OSTNY MODRÉ RŮŽE

20-„Krásná mladá vražedkyně."

„Leandre," zašeptala, ovšem Diegovi to neuniklo.
Slyšel to.
Slyšel, jak během svého orgasmu způsobeném jím vyřkla jméno jiného muže.
To se ho samozřejmě dotklo, ostatně něco takového by s největší pravděpodobností ublížilo na egu každému muži - ne že by se bylo čemu divit. V opačném případě by tomu bylo stejně.
Nikdo nechtěl v takovém okamžiku slyšet jméno někoho jiného a ne to své, už vůbec ne po tříletém vztahu zapečetěném svazkem manželským - byť byl neplatný.
„Leandre?" zopakoval Diego, načež se od ní odtáhl.
A tehdy to přišlo.
To uvědomění.
Uvědomění, co právě způsobila.
Sakra.
Sakra.
Doprdele! nadávala si Lindsay.
Jak jsem mohla?
Jak jsem kurva mohla?
Lindsay se zhluboka nadechla, přemýšlejíc, co Diegovi řekne, aby jej ještě víc neranila.
„Kdo to je? Kdo je Leander?"
Nezněl ani tak naštvaně jako zklamaně. To z tónu jeho hlasu přímo vyznívalo.
Zklamání.
Zlomení důvěry.
Ublížení.
Překvapení.
Zatraceně nepříjemné překvapení.
Lindsay měla sucho v ústech, jazyk, jako by jí zmrzl.
Cítila se strašně.
Cítila se naprosto, naprosto příšerně.
Nemohla to říct.
Nemohla popravdě říct, kdo je Leander.
Kdyby to udelala, byla by jen krůček od celé pravdy a to nepřicházelo v úvahu.
Už tak jsem toho posrala víc než dost.
„Kdo je Leander?" zopakoval Diego.
„Je to jeden... muž."
„Jsem vskutku překvapen, že to není žena."
Nato se natáhl pro odhozené oblečení a odešel z ložnice.
„Diego, počkej."
Lindsay na sebe spěšně hodila župan, po němž sáhla do skříně a vyběhla za ním.
„Co se stalo? Proč mi nic nechceš říct? Měsíc jsme byli od sebe, Lindsay, měsíc! Hned po naší svatbě. Celou tu dobu jsem neměl ponětí, kde jsi a jestli vůbec jsi. Ztratil jsem svou manželku a nevěděl, zda vůbec má smysl tě hledat, protože ti, kteří nás napadli, nevypadali zrovna milosrdně."
„Zda vůbec má smysl mě hledat?" opáčila Lindsay, zaražená volbou jeho slov.
„Zajímal ses vůbec o mě ty nebo jsi na to měl lidi?"
„Co to je za otázku? Samozřejmě, že jsem se zajímal i já! Jak se na něco takového můžeš vůbec ptát? To já jsem ten, kdo si zaslouží vysvětlení, protože ty vzdycháš jméno někoho jiného. Byl on tvůj únosce?"
„Diego," hlesla Lindsay.
„Spala jsi s ním?!" rozkřikl se, pak se však uklidnil. „Nutil tě k tomu? Pokusil se..."
„Ne." odvětila Lindsay, která tušila, na co se Diego chtěl zeptat. „Nikdo mě neznásilnil, ani jsem s nikým nespala dobrovolně."
„V tom případě tomu nerozumím ještě víc."
„Je to komplikované."
Diego nechápavě povytáhl obočí.
„Takže trpíš Stockholmským syndromem?"
„Ne. Ne, tak to není."
Stockholmský syndrom to nebyl.
Nebo vlastně možná z jisté části ano.
Ale Lindsay si k Leanderovi nevytvořila vztah na základě toxicity - patetické vděčnosti za to, že ji jako její únosce nechal naživu, nýbrž za to, že ji přijímal se všemi jejími démony.
Nesoudil ji.
Netlačil ji do vysvětlování.
Považoval ji i přesto to všechno za lidskou bytost.
Choval se k ní lépe než ona sama k sobě.
„Tak mi to už konečně vysvětli, Lindsay. Co s tebou bylo, když tě tady všichni hledali?"
Na to Lindsay neměla, nemohla mít odpověď.
„Diego, já,"
Na moment zavřela oči, jako by snad doufala, že tím celý problém zmizí.
„Promiň, já nemůžu. Nemůžu ti říct pravdu a na lhaní už nemám sílu."
„Co prosím? Lindsay, no tak, jsme manželé, máme si důvěřovat, ne před sebou mít tajnosti."
Popošel o pár kroků k ní, ona však ustoupila.
„Nejsme, Diego. Naše manželství je neplatné. Náš oddávající neměl žádný certifikát a všechny dokumenty byly bez legitimace."
„Jak tohle víš?"
„Na tom nezáleží."
„To teda záleží." křičel zase. „A záleží mi na tom sakra hodně. Ale nech mě hádat. Souvisí to s ním? S Leanderem?"
„Promiň, Diego, ale nemůžu ti říct pravdu."
„Cože?" vyprskl, nechávaje se ovládnout vztekem.
„Nejsem ta, za kterou mě máš."
„Lindsay, prosím, mohla bys laskavě přestat mluvit v hádankách a dvojsmyslech? Neviděli jsme se několik dní, ale mám pocit, že ty ses přitom ode mě vzdálila desítky let."
Lindsay si povzdechla.
„Potřebuji na vzduch."
Spěšně na sebe hodila oblečení, jež z ní Diego jen pár chvil nazpátek strhal, popadla koženou bundu a vyběhla z jejich bytu.
Diegovo volání, jako by ani neslyšela.
Výtahem se dostala až dolů do přízemí, odkud vyrazila ven.
Tušila, že se něco pokazí, ale nenapadlo ji, že by to šlo z kopce tak rychle.
Nenapadlo ji, že se to zvrtne takovým způsobem a především v tak nevhodné chvíli.
Teď už se cítila špatně. Opravdu špatně.
Ranila člověka, který byl ten poslední, kdo by si to zasloužil.
S pravdou najevo však vyjít také nemohla.
Zprvu pouze šla, postupně se ale rychlá chůze měnila v poklus, až nakonec běžela, jako by jí šlo o život.
Jenomže tomu, předčím utíkala, utéct nemohla.
Nešlo se zbavit něčeho, co bylo její součástí, co bylo jí samotnou.

Dostala se až na úplný okraj města, kde některé z pouličních lamp pouze poblikávaly. Lindsay, nyní již klidněji, procházela zanedbaným parkem. Nevnímala své okolí dostatečně na to, aby dokázala zaregistrovat blížící se nebezpečí.
Vůbec nepostřehla, že se k ní zezadu blíží vysoký muž, který však nebyl jedním z těch napůl bezvládných bezdomovců povalujících se s lahvemi alkoholu okolo sebe za lavičkami a u stromů v parku.
Ne.
Tento muž k nim nepatřil.
Cílem tohoto muže nebylo získat drobné, v tom nejlepším možném případě pár bankovek, na alkohol.
Jeho oběť šla jen pár metrů před ním.

Zničehonic Lindsay pocítila tupou bolest na hlavě, načež se jí zatmělo před očima.
„Merrick byl jen loutka. Vždycky byl jen loutka." slyšela tlumeně. „Stejně jako ostatní. Stejně jako ty.
Průběžně jsem tě sledoval od chvíle, co jsi před všemi těmi roky zabila mého otce."
Chtěla se bránit.
Chtěla mu vrátit úder, ale nebyla toho schopná. Neměla dostatek sil.
Hlavou jí pulzovala šílená bolest a přestože se mermomocí snažila udržet při vědomí, té bolesti pomalu podléhala.
Kdyby ji muž nedržel - ne že by bylo o co stát - upadla by na zem a s největší pravděpodobností při tom propadla do bezvědomí.
„Moc toho o tobě nevím, ale nevěřím tomu, že bys zapomněla. Nikdo by nezapomněl."
Lindsay přestávala vnímat své okolí, včetně tohoto muže.
„Stále nic? Ten týden, během něhož jsi poprvé pocítila, jaké to je, spojit se s mužem? Kolik že ti bylo let?"
Sedm.
Bylo mi jen zasraných sedm let.
A byl to týden, který mi změnil celý život.
Jeden týden, kvůli němuž jsem se stala tím, kým jsem dnes.
Týden, na který nikdy, nikdy nezapomenu.
„Krásná mladá vražedkyně. Vůbec ses nezměnila, drahoušku.“
Ač se změnilo Lindsayino vnímání reality, její fyzický stav jí neumožňoval započít jakoukoli akci.
Měla pocit, že bude každou chvílí zvracet.
Hlava se jí točila, div se jí nerozletěla na kusy.
„Co říkáš na další týden, řekněme, strávený s přítelem z dávné minulosti?“

******
Omlouvám se, že je kapitola kratší, než je zvykem, ale měla jsem opravdu náročný týden a priority musely být jinde ;)

Následující kapitola vyjde s největší pravděpodobností opět v pátek, ještě se Vám ozvu, adelakubicova

Užijte si víkend!🌹