(Art)lover

⁕ 49 ⁕

Remimu stačil týden, aby dal v obou pracích výpověď. Osm dní, aby vypověděl smlouvu na bytě, který si pronajímal. Aby si pomalu začal balit věci.

Byl to totiž týden, kdy se mu Elliot nastěhoval do jeho skromného malého bytu, protože po tom, co se Remi u něj naprosto složil, měl o něj strach. Vracel se tak každý den do bytu, který nebyl prázdný, ale čekal ho tam jeho nejoblíbenější člověk na světě. Už jen díky tomu byl svět hned krásnější.

Jeho plán byl takový - zachovat se pro jednou lakomě. V práci měl určitou výpovědní lhůtu, za kterou mu Elliot pomůže najít byt v Londýně. A tam? Tam bude pracovat opět v nějaké galerii, protože mu to prý Elliot bez problému zařídí. Tak lehké to bylo. A tentokrát se Remi rozhodl, že si nechá pomoct.

Elliot měl totiž pravdu v jedné věci. Nemohl pokračovat ve svém životě jako doteď. Zbláznil by se.

Takže už týden byl Elliot u něj pečený vařený a jejich vztah byl přinejmenším... zajímavý. Spali spolu v jedné posteli, která ani nebyla největší, protože Remiho byt byl jednopokojový. Neměl kde nacpat nějakou nafukovací matraci, natož tak druhou postel. Zároveň se ale ani jedinkrát nepolíbili.

To by zas tak překvapující nemělo být. Byli bývalí, už spolu nebyli. Byli jen kamarádi.

Kamarádi, kteří k sobě cítili to všechno, co kdysi, a teoreticky jim nebránilo nic v tom, aby i byli to, co dříve. Proto to bylo zvláštní.

Ale Remi se potřeboval dát do pořádku. Věděl to on sám i Elliot.

Jenže pak, devátý den, co byl Elliot u něj, Remi ořišel domů a Elliot řekl: "Chtěl bych tě vzít na rande."

Remi se na něj překvapeně podíval. "C-co?"

Nikdy na pořádném rande nebyli. Nemohli. Oba se totiž schovávali, ale teď tomu bylo už jinak. Každý, kdo znal Elliota jako umělce, věděl o jeho sexualitě.

Ale o Remim věděla jen Jenny a jeho rodina. Byl to krok dopředu, ale pořád ne dostatečný.

Elliot pokrčil rameny. "Hele, co mi vlastně tady děláme?" zeptal se najednou. "Já tě stále miluju, Remi. A věřím, že ty mě taky. A teoreticky už nám nic nebrání. Takže mě nech tě vzít na rande."

Nasucho polkl. Stále se cítil, že po tom všem, co udělal, si Elliota už znovu nezaslouží. Ale kdo byl, aby mu řekl ne? Elliot měl pravdu, stále ho miloval, protože nikdy nepřestal.

"Tak jo," vydechl nakonec.

Elliot se usmál. "Tak jo."

Takže když se pak o dva dny později jeli podívat do Londýna, jak pokračuje výstavba Elliotova bytu, který už byl téměř hotový, a taky na prohlídku jednoho potencionálního bytu pro Remiho, Elliot na ten večer naplánoval jejich historicky první rande a také jim zaplatil noc v hotelu, aby je nesužoval čas posledního vlaku domů.

Remi byl nervózní. Nevěděl, jestli byl připravený projevovat náklonnost k Elliotovi na veřejnosti, ale zapomněl, že to byl jeho Elliot. A ten ho znal. Takže když přišli do menší umělecké galerie, což byla jejich první zastávka, Remi se rozhlédl, ale neviděl jediného člověka.

"Je to tady tak prázdný," podotkl. Neviděl jediného člověka kromě paní za pokladnou.

"Taky už je hodinu zavřeno," odpověděl Elliot nenuceně."

Remi k němu trhl pohledem. "Tak co tady děláme?"

"Nevěděl jsem, jestli by ti bylo příjemné být se mnou na rande před ostatními lidmi. Takže abys nemusel být nervózní z ostatních, zavolal jsem, zařídil jsem. Že já jsem out neznamená, že kvůli tomu rande musíš taky. Chci aby sis to plně užil."