⁕ 25 ⁕

1.8K 245 32
                                    

Remi se probudil do prázdné postele.

Nijak ho to neznepokojovalo ze dvou důvodů - za prvé, byli u Elliota doma, takže Elliot utéct jen tak nemohl, a za druhé, nebylo to poprvé. Elliot vstával devadesát procent času dříve jak Remi a v polovině těchto případů se Remi probudil sám. 

Nic si z toho tedy nedělal. Chvíli se ještě převaloval, než se zvedl a přetáhl přes sebe triko, které nejspíš nebylo ani jeho, ale Elliotovo. Nevěnoval tomu pozornost.

Podíval se na hodiny. Bylo půl osmé ráno, za hodinu a půl mu začínala první hodina. Elliot začínal ještě o hodinu později. 

Otevřel dveře na chodbu a opatrně se rozhlédl, i když mu bylo jasné, že Elliotova tátu nepotká. Pak se tiše vydal dolů.

Elliota našel v obýváku. I když Remi u nich doma strávil tolik času, nikdy se moc nezdržovali mimo studio nebo Elliotův pokoj, proto se částečně cítil, jako by byl úplně někde jinde. 

Elliot si ho nejprve nevšiml, seděl na sedačce, viditelně zamyšlený, a usrkával kávu. Až když byl Remi skoro úplně u něj, vzhlédl. Odložil kávu a usmál se. "Sakra, probudil ses do prázdné postele, to ode mě nebylo pěkný. Měl jsem v plánu dopít kávu a vrátit se."

Remi byl nervózní, když přišel. Po tom, co včera spolu zažili, když to bylo ještě jeho poprvé, nebyl jsi jistý, jak se chovat. Jenže stačilo, aby na něj Elliot promluvil, a uvolnil se. Sedl si vedle něj, Elliot mu dal jednu paži kolem ramen a přitiskl si ho k sobě. "Chceš taky kávu?"

Zavrtěl hlavou. Sice by kávu uvítal, ale nechtěl, aby Elliot nikam odcházel. 

"Za hodinu musím zmizet," postěžoval si dramaticky. "Do toho krutého světa."

Elliot se uchechtl. "Půjdu s tebou."

"Vždyť začínáš později."

"Potřebuju něco v knihovně."

Remi k němu vzhlédl. "Ty a knihovna? Ta slova mi nejdou vůbec dohromady." Elliot do knihovny vůbec nechodil, jelikož jeho táta měl většinu potřebné literatury k jeho studiu doma. 

"Když si profesor vyžádá minimálně padesát let starou knihu, s tím už nic nenadělám," odpověděl Elliot. Pak Remiho pustil a lehce ho od sebe odtáhl. "Půjdu ti udělat něco na snídani."

Remi nejprve zakňučel v protest, ale jelikož už byl Elliot na nohách, ještě dodal. "Tak tu kávu můžeš taky."

Elliot se na něj na cestě do kuchyně otočil. "A já přesně věděl, proč jsi ji nechtěl," usmál se.

Remi byl v lásce až po uši. Přišlo mu, že to cítí celým svým tělem. Bylo mu jasné, že byl nejspíše jen ohromený tím, že to všechno pro něj bylo nové, bylo to také něco, co si vždy myslel, že nebude moct mít. Ještě s klukem, který se mu zalíbil ještě před tím, než s ním vůbec promluvil. 

Nevěděl, kam jejich vztah povede, jak dopadnou, jak se vypořádají se společností, ale zatím na to myslet nechtěl. Sledoval ze sedačky, jak mu Elliot, kluk, na kterého letěla každá druhá holka, dělá snídani a byl spokojený. Zavřený od vnějšího světa, který by je soudil. 

Když se Elliot vrátil, podal Remimu talíř s obloženým chlebem a zeleninou, na stolek postavil hrnek s kávou a sedl si zpátky do své původní pozice, kdy Remiho částečně objímal.

Bylo to zkrátka dokonalé. Do té chvíle, než vkročili na půdu školy a pomluvy a "nenápadné" šeptání opět začalo. Elliot jen sklopil pohled a zrychlil krok. Remi si přál, aby ho mohl nějak utěšit, ale na to kolem nich bylo až moc lidí. 

U knihovny se jednoduše rozloučili a Remi pokračoval dál na svou hodinu. Přežil tak nějak všechny tři předměty, co ho ten den čekaly, a pak se vydal k sobě na byt. S Elliotem se domluvili, že se uvidí až další den po škole, už jen z důvodu, že Remi musel dopsat několika stránkovou esej, na terou dá se říct kvůli Elliotovi kašlal. Ovšem zcela dobrovolně. 

Když se na byt vrátil, byli doma kupodivu všichni jeho spolubydlící, což se opravdu moc často nestávalo. Nikdo ho ale nepřivítal s úsměvem. "Remi?" začala opatrně Vanessa.

"Hm?"

"Já jen... u nás na fakultě se něco dneska povídalo. Asi víš, co myslím, že?"

Remi stáhl rty do úzké linky. "Elliot?"

Vanessa přikývla. "Docela se ty pomluvy rozjely, co? Jak to zvládá?"

Jeho spolubydlící samozřejmě taky nevěděli stoprocentní pravdu o tom, co se v galerii stalo. Remi jim nelhal v tom, že Michael je Elliotův bývalý, ale jeho minulost samozřejmě nezmiňoval. "Docela v pohodě," pousmál se. "Elliot je odolný."

Nebyl. Po tom všem, čím si prošel, odolný nebyl, ale Remi věděl, že na tom pracuje. Jenže tyto pomluvy byly jen další klacky pod jeho nohy. 

"Spal jsi u něj?" zeptala se Nina.

Remi přikývl. V tu chvíli se mu na povrch začal prodírat úsměv, když si na noc vzpomněl. Nikdo si naštěstí ničeho nevšiml.

"No, jdeme dneska do klubu, jdeš s námi? Je tam nějaká party," zeptala se ho Vanessa. "Teda, Scott nikam nejde. Normálně vycouval."

"Musím dodělávat esej," zamumlal Remi. Nebyl samozřejmě party člověk, uvítal, že má plnohodnotnou výmluvu, i tak ale předstíral zklamání, aby se Vanessa na něj nenaštvala. 

Zavřel se tedy v pokoji a vylezl jen, když slyšel, že Nina s Vanessou odchází, aby jim popřál pěknou zábavu. Pak se vrátil ke svým knížkám a eseji. Měl alespoň to štěstí, že mu učitěl přidělal docela zajímavé téma. Když se do psaní opřel, dvě hodiny ubyly jak nic a on měl skoro tři čtvrtinu hotovou. Rozhodl se, že zbytek pak udělá zítra o volné hodině v knihovně, a šel spát.

Druhý den opravdu začal nevinně. Nina s Vanessou stále spaly, když opouštěl byt. Chytil dřívější autobus a tak si v přednáškové učebně chytil místo úplně vzadu, kde se mohl zašít. Udělal si pár poznámek, profesor je pustil dřív a Remi se tak vydal na svou další hodinu.

A potkal Tysona.

Zjevil se jako nějaký přízrak, se smíchem přehodil paži kolem ramen (nebylo to ani zdaleka tak příjemné, jako den předtím od Elliota) a se smíchem prohlásil: "Vidíš? Říkal jsem, že to s Elliotem vyřeším. Včera na té party jsem se mu omluvil, on se pak vykousl s tou jednou druhačkou a svět je zase v pořádku. Jako by snad Elliot mohl být gay, představ si všechny ty holky..."

Remi přestal poslouchat. Zastavil se. Cože se stalo? Elliot na party? S holkou? C-cože?

"Kde jsi vůbec byl ty včera?" zaznamenal Tysonovu otázku. "Byli tam snad všichni, přísahám."

"Cože Elliot udělal?" zeptal se Remi zmateně a úplně mimo.

"Znáš Katie? Už déle po něm pokukovala, já sám si toho všiml. V jeden moment ho vidím, jak se baví s nějakými lidmi a další má jazyk v jejím krku," uchechtl se. "Snad to nebude zas jenom jeho jednorázovka. Chlapec by se mohl taky už uklidnit."

"P-promiň," zamumlal Remi. "Musím jít."

Neznal žádnou Katie, ale o to taky vůbec nešlo. Byla tady ale možnosti, že je to jen další pomluva, že jo? Elliot mu neříkal nic o tom, že by měl někam jít. Kdyby šel, zeptal by se Remiho, jestli chce jít taky, určitě ano. Nepobíral, co se dělo.

Vyšel z budovy ven a zhluboka se nadechl. Než vůbec stihl ze sebe vydechnout všechen zvuk, někdo ho popadl za ruku a postrčil za roh budovy. V dalším okamžiku ho Elliot pevně svíral v objetí. "Promiň mi to. Promiň, promiň, promiň."

Tak Remimu došlo, že to, co Tyson říkal, byla pravda. A netušil, proč ho to tak rozhodilo, když to byl zpočátku jeho nápad. Tedy, alespoň doufal, že to byl ten důvod, proč to Elliot udělal. Zděsila ho myšlenka, že to ten důvod vlastně vůbec nemusel být. 

⁕ ⁕ ⁕

wohoooo :))))))

(Art)loverKde žijí příběhy. Začni objevovat