(Art)lover

⁕ 04 ⁕

Jakoby nebyl Remi dostatečně nervózní z návštěvy Elliotova domu, Tyson ho vytáhl ve středu na party vítání prváků.

Šlo jen čistě o jejich fakultu a i když se snažil přemluvit své spolubydlící, aby šli s ním, tvrdili, že by si přišli nepatřičně.

"Proč tam vůbec jdeš? Nevypadá, že by se ti chtělo," namítl Scott u večeře.

"Protože se mi nikdy nechce. A tak se jednou za čas musím překonat, abych na zemi nezůstal úplně sám a třeba taky někoho potkal."

"Jakože nějakého přítele?!" vyjekla Nina nadšeně.

"Ne. Kamarády. Nemůžu spoléhat jen na vás. A taky nechci být na škole ten podivín, kterého nikdo nezná. Jsme malá fakulta."

A tak se sešel na autobusové zastávce před školou s Tysonem. Neměl tušení, kde ten klub je, ani když mu Tyson řekl název. "Budu se pak moct nějak dostat zpátky?" zeptal se, když nastoupili do autobusu. Vůbec mu nedošlo, že mohou jet klidně až na druhý konec města. "Pojede ten autobus i v noci?"

"Myslím, že jezdí co hodinu i přes noc. Koukneme se, až vystoupíme," pokrčil rameny Tyson. Cestou k nim přistoupili ještě dva kluci, Tysonovi kamarádi z jeho ročníku.

"Jsi naše vstupenka!" křikl jeden, který se mu představil jako Jack, pokud mu Remi rozuměl dobře. 

"Cože?"

"Nikdo se na tu party nedostane, pokud není doprovod nějakýho prváka," vysvětlil ten druhý, Miles. 

Oh. Tak proto Tyson tolik naléhal, aby šel. Byl doslova jejich vstupenkou. 

Zavrtěl hlavou. Nechtěl nad tím přemýšlet tak, že ho Tyson jen využil. Znal ho sice teprve deset dní, ale nevypadal, že by byl ten typ člověka. 

U vchodu se musel opravdu prokázat školní kartou, že je v prvním ročníku a ukázat na všechny tři jeho "kamarády", že jdou s ním. Až pak je pustili dovnitř. 

Jako prvního Remiho překvapilo, že nikdo nekontroloval, kolik komu je a jestli už může pít. Vsadil by se, že osmdesát procent klubu mělo napito, což nebylo nejlepší, když hodně z nich byli prváci. Na druhou stranu se ale po chvíli divit přestal. Byli někde v zapadákově, tady jim asi šlo hlavně o to, aby vydělali. Což by je ale i tak nezachránilo ve chvíli, kdyby přijela policie.

Miles je všechny jako první dotáhl právě k baru a prohlásil, že první kolo je na něj, na což Tyson odpověděl, že druhé bere on. Remi doufal, že to takhle nadále nebudou praktikovat, protože sám měl v plánu si dát maximálně dvě skleničky a v jeho finančním plánu neplánoval s tím, že bude muset kupovat pití i pro ostatní. 

Jak ale pak zjistil, Miles měl přítelkyni, která se u nich za chvíli objevila a odtáhla ho pryč, a tak když kupoval Tyson pití, objednal už jen tři skleničky. To si Remi řekl, že by ho už nemuselo finančně zruinovat, a tak, aby se necítil blbě, koupil mu, Tysonovi a Jackovi třetí kolo.

Sotva do sebe kopl panáka a práskl skleničkou zpátky, periferně zahlédl, jak si vedle něj někdo sedá. "Takhle se připravuješ na naši první zítřejší hodinu?" zeptal se Elliot.

Tyson si ho taky všiml a plácl si s ním na pozdrav. "Co ty tady? Jakýho prváka si donutil, aby tě sem vzal?"

"Žádnýho," pousmál se Elliot. "Když ukážeš školní kartičku se jménem ředitele a u vchodu stojí lidi ze školy, není zas tak těžký se sem dostat."

Tyson se zasmál. "Pojď, zvu tě na skleničku!"

Elliot trhl pohledem k Remimu, než opustil své místo a obešel ho, aby se dostal k Tysonovi. Domluvil se s ním, co chce pít, a zatímco čekali, otočil se zpátky na Remiho.