Alfa, Beta, Omega

×15×

Bun:

Běželi jsme ze schodů dolů. Drill v čele. Razil si to chodbami označenými slovy poslední fáze. Už mě začaly bolet tlapky a začal se mi zadrhávat dech. Trochu jsem zpomalila a snažila se znovu nabrat ztracený dech. I lékárník, který přiběhl s Drillem zpomaloval. Popoženu se myšlenkou, že tento výpadek ochtany nebude trvat věčně.

Doslova mě zachránilo vidět další cely. Cely, kde se nacházeli vlci v poslední fázi. Usmála jsem se a odhodlaně běžela dál.

,,Jediný problém je, že nevím číslo cely. Je jich tu 378. Nevíte, kdy sem přišel?" Stočila jsem pohled k Dumovi, který kývl.

,,Asi před rokem. Už je to dlouho." Povzdychl si Dum.

,,Dobře, rozmezí by se mělo zkrátit na 150-210. Pořad je to hodně, ale není to tolik." Naše celá skupina, s Dumem v čele, se vydala druhým patrem a od čísla 150 se koukala na každého vězně. Dum si všímal hlavně barvy srsti, a jakmile byl vlk šedý, zkoumal detaily. U pár vlků se pozastavil déle, ale zatím Taye nenašel. Už jsme byli u čísla 185 a pořád nic. Pomalu jsme ztráceli odhodlání. Celou tu dobu jsme šli mlčky. Nikdo neřekl ani slovo. Postupovali jsme docela rychle.

,,Tayi!" Vykřikl Dum a nahrnul se k jedné z klecí. Bylo to číslo 204.

,,D? Co tu děláš?" Zeptal se se smíchem Tay.

,,No co myslíš?" Zasmál se Dum, zadal kód 204 a objal svého otce.

,,Omlouvám se, že vyrušuju, ale měli bychom jít. Dříve nebo později jim všechno dojde a najdou nás. Musíme jít. Hned." Řekl v rychlosti lékárník. Když nad tím tak přemýšlím, je podobný Drillovi.

Drill vedl naší skupinu k nejbližšímu východu. Už sem očekávala, že nám to nevyjde. Že nás najdou nebo dokonce zavřou mezi ostatní vězně, ale mýlila jsem se. Vyšli jsme východem ven a aby si nás nikdo nevšiml, vběhli jsme do lesa. Jako první jsme se vyváleli v blátě a listí, abychom co nejvíc zakryli svůj pach. Chvíli jsme jen bloumali lesem co nejdál od základny a pak jsem málem dostala infarkt, když jsem to zaslechla.

,,Vrátili jste se a v pořádku!" Zavýskal Lidon a objal nejdříve mě a potom Zartau. Gabon se jen mile usmál a nedůvěřivě se podíval na Drilla a lékárníka.

,,Zvládli jste to!" Vykřikla Runa a objala Duma. On jí však objetí neopětoval. Jen zamračeně zíral na její záda. Runa se neochotně odtáhla a uklonila se Alfovi. Nio si s Dumem plácl tlapkou a drcnuli se boky. Oba se zasmáli a Nio se poklonil Alfovi. EO se oba ukonili a usmáli se.

,,Měli bychom zmizet." Řekl nejistě Drill a stále se otáčel za hlukem vycházejícím ze základny.

,,Jdete s námi." Zaradovala jsem se a zavrtěla jsem ocasem.

,,Jestli vám to nevadí?" Usmál se Drill. Zavrtěla jsem hlavou a společně s ostatními se vydala na cestu daleko od základny.

,,Co to...?" Uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se a viděla nějakého vlka, svírajícího Lidonův krk. Ne smrtelně, spíš výhružně.

,,Nechte ho být!" Vykřikla jsem a už jsem se chtěla rozeběhnout Lidonovi na pomoc, ale zastavil mě Dum.

,,Když uděláš něco, co se mu nebude líbit, zabije ho. Neriskuj Bun."

,,Co chcete?" Zavrčela jsem. Vlk, který svíral Lidonův krk Lidona shodil na zem, položil přední tlapu na Lidonův krk a zasmál se.

,,Je to prosté. Chci Drilla, Oppera a ty dva vězně. Chci jen vrátit tuhle situaci do starých kolejí." Řekl slizce a ušklýbl se.

,,Zine, zapomínáš, že jsme v přesile." Zavrčel Drill. Zin se zasmál a začal dávat větší váhu na Lidonův krk. Lidon kopal tlapkami a házel sebou do všech stran. Dusil se.

,,Dost! Už konec!" Vykřikla jsem a stáhla jsem ocas mezi nohy.

,,Ne, ne, vlčice, tohle je začátek." Zasmál se a váhu přidával dál. Sklonila jsem hlavu a snažila se vymyslet kloudné řešení. Najednou však něco přelétlo nad zemí a srazilo to Zina.

,,Atela." Usmál se Gabon a ze směru, odkud přiběhla Atela, vyhlížel Fliru, která za chvíli přiběhla. Gabon Fliře olízl čenich a objal jí. Musela jsem se usmát nad jejich láskou. Potom se však můj pohled stočil na Lidona a na Atelu, jak nad ním stála a olizovla mu krev z kožichu. Atela si lehla k Lidonovi a zabořila svou hlavu do jeho kožichu. Lidon otevřel oči a olízl své družce ucho.

,,Děkuju Atelo. Zachránila jsi mě." Usmál se Lidon.

Podívala jsem se na ležícího Zina a málem mi spadla čelist.

,,Je mrtvý." Zděsila jsem se. Začaly mi slzet oči. Odvrátila jsem pohled, sklonila jsem hlavu a zavřela oči. Prodýchávala jsem narůstající paniku. Nádech, výdech, nádech a výdech. Pravda je, že jsem teď poprvé viděla umřít vlka, a i když jsem ho neznala a chtěl zabít Lidona, bylo mi ho líto.

,,Jsi v pořádku?" Zeptal se se starostí v hlase Dum. Rozlepila jsem víčka a trochu zvedla hlavu.

,,Můžeme jít? Prosím?" Zakňučela jsem a s prozbou v očích se podívala na Duma. On jen kývl.

,,Vím, že zrovna nejsem ten pravý na tohle rozhodnutí, ale měli bychom odejít spolu. Bude to bezpečnější." Podíval se Dum po ostatních.

,,Souhlasíme. Po cestě odtud můžeme vymyslet, jak to teď bude s našimi smečkami." Tay i Dum přikývli. První krok jsem udělala já, protože už jsem nechtěla cítit ten mrtvolný pach a pach krve.

Po celou cestu se mě držel Dum. Občas na něj dorážela Runa, ale on jí s vrčením odehnal.

Záchranná mise úspěšně dokončena a když jsem měla možnost zabít Lidona, slitovala jsem se. Tedy spíš kamarádka, která mě přesvědčovala. Doufám, že se kapitolka líbila🤍

Korynek_