánu tě vzít na jednu sešlost."
Lindsay přeběhl mráz po zádech.
„Jakou sešlost?" opáčila.
„To ti vysvětlím později. Chtěl jsem, abys jim to řekla sama, ale pokud to opravdu nezvládneš, udělám to za tebe. Pro tajemství zde není místo."
„Nebudeme tě odsuzovat, Lindsay. Na to tady taky není místo." ujišťovala ji Beth. „Všechny jsme provedly jisté... šílenosti."
Dokonce i Juliin tvrdý výraz změkl.
Než se Lindsay konečně odhodlala, Leander zavolal Ninu a Samanthu za nimi do kuchyně.
„Mám disociativní poruchu identity. Dříve se tomu říkalo mnohočetná porucha osobnosti. Problém je v tom, že moje alter ego nebo možná alter ega, které nedokážu ovládat, mají s lidskostí asi tolik společného jako mají oheň a voda."
Na moment sklonila hlavu.
Styděla se.
Tak strašně moc se styděla.
Zároveň ale byla na sebe jakýmsi zvláštním způsobem pyšná.
Dokázala to.
Po tolika letech, kdy neposbírala odvahu, aby se přiznala, tak přece jenom učinila.
Vyšla najevo se svým tajemstvím, jež bylo tak temné, že rozhodně mělo potenciál na zničení celého jejího života.
Projela jí vlna chladu.
Po těle jí naskočila husí kůže.
Byla si vědoma skutečnosti, že v případě, že by se jí i dívkám podařilo utéct, bude se ze všeho nejdřív muset vypořádat s velkou komplikací - aby žádná z dívek neprozradila její tajemství.
„Sice si nepamatuju, nechci si pamatovat nic z toho, co jsem udělala, ale to mé činy nepromíjí. Jsem vrah. Říkají mi Noční můra, Démon noci, Ďáblova ruka nebo samotný Ďábel v lidském těle. Nikdo ale nepředpokládá, že všechny ty vraždy jsem způsobila já, nevinně vyhlížející žena.“
„Počkej, takže ty si nepamatuješ chvíle, kdy a jak jsi vraždila, ale víš, že jsi to udělala?“ zašklebila se Julia.
„Když ve zprávách zmiňují vraždy přibližně v místech, kde jsem se pohybovala, většinou to nejsem já. Když ale mluví o brutálních způsobech vraždy, rozčtvrcených, vykuchaných tělech,“ Lindsay nemohla dát pokračovat. „Vím, že to je moje práce.“
„Holka, ty jsi... Asi na to neexistuje slovo.“  sdělila svůj názor Julia.
„Samozřejmě, že existuje.“ namítl Leander. „Unikát. Naprostý unikát.“
„Bude to znít pokrytecky, ale proč jsi s tím nezačala dělat něco už mnohem dřív?“ zeptala se Chiara opatrně.
„Na léčení jsem nešla proto, že sice by mé zločiny nebyly považovány za tak vážné, jelikož jsem je v podstatě nespáchala já, ale rozsudky se ne vždy konají v soudní síni ale především v teple domovů občanů. I kdyby mi soudce nařídil léčbu namísto vězení, což by v mém případě klidně udělat mohl, společnost by mě zničila, moje rodina by se mnou už v životě nepromluvila, ne že bych se jim za to divila.
Jenomže faktem je, že v psychiatrické léčebně by žádný lékař nenapsal do dokumentace, co opravdu mi prováděl.
Vím to. Studuji psychologii a v pár léčebnách jsem byla.
Pacienti tam neumírali na následky jejich nemocí. Spousty z nich umíraly právě na důsledky léčby, kterou na nich doktoři prováděli.
Neříkám, že já jsem dobrý člověk, protože to kurva nejsem.
Jsem sobec. Jsem psychopat, odpad společnosti, odpad lidské populace, ale...“
Tentokrát už slzy zadržet nedokázala.
„Pokusila jsem se o sebevraždu, protože jsem to považovala za lepší řešení, než se ke všemu přiznat. Jen pár dní předtím, než jsem potkala svého manžela. Nevyšlo to. Pak jsem se zamilovala a doufala jsem, že se to zlepší.
Nezlepšilo.
Naopak.
Mám pocit, že všechno bylo ještě horší.“
„Ale svému manželovi jsi přece nikdy neublížila, nebo ano?“ Beth jí věnovala soucitný pohled.
„Ne. Nikdy jsem neublížila nikomu ze svých blízkých. Nevím, jak je to možné. Neznám své alter ega. Neznám ty další, kteří žijí v mé hlavě a nutí mě páchat takové zlo.“
„Co ti takovou poruchu způsobilo?“
Lindsay zavrtěla hlavou.
Začala se při té děsivé vzpomínce třást, přičemž jí Beth položila svou dlaň na tu její.
„Povíš nám to jindy, když budeš chtít.“
„Jo, povíš nám to jindy.“ přitakal Leander. „Protože o tomhle nemám tušení ani já a to se považuju za špičkového stalkera.“

*****
Tak co, byly vaše tipy ohledně Lindsayiny poruchy správné? :D

Ještě se máte na co těšit 💪