Alfa, Beta, Omega

×10×

Atela:

S Flirou jsme šly na hlídku a opravdu jsme se nenudily. Povídaly jsme si hlavně o ní a Gabonovi.

,,A co ty a Lidon?" Zeptala se znenadání. ,,Dle mého tě má rád. A když máš ráda ty jeho, můžete to zkusit dát dohromady. Nemyslíš si?" Prudce jsem se na ní otočila a zastavila se uprostřed kroku.

,,Cože?" Vyjekla jsem. ,,Co tím myslíš?"

,,Tak netvrdím, že byste měli rovnou být druhové, ale no víš..." V rychlosti jsem přikyvovala, abych jí přerušila.

,,Jo, ale... No... Já... Já nevím. Nemyslím si, že by mě měl rád." Sklonila jsem hlavu. Pohledem jsem propalovala napadané jehličí, malinkaté kamínky a především zelenou housenku, která si to jen tak šinula po cestě. Normálně bych si jí ani nevšimla, ale teď jsem se přímo vyhýbala Fliřinému pohledu, takže taková housenka přijde vhod.

,,No tak... Jen s ním promluv. To tě nezabije a jeho také ne, takže lepší, než tu jen tak sedět. Teda hlídkovat, ale chápeš." Nechala jsem housenku housenkou a šla dál. Flira neotálela a během okamžiku šla po cestě hned vedle mě. ,,Co říkáš?" Zeptala se ještě, ale já už nezastavovala.

,,Jo, možná." Přikývla jsem a zrychlila jsem. Flira se mnou držela krok.

~

Lidon:

,,Co ty a Atela?" Zeptal se radostně Gabon, když jsem ležel a odpočíval v noře. Zvedl jsem hlavu a vytřeštil na něj oči.

,,Co?" Řekl jsem jen. Uvědomil jsem si svou reakci a pokusil se dělat jakože nic. Odvrátil jsem pohled a pokusil se sestrojit smysluplnou větu. ,,No víš... Já bych... Ne, že by se mi nelíbila, ale..." Nestihl jsem ani doříct větu a můj velice vlezlý společník jí dořekl za mě.

,,Nevíš, jestli tě má ráda zpátky." Nic jsem mu na to neřekl, ale mírně jsem kývl. Opravdu mi nebyla lhostejná. Něco jsem k ní cítil. Jen jsem se bál to komukoliv říct, ale teď to jen tak ví Gabon. Mám docela strach, že se něco stane a praskne to. Pak se mi má šance zmenší natolik, až sám sobě budu jen pro smích. ,,Lidone? Jsi v pohodě?" Gabon mě vytrhl z mých myšlenek. Kývl jsem a položil hlavu na tlapky. Měl jsem náladu jen ležet a ležet. Byl jsem dost unavený. Asi bych i usnul, kdyby však to ticho kolem nenarušil hluboký hlas Gabona. ,,Měli byste si promluvit." Řekl docela nahlas.

,,Spíš ne. Myslím si, že to je zbytečný. Jak by mě ona, Alfa, mohla mít ráda? Pamatuješ si, jak na mě téměř zaútočila kvůli kořisti? Dle mého mě přímo nesnáší. Nejlépe udělám, když na ní úplně zapomenu. Sice to bude stát hodně úsilí, ale udělat to musím." Povzdechl jsem si a smutně zakňučel.

,,Za zkoušku nic nedáš. Vím, že mluvit o tomhle je docela náročný, ale podívej se na mě. Já jsem to zvládl a úspěšně. Mám družku, kterou miluji a jsem hrozně rád, že jsem jí to dal najevo. Představ si, že kdyby se to nestalo, tak bychom ani nebyli spolu a nejspíš bychom se k tomu už nikdy neodhodlali." S rozhodností v očích jsem se na Gabona podíval a rázně kývl hlavou.

,,Až se vrátí z hlídky, řeknu jí to. Mohl bys potom prosím s Flirou..." Na chvíli jsem se odmlčel a doufal, že Gabon pochopil, protože kdybych to řekl nahlas, mohlo by to znít urážlivě a to nechci.

,,Jasně. Půjdeme pryč. To je v pohodě. Nebudeme vás rušit." Ujistil mě a kýval hlavou. Popravdě, toho se bojím ještě víc. Té samoty, která nastane, až ode mě Atela uteče.

Do očí se mi draly slzy, protože jsem na to nebyl připravený. Slzy jsem však potlačil. Nervozitou jsem si kousal do tlapky, ale až jsem si jí prokousal do krve, nechal jsem toho. Nervozita mi však stále visela na zádech jako těžký jelen.

Moje uši zpozorněly. Z venku jsem slyšel dva hlasy a jeden z nich patřil přímo té vlčici, se kterou jsem chtěl mluvit. Gabon jen tak vyběhl ven za svou družkou a zanedlouho tím stejným vchodem vešla Atela. Nenuceně si vedle mě lehla.

,,Víš, musím ti něco říct." Řekli jsme oba naráz. Podívali jsme se na sebe a nervózně se zasmáli.

,,Já začnu." Řekl jsem a cítil jsem, jakoby mi na srdci vyrostl strom nebo obrovská skála. ,,Říká se mi to opravdu těžko, tak nebudu chodit kolem horké kaše. Víš, Atelo, hrozně se mi líbíš, ale ne jen jako vlčice, ale hlavně duše. Duše, která hledá svou spřízněnou polovičku. A já mám pocit, že já jsem ji našel. Našel jsem jí v tobě. Nevím, jestli to máš jinak nebo ne, ale chtěl jsem, abys věděla, že tě mám rád a že bych byl rád, kdyby ses stala mou družkou. Nejspíš to tak necítíš, takže mě klidně můžeš odmítnout. Pochopím to. Teď se cítím opravdu špatně. Já... Omlouvám se." Těkal jsem očima všude kolem, hlavně abych se nemusel dívat na Atelu. Když dlouhou dobu nic neříkala, musel jsem se na ní podívat. Usmívala se. Nechápal jsem, co její výraz znamená, tak jsem natočil hlavu na stranu. Hlasitě se zasmála a olízla mi čenich. Nasadil jsem naprosto překvapený výraz.

,,Asi mi to neuvěříš, ale přesně tohle jsem ti chtěla říct. Je neuvěřitelné, že zrovna my dva jsme druhové." Usmál jsem se a olíznutí čenichu jsem jí opětoval. Atela zabořila hlavu do mé srsti a já se kolem ní stočil. Ona slastně vydechla a zavřela oči. Po chvíli usnula, ale já jsem usnout nemohl. Stále jsem myslel na to, že mám družku.

Ahoj, zde je další kapitolka. Dneska jen taková, kde si všichni jen povídají a nic moc se neděje. Snad se líbila 🤍

Korynek_