(Art)lover

⁕ 42 ⁕

Remi neočekával žádného velikána, jakým byl Nico de Vuego, na své absolventské výstavě. Neměl už ani přítele, který by ho neustále rozptyloval. I přes to dostal takový blok, že nebyl schopný nic vytvořit.

Nebyl jak Elliot. Nebyl spokojený s každou svou prací. Pravda byla, že nebyl spokojený s jedinou. Stával se více a více zoufalejším. Sotva se tak nějak přenesl přes to, jak ho Elliot odřízl, začalo ho stresovat jeho absolvování. Neměl chvíli klidu.

Ve škole stále chodil kolem nástěnky, kde visel každý Elliotův sebemenší úspěch. Od toho, co za ním odjel jeho otec, musela škola dostávat pravidelné aktualizace snad každý týden. Když měl Remi měsíc před jeho výstavou, objevil se na nástěnce článek, že si Nico de Vuego vybral z několika jeho studentů i jiných umělců právě Elliota, aby se s ním podělil o výstavu na léto onoho roku.

Takže Elliot vystavoval v Americe s Nicem de Vuegem. A on nedokázal nakreslit ani pitomý portrét pro dobro jeho vysokoškolského titulu, který už stejně asi ani nechtěl. Jako by s Elliotem odjela i jeho chuť tvořit.

Kéž bys byl tady, napsal jednou na papír, kde měl v plánu skicu pro jeho malbu. Kéž bys mi pomohl.

Řekl se, že to není určeno pro Elliota, ale pro koho taky jiného? Stále mu chyběl. I přes to všechno, by ho chtěl zase vidět. V hloubi duše totiž věřil, že se doopravdy nestalo to, jak to vypadalo. Elliot ho přeci nemohl takhle odříznout.

Jeho absolventská výstava se nesla v ponurém tónu. Všechny jeho práce totiž byly takového temnějšího charakteru a když viděl své rodiče, jak se po galerii prochází a neznalým okem díla sledují (jeho rodiče nebyli ani trochu umělecky založení), věděl, že je zklamal.

"Máš to pěkný," kývl uznale Scott. "Umění nerozumím, ale líbí se mi to."

"Jestli se ti to líbí, máš deprese," zamumlal Remi. "To nemá jiný vysvětlení."

"Taky možnost."

Remi k němu otočil hlavu. "Všechno dobrý?" Scott měl už několik měsíců novou přítelkyni. Byl šťastný. Jestli se jeho kamarád necítil nejlíp, naprosto to ignoroval. A tak se na chvíli zacítil špatně.

Scott se pousmál. "Ale jo. Dělám si srandu." A hned na to se vypařil, protože k Remimu kráčeli jeho rodiče. A hned za nimi muž přibližně jejich věku s nějakou dívkou, která mohla být Remiho věku. Nikdy je neviděl.

Jeho máma se u něj zastavila a vynutila úsměv. "Máš to moc pěkné," kývla uznale. Jeho táta se nezmohl na jediné slovo a jen přikývl. Pak se rozestoupili, jeho máma chytla dívku za ruku a popostrčila ji dopředu.

A Remimu bylo hned jasné, co se děje.

"Synku, tohle je Jenny a její táta, John Meyer. Jsou od nás z města a nedávno jsme se s nimi spřátelili. Jenny moc zajímalo tvé umění, tak jsme ji pozvali, jestli ti to nevadí."

Její pohled ale říkal něco jiného. Tohle je Jenny a tobě už je dvacet dva. Když si ty nedokážeš najít manželku, my ti pomůžeme.

Trochu přeháněl. Věřil, že jeho rodiče nebyli ten typ, co by mu domluvili doslova manželství. Ale dohodit přítelkyni? To už trochu znělo jako oni.

Remi se usmál, potřásl si s Jenny rukou a představil se.

V tu chvíli měl z toho smíšené pocity. Věděl, že by nedokázal milovat nikoho, jako byla Jenny, ale věděl také to, že na tohle jednou přijde. Že jednou bude muset přivést domů nějakou dívku, aby udělal rodiče šťastnými. Cítil se ale hůř, než by čekal.

Prožil s Elliotem rok a půl a věděl, jaké je to být doopravdy šťastný, jaké to je někoho opravdu milovat a nic nepředstírat. Takže když teď před ním Jenny stála, opravdu pěkná dívka s modrýma očima, necítil nic.

Ale vedle stáli jeho rodiče. Její táta. Něco od něj čekali. A tak ji před koncem výstavy, než se jeho rodiče vydali na hotel, pozval na kávu následující den.

Měl dvě možnosti. Zkusit to, co měl vždy v plánu. Zkusot, jestli by to přece jen mezi nimi nefungovalo, jestli Jenny přece jen nebyla tou holkou, se kterou by dokázal předstírat, že je normální. Druhou možností bylo jí vše hned teď na začátku vysvětlit. Ne to, že miloval kluka. Ale vymyslet si něco, proč by to fungovat nemohlo.

Na druhý den tedy vešel do kavárny s růží v ruce a s úmyslem realizovat svůj druhý plán. Odcházel ale s jedním velkým neúspěchem. Nejspíš z toho důvodu, že poprvé za těch deset měsíců, co byl Elliot pryč, na něj nemyslel více než hodinu.

A tak začal chodit s dívkou. Jmenovala se Jenny Meyer, měla modré oči a dlouhé blond vlasy, takže byla pravým opakem Elliota. Jeho rodiče se k němu najednou chovali, jako by byli nejpyšnější na světě, ale Remimu to radost nedělalo.

Lhal. Lhal sobě, Jenny i rodičům. Pokaždé, co ji políbil, myslel na Elliota. Vzpomínal na to, jak šťastný s ním byl.

Když se spolu poprvé vyspali, bylo to u něj na bytě, kterému za dva týdny končila smlouva. Remi měl většinu času zavřené oči ne kvůli tomu, jak dobře mu to dělalo, ale protože opět myslel na Elliota. A když Jenny vedle něj usnula, otočil se k ní zády a začal tiše vzlykat.

Tahle postel byla jeho a Elliota. A teď v ní ležel s dívkou.

Nesnášel za to, co dělal. Ale bylo to právě to, co uspokojovalo lidi kolem něj. Tedy kromě Vanessy, Niny a Scotta, kteří samozřejmě znali pravdu. Neměli Jenny rádi. A snažili se mu otevřít oči, aby si uvědomil, že on ji taky nemá rád.

Ale to byla taky lež. Remi ji měl rád. Byla to hodná holka, byla by to skvělá kamarádka. Ale věděl, že ji nikdy nedokáže milovat. Nevěděl, jestli to, co předstíral, bude na furt, ale byl tak unavený ze všeho, co se dělo, že mu to bylo upřímně jedno.

Neměl takové štěstí jako Elliot a patřil do té části absolventů školy, kteří se uměním neživili. Tedy, pracoval s uměním, ale ne jeho. Vzali ho do galerie ve městě, kde vyrůstal. Denně přišlo možná tak deset lidí a plat byl mizerný, ale byl to začátek. Ještě nikdo ho nenutil, ať se s Jenny sestěhuje, ať už nebydlí u rodičů, i když jeho vrstevníci ze základy a střední se už ženili a vdávali a vesele zakládali rodiny.

O Elliotovi už toho tolik nevěděl, když každý týden neprocházel kolem informační nástěnky. Ale jedna informace, ta se dostala úplně všude.

Procházel kolem trafiky, kterou míjel každý den, když šel do galerie. Bylo čtrnáctého června, rok od jeho absolvování, a kupodivu Elliot končil Nicovu školu pár dní předtím s velkou výstavou, která přilákala hodně uměleckých investorů a sklidila neuvěřitelný úspěch.

To se dočetl v tom jediném uměleckém časopisu, který u nich ve městě vycházel. A pravdou bylo, že Elliot byl i na titulní straně s jedním popiskem.

Říká se mu druhý Nico de Vuego - Elliot Quinn ve své výstavě odhaluje svou sexualitu!

Remi nasucho polkl.

Elliot. Jeho milovaný, zlomený Elliot. Nakonec on byl z nich dvou ten odvážný.

Jeden výtisk si koupil. V práci pak článek přečetl dohromady tak desetkrát. A když se vrátil domů, kde na něj čekala Jenny u stolu s rodiči, řekl jim, že je mu špatně a jde si lehnout. S nikým už ten den nepromluvil.

⁕ ⁕ ⁕

boha, vy mě ukamenujete

ještě chvíli mi prosím dejte :D