Alfa, Beta, Omega

×32×

Bun:

Jakmile jsem prohledala snad všechny nory, našla jsem Gabona, jak se s Atelou válel u poradního kamene.

,,Gabone?" Zprvu jsem ho oslovila jemně, ale opravdu jsem neplánovala být tak jemná a milá pořád.

,,Mhm?" Gabon jen tiše zamručel. Ani se neobtěžoval zvednout pohled.

,,Chápu, že ti unesli družku, ale musíš pořád fungovat jako Alfa. Musíš smečce říct, co bude dál." Gabon už se na mě podíval, ale z jeho výrazu se vůbec nedalo číst.

,,Chápeš?! To určitě. Nemůžu smečce říct, co bude dál, protože opravdu nevím, co bude dál!" Vykřikl na mě zachmuřeně.

,,Tak dost!" Vykřikla jsem naopak já na něj. ,,Jestli si myslíš, že jako Alfa si můžeš dovolit nic nedělat, tak se mýlíš! Pokud nedokážeš vymyslet plán, jak Fliru a ostatní najít, tak já ano!" Už jsem nevydržela tu Gabonovu neschopnost. I když jsem chápala, co pro něj ztráta Fliry znamená, smečku musí někdo vést.

,,Tak si zkus být Alfa, když si myslíš, že je to tak jednoduchý!" Vyprskl kysele. Nejspíš to myslel ironicky, ale já jeho nabídku hodlala využít.

,,Fajn." V očích mi zaplály plamínky odhodlání. Rychle jsem se otočila a mířila jsem zpátky ke svému druhovi. Pohled mi změkl při myšlence na umírajícího Taye. Když jsem ale vešla do nory naskytl se mi strašlivý pohled. Všude byla krev. Podle pachu byla Oppera, který v bolestech ležel v rohu nory. Na zádech se mu táhl dost viditelný šrám a jeho levé ucho leželo u umírajícího Taye.

,,Oppere, co se to tu stalo?!" Přiskočila jsem k Opperovi a pohledem rychle přejela přes jeho zranění. Usoudila jsem, že nejsou tak vážná. Krev z cáru, co mu zbyl z ucha, mu stekla do oka, což vypadalo docela děsivě, ale zdraví ohrožující to nebylo. Spíš jsem se soustředila na tu situaci.

,,Dum. To on." Najednou, jako bych ztratila půdu pod nohama a padala do toho temného nekonečna pode mnou.

,,Dum? Vždyť... Vždyť on by toho nebyl ani schopen. Dum... Nemohl to udělat. Nemohl..." Mé srdce se začalo tříštit na obrovské množství malých kousíčků. Stále jsem ale nedokázala uvěřit. Chápala jsem že ztráta jeho otce pro něj byla veliká rána, ale i tak jsem nemohla uvěřit, že by tohle udělal.

,,Utekl. Utekl TAM. Do tý věznice." Co se to stalo s mým druhem? Cítila jsem, jak mi začaly téct slzy. Zmocnila se mě panika, nejistota a zoufalství.

,,Můj druh? Za nimi?" Ztěžka jsem dosedla vedle Oppera a snažila jsem se vzpamatovat. Vyrušilo mě tiché zakašlání. Bleskurychle jsem se otočila na krev vykašlávajícího Taye.

,,Musíš..." Další zakašlání. ,,Musíš za ním. Vypusťte je. Všechny. Ten osud nepřeju nikomu. Musíš mu domluvit. Musí přežít. Pro svou sestru..." Další zakašlání.

,,Dum... Má rodinu? Já myslela, že umřeli. Všichni až na tebe." Zmateně jsem naklonila hlavu na stranu.

,,Má sestru. Nevím kde. Jmenuje se Pinny. Já a moje družka jsme se rozešli ve zlém." Další zakašlání. Tohle bylo horší. ,,Je krémově žlutá, jinak je vzhledově úplně stejná. Musíte jí poznat podle pachu. Musíte... Prosím." Další zakašlání. ,,Běžte, prosím." Ve tváři měl zoufalý pohled. Nechtěl, aby Dum, jeho syn, zůstal sám.

,,Nemusíš umírat sám." Smutně jsem mu olízla ucho. Ztěžka si povzdychl.

"Musím. A taky chci. Prosím, odejděte. A najděte si území někde daleko, daleko od toho pekla. Slib mi to, Bun." Z očí mi tekly slzy. Nechtěla jsem, aby otec mého druha zemřel. Nechci ho opouštět, a už vůbec nechci opouštět náš DOMOV. Ale vím, že jiná možnost není.

Opper se mezitím vyhrabal z nory, své ucho nechal ležet tam, kde bylo. Jeho krvácení už nebylo tak zlé. Naposledy jsem Tayovi olízla srst na rozloučenou a vyběhla z nory ven. Rychle jsem skočila na poradní kámen a hlasitě jsem zavyla. Obě smečky, dokonce i Alfa Melcorn, se zmateně shlukovaly doprostřed tábora a nevěřícně na mě zíraly. Jen Zartaa se povzbudivě usmívala a dodávala mi tím sebevědomí pokračovat.

,,Poslouchejte! Odteď, jakožto Beta, přebírám vedení smečky. Tay a Vie padli, Sunset, Flira a Ovo byli uneseni, proto bychom měli jít do toho vězení a osvobodit je. Musíme něco udělat, než bude pozdě." Zartaa kývla hlavou.

,,Jdeme!" Vykřikl Sahrivar. Pár vlků se na mě a na něj nejistě podívalo. Chápala jsem je. Nechtějí riskovat svůj život kvůli jiným.

,,Já vím, že se mnohým nechce. Nechce se vám nasazovat krk kvůli jiným, ale dokud jsme smečka, tak to k tomu zkrátka patří. Samozřejmě nikoho nenutím chodit, ale ti, kteří zůstanou, už nejspíš nikdy nebudou členy smečky. Neplánujeme se vracet. Radím vám se rozhodnout rychle. Čas běží a pro naše přátele je každá minuta risk." To je vše, co jsem plánovala říct. Ten, kdo chce jít, půjde.

V celém táboře byl slyšet slabý šepot. Vlci byli nejistí. Nevěděli. Jen několik se odhodlaně postavilo hned vedle kamene. Zartaa, Gabon, Atela, Lidon, Sahrivar, Eb, Melcorn a Pora se hrdě usmívali. Věděli, že můžou zemřít, i tak šli s odhodláním do války. Ostatní si vyměňovali zděšené pohledy. Báli se, o tom nebylo pochyb.

,,Omlouvám se vám, ale už se musíte rozhodnout. Musíme se našim přátelům vydat na pomoc." Smutně jsem se podívala na nerozhodné.

,,Bratře, já se tam nechci vracet. Na to místo mám samé špatné vzpomínky. Radím ti, abys tam šel. Zůstaneš totiž se smečkou, ale já nechci. Chci být radši samotář." Drill objal bratra, olízl mu celé ucho a šel ke kraji tábora. Očekával více vlků kteří nepůjdou. Marya se bez větších rozloučení vydala za Drillem. Myslím, že to nikoho nepřekvapilo. Nebyla moc oblíbená.

Ještě jsem přejela pohledem ostatní, ale všichni zůstali stát po mém boku. Drželi se smečkou, a proto jsem jim byla opravdu vděčná.

Tak dneska kapitolkaaa!!! Vím, že už totálně dlouho nevyšla, ale tím, že jste tuhle knížku začali číst jste se k tomu prostě upsali. Jinak přeji veselé vánoce a krásné svátky. No nic, doufám, že se kapitolka líbilaa

Korynek_