Alfa, Beta, Omega

×31×

Bun:

Už jsem to nemohla vydržet. Musela jsem za Zartaou jít. Byla sice noc, ale já jsem si byla jistá, že Zartae má přítomnost vadit nebude. Tiše, abych nevzbudila Duma jsem se vymanila z jeho objetí, ale to bych prostě nebyla já, abych Dumovi omylem nešlápla na ocas. Šedivý vlk tiše vyjekl a jeho pohled spočinul na mně. Hodila jsem po něm omluvný pohled a podívala jsem se po ostatních v noře. Všichni spali.

,,Omlouvám se, nechtěla jsem tě vzbudit." Zašeptala jsem co nejtišeji jsem dokázala. Nechtěla jsem už nikoho dalšího probudit. Dum se ke mně natáhl a olízl mi čenich.

,,V pohodě, kam vůbec jdeš?" Dum taky šeptal, ale zřejmě jsme někoho probudili, protože Duma zasáhl do boku bílý ocas.

,,Noční klid vám nic neříká?" Zahuhlal tiše Nio. Vlastně jsem mu skoro nerozuměla. Dum tiše zavrčel a jen se na mě usmál. Brala jsem to jako tiché rozloučení a tak jsem odešla. Venku jsem našlapovala tiše, aby jsem nikoho nerušila a větřila jsem, abych našla svoji bělosrstou kamarádku. Myslím, že bych ji ještě hledala, kdyby se z poradního kamene neozval hlas.

,,Bun? Co tu děláš?" Ohlédla jsem se a uviděla jsem ve tmě dost viditelnou bílou srst.

,,Chci si s tebou promluvit." Vydechla jsem a pomalými kroky jsem se k Zartae přiblížila. Nevěděla jsem jak začít, tak jsem začala tím, co mě napadlo jako první. ,,Omlouvám se." Sklopila jsem pohled k zemi a smutně jsem si povzdychla.

,,Za co?" Podivila se Zartaa a trochu se uchechtla.

,,No od tý doby co jsme oficiálně s Dumem, tak jsem s tebou vlastně nepromluvila ani slovo. Cítím se strašně ." Nervózně jsem přešlápla a když se Zartaa dlouho neozívala, musela jsem zvednout pohled. Vypadala... Překvapeně.

,,To já vím ale jste druhové tak to chápu. Nemusíš se omlouvat. " Teď jsem tu byla já ta překvapená.

,,Takže mezi námi všechno dobrý?"

,,Jo, proč by nebylo?"

,,Takže neodmítneš mojí pozvánku na zítřejší společnou hlídku?" Zartaa se jen uchechtla a já věděla že s ní můžu počítat.

,,Běž zpátky do nory, Dum čeká. " Vesele jsem se na bělosrstou vlčici usmála a bez dalších řečí jsem vyběhla k noře kde spal můj druh. Byla jsem nadšená, že už jsme si to se Zartaou vyřídily.

Tiše jsem vklouzla do naší nory a natiskla jsem se k Dumovi. Ten už za tu chvíli, když jsem byla pryč, stihl usnout, takže jen něco nesrozumitelného zamručel a spal dál. Chvilku jsem si myslela, že už neusnu, ale to nadšení brzy opadlo a vystřídala ho únava. Proto už jsem jen zavřela oči a poddala jsem se bezesnému spánku.

~

Ráno jsem se vzbudila do totálního zmatku. Dum do mě strkal čumákem a horlivě se mě snažil vzbudit. Překvapeně jsem otevřela oči a zděsila jsem se při pohledu na mého druha. Měl packy a tlamu úplně od krve.

,,Co se stalo?" Hned jsem byla na tlapkách a snažila jsem se vše zjistit.

,,Není to moje krev, neboj." Podstatně se mi ulevilo, ale stejně jsem byla značně znepokojená.

,,Tak co se stalo?" Zeptala jsem se s větším důrazem na slova. Dum si povzdychl.

,,Zaútočili. Ti z toho velkého vězení zaútočili. Vie je mrtvá a můj otec vážně zraněný. Fliru, Ova a Betu unesli. Já- Já teď opravdu potřebuju pomoc." Dum zněl tak moc smutně. Chtěl, aby byl jeho otec v pořádku. Chtěl mu nějak pomoct. Ale taky chtěl za nimi... Za těmi, kteří si dovolili na nás zaútočit. Za těmi, jejichž armáda bezdůvodně unáší nevinné vlky.

Hned jsem se vyšvihla na tlapky.

,,Kde je Tay?" Dum jen kývl hlavou a vyšel z nory. To byl pro mě povel, abych vyrazila za ním. Vedl mě skoro přes celý tábor a já se dívala kolem sebe na tu spoušť. Všude byla krev, možná Tayova nebo Pory, ale to jsem nevěděla.

Dum zabočil doleva a následoval krvavou stopu. Byla jsem zděšená stejně jako on. Jestli je všechna tahle krev Tayova... Radši jsem nemyslela na nejhorší a snažila jsem se pohledem najít noru, kde by Tay mohl být. Dum na mě vrhl smutný pohled, když opravdu spatřil doupě, ve kterém stopa krve končila. Krátce jsem se k němu přitiskla a on vešel dovnitř. Já nakoukla za ním. Dum se skácel vedle svého otce a z jeho očí se začaly řinout slzy.

Chvilku jsem zaraženě stála ve vchodu do nory a zděšeně jsem zírala na množství krve po celé noře. Potom ale jako by se ve mně zrodil pud nenechat tam jen tak svého druha brečet. Pomalu jsem k němu přišla a začala jsem mu čistit srst od krve. Dum z přerývavého pláče přešel jen na tiché vzlykání.

Dosud nehybné Tayovy oči se zničehonic prudce otevřely a vyhledávaly přítomnost Duma. Ten jako na povel přestal vzlykat a jeho pozornost se přesunula na svého otce.

Tay dýchal přerývavě a sípavě. Nemohl pořádně popadnout dech, kvůli poranění na krku.

Opper mě mírně strčil do ramene a kývnul hlavou směrem k východu. Olízla jsem Dumovi ucho a šla jsem za Opperem.

,,Zemře. Nedokázal jsem úplně zastavit krvácení. Kdyby tu byla Flira, tak by měl alespoň naději, ale takhle..." Zašeptal tak tiše, aby ho Dum neslyšel. Hluboce jsem si povzdychla.

,,Kolik má tak času?" Zeptala jsem se smutně a ohlédla jsem se za Dumem. Ten měl zavřené oči a hlavu měl opřenou o Tayovu zakrvácenou šedou srst. Ten ležel na boku s otevřenýma očima. Bylo na něm vidět, jak ztrácel síly.

,,Odhaduju, že dneska večer už bude mrtvý. Řeknu mu to. Musí to vědět." Opperovy černé oči se zaměřily na mého druha.

,,Já se jen rychle podívám po Gabonovi, pak se hned vrátím." S lehkým úsměvem jsem mávla ocasem a vlezla jsem do nejbližší nory.

,,Sahrivare mi to tak líto. Už pro ní nemůžeš nic udělat." Naskytl se mi pohled na mrtvou Vie. Její světlá srst byla pokryta krví. Časté šrámy vypovídaly o tvrdém boji o život. Její prázdné oči byly pokryty posmrtnou mázdrou a nad jejím zuboženým tělem se skláněli zachmuření Sahrivar s Cruissem. Sahrivar nebrečel, ale z toho co jsem pochopila, to on nikdy.

Nechtěla jsem je vyrušovat nebo je ještě víc rozrušit, tak jsem radši rychle a hlavně potichu vyšla zase ven a hledala jsem dál.

Ahoj, ahoj, ahoj, velký comeback!!! Nová kapitola je na světě, snad jsem moc neranila vaše city, pokud jste měli rádi Taye, ale prostě umře.

Korynek_