⁕ 17 ⁕

1.9K 257 35
                                    

Remi už dávno pochopil, že jeho vztah s Elliotem bude založen na vzájemné komunikaci. Ať už Elliota z jeho minulosti trápilo cokoliv, pomalu se blížili tomu, kdy mu to řekne. Než se políbili u Remiho v pokoji, den předtím také mluvili o tom, jak se ohledně celé té situace cítí. 

A tak když v úterý skončila hodina figurální kresby, Remi na Elliota počkal. Normálně by pospíchal na další hodinu, kterou tentokrát neměl ve stejné budově s Elliotem jako minulý semestr, protože Elliot měl vyučování až k večeru a do té doby volno, tentokrát se ale rozhodl svou hodinu zameškat. A promluvit si s ním.

Elliot se oblékl a uklidil po sobě židli, na které seděl. Když si všiml, že na něj Remi čeká, zrychlil s balením věcí, rozloučil se v rychlosti s profesorem a přiběhl k němu. "Čekáš na mě?" zeptal se.

Remi přikývl. "Nevíš, kde bychom si mohli o samotě promluvit?" zeptal se.

Elliotův úsměv povadl. Nejspíš čekal něco nepěkného a Remi ho v tom prozatím nechal. "Jo. Modelové tady mají šatnu, kterou já ale moc nepoužívám. Nikdo tam nebude."

Mlčky tedy došly do oné šatny. Byla od studia kousíček, Elliot vytáhl z kapsy klíče a odemkl. Když vešli dovnitř, zamknul zase za nimi.

"Co se děje?" zeptal se hned, jak se na Remiho otočil.

Remi se pousmál. "Nebuď tak vystrašený. To, že si chci s tebou promluvit, neznamená, že to bude hned něco špatnýho."

Elliot sklopil pohled. "Slova můžeme si promluvit mi v minulosti moc dobrých zpráv nepřinesla," vysvětlil krátce.

Remi se natáhl pro Elliotovu ruku. "Vidím, že to chce teda taky vytvořit nové a lepší vzpomínky."

Elliot zvedl pohled a Remi krátce spojil jejich rty. Bylo to poprvé, co on políbil ho. Musel si na to zvykat, když za celý svůj život nikoho nelíbal. Nebyl si jistý, jestli mohl, nebyl si jistý, jestli to dělal správně. 

"Já jen... Jak si v pátek říkal, že jestli budeme chtít, můžeme být něco víc... Já chci."

Polil ho pocit úlevy, že to konečně ze sebe dostal, hned ho ale nahradil pocit nervozity. Třeba Elliot nebyl nebyl ještě připravený a bylo by to v pořádku, ale i tak by to Remiho nemálo rozesmutnilo. Když už se odhodlal k něčemu, co si nemyslel, že by byl někdy schopný udělat, přál by si pozitivní výsledek. 

"Říkal jsi, že jsem byl tvá první pusa, že?" zeptal se Elliot. 

"Jo," odpověděl Remi, trochu zmatený.

"Takže bych byl i tvůj první přítel? To už je docela velká zodpovědnost."

Remi se uchechtl. A doufal, že si Elliot nevšiml, jak se zachvěl při slovech tvůj přítel. "Samozřejmě jen jestli chceš ty. Jestli jsi připravený po tvém minulém vztahu."

Remi nemusel říkat nahlas to, co by to znamenalo. Ano, sice by spolu chodili, ale taky by se museli schovávat. Nemohli by k sobě projevit náklonost na veřejnosti a Remi věděl, že to nebude příjemné už teď. Pochopil by, kdyby tohle Elliot podstupovat nechtěl, protože on sám si donedávna nebyl jistý, jestli chce. A vlastně pořád nebylo jeho rozhodnutí stoprocentní. 

Ale v životě nebylo nikdy nic stoprocentní. To by se hodně dlouho načekal. 

Elliot začal palci dělat kolečka na Remiho ruce. Zase se vyhýbal jeho pohledu. "Já..." začal, ale odmlčel se.

Remi myslel, že se na místě rozbrečí.

Pak ale Elliot zvedl pohled. Vždy, když se Remimu podíval do očí, Remi ucítil pocit úlevy. 

(Art)loverDonde viven las historias. Descúbrelo ahora