(Art)lover

⁕ 05 ⁕

Elliotův dům byl velký. Jakože hodně velký. To ale Remi mohl taky odvodit z toho, když mu Elliot řekl, že použijí studio jeho táty. 

Pomalu přicházel po příjezdové cestě, aby mu neunikl žádný detail. Všiml si dokonce i toho, jak měli keře precizně zastřihnuté. Polila ho vlna závisti.

Došel ke dveřím a zazvonil. Dlouhou dobu se nic nedělo, a tak to zkusil znovu. Nervozita začala stoupat. Zapomněl na něj Elliot?

Natahoval ruku, že zazvoní potřetí, když se dveře otevřely. V nich stál Elliot, na sobě pouze šortky a jednou rukou si sušil vlasy malým ručníkem. "Oh, promiň, nehleděl jsem na čas a dal si sprchu. Pojď dál."

Remi nasucho polkl. Přikývl a vstoupil dovnitř. 

"Jsem doma sám, nemusíš se bát, že tady někoho potkáš."

Remi přikývl podruhé. "Doufám, že neruším."

"Byli jsme domluvení. Samozřejmě, že ne," uchechtl se Elliot a naznačil Remimu, ať jde za ním. Prošli dlouhou chodbou až na úplný konec a Elliot rozrazil dveře. Remimu stačila milisekunda, aby poznal, že je to ono studio. 

Možná to byla ostuda, ale nevěděl, jestli je Elliotův otec, ředitel jeho vysoké, sochař, malíř nebo něco jiného. Jakmile ale vešel dovnitř, brada mu spadla málem až na zem. "Wow. Tvůj táta je fakt dobrý," vydechl, když uviděl sochy u okna, které byly očividně stále jen rozdělané. 

Elliot na ně ukázal. "Tohle? Ty jsou moje."

Remi zkameněl na místě. Vážně, nevěděl co říct nebo udělat. Byl si ale jistý, že před ním právě stál ten nejtalentovanější člověk, kterého kdy potkal, protože tohle nebylo zkrátka možné. 

Elliot se jeho výrazu zasmál, ale taky nic neřekl. Šel zkrátka dál, hlouběji do studia, kde stály tři malířské stojany. 

"A to si stále někdo troufá říct, že tě vzali jen kvůli tvému tátovi?!" promluvil konečně Remi.

Elliot se k němu zpátky otočil. "Jsi první člověk, který tyhle sochy viděl. Kromě táty, samozřejmě."

"Proč?" zeptal se zmateně. Proč je Elliot nechával Remimu k vidění, když-

"Protože jsi první člověk, co se mě kdy zeptal, abych ho doučoval. Takže tady nikdy nikdo předtím nebyl."

Oh. Žádný hlubší význam. Samozřejmě. Musel se vzpamatovat. Možná Remi na Eliottovi něco viděl, ale nebyla šance, aby tomu bylo i naopak. Vždyť ho sám nachytal s nějakou holkou.

"Navíc, takové sochy ve škole zatím neděláme. A kdyby jo... ani by to nevypadalo tak dobře. Na těchto pracuju už skoro dva roky. Tenhle čas na akademické půdě nemám," pokračoval Elliot. Remi k němu mezitím došel a sedl si na stoličku u jednoho ze stojanů, kde mu Elliot ukázal. 

Vytáhl si věci. Papíry, tužky, uhly, gumy, ořezávátka, zkrátka si vzal celý svůj umělecký arsenal, protože nevěděl, s čím budou pracovat. Nebo vůbec koho budou malovat. Elliot mu přece nemohl být modelem, když potřeboval, aby byl u něj a učil ho techniku. 

Elliot si přistrčil stoličku od druhého stojanu k němu a posadil se. Byl tak blízko, že se jejich stehna dotékala po celé délce. Remi na chvíli přestal fungovat, ale jen do chvíle, dokud Elliot nepromluvil.

"Dneska to bude trochu podvod," řekl, "protože nemáme koho kreslit. Jako klidně bych si před tebe stoupnul, ale myslím, že takhle napoprvé bude lepší, když budu vedle tebe, abychom přesně našli, co děláš jinak."