(Art)lover

⁕ 31 ⁕

Remi se samozřejmě na přednášku tedy nevrátil a hned jel s Elliotovým otcem za Elliotem. Nikdy spolu nebyli o samotě tak dlouho jako v tu chvíli. Remi jen nervózně seděl na sedadle spolujezde a hrál si s prsty, zatímco Arthur tiše řídil. 

Promluvil až asi dva kilometry od jejich domu. "Elliot mi říkal, že byl Michael i u tebe v práci."

"Jo," odpověděl Remi.

"A že tě taky napadl."

"Dá se to tak říct."

Arthur si povzdechl. "Kéž bych mohl vrátit čas, aby se Elliot s tím hajzlem nikdy nepotkal," zašeptal. 

Remi nasucho polkl. "Uhm, no, tohle byl možná Elliotův plán. Před pár týdny, po tom, co byl Michael u mě v práci, ho napadlo, že by ho mohl na veřejnosti vyprovokovat, aby se stalo právě tohle. Zatkli ho."

Arthur k němu tak rychle trhl hlavou, že na chvíli málem vjel autem do protisměru. "Cože?"

"Myslel jsem, že jsem mu to rozmluvil. Možná tedy ne," zamumlal Remi v odpověď.

"Na jednu stranu to bylo chytrý," řekl po chvíli Arthur. "Ale na druhou strašně pitomý, hlavně protože jde o mého syna. Bojím se, co to s ním psychicky udělá."

"To jsem mu přesně řekl taky."

Arthur zaparkoval před domem. Dle jeho slov už byl s Elliotem v nemocnici, kde mu ošetřili rány a mohl jít hned domů, protože neutrpěl žádné zranění, kvůli kterému by musel zůstávat. Remi zabouchl dveře od auta a rozešel se k domu, když ho Arthur ještě zastavil.

"Remi?"

Otočil se. "Ano?"

"Dones mu tohle, ať vás neruším," řekl a natáhl k němu ruku s nějakou mastí. "Taky bych tě chtěl poprosit, kdybys s ním zůstal i přes noc. Jen abys na něj dohlédl. Mě by u sebe celou noc asi

 nenechal."

Remi přikývl. "Samozřejmě."

"Děkuju. Uvidíme zítra, kdyžtak bych tě už omluvil ze školy, abys neměl absenci, že jsi někde pro školu, kdyby ti to nevadilo. Jen bych rád, kdyby teď u něj někdo byl, dokud nezjistíme, jak se tenhle jeho pitomý nápad na něm podepsal."

"Dobře. Taky děkuju," pousmál se Remi. Ulevilo se mu. Měl štěstí, že měl Elliot otce, kterému jeho vztah s Remim nevadil. To by se o jeho rodičích nejspíš říct nedalo, ale třeba by ho překvapili. 

Rozešel se tedy k domu, zatímco Arthur ještě vytahoval z auta nějaké věci. I po slepu by trefil do Elliotova pokoje, kam se taky bez jediného rozptýlení vydal. 

Poprvé v životě zaklepal. Když ale vešel, Elliot spal. 

Pomalu došel k jeho posteli. Byl zakrytý peřinou až po krk, a tak toho Remi moc neviděl. Odhrnul mu z tváře pramen vlasů, čímž odhalil modřinu nejspíše číslo jedna. Čekal jich více.

Dřepl si a uviděl tak lépe jeho celý obličej, jelikož ležel na boku. Žádnou viditelnou ránu neviděl, ale definitivně šlo poznat, že něco se s jeho obličejem dělo, jelikož byl nateklý. Uklidnil ho alespoň fakt, že neviděl žádnou krev. 

Když to obličej tolik neschytal, Remi přemýšlel, co se mohlo stát. A v tu chvíli si vzpomněl, jak ho Michael kopl do břicha. Elliot byl většinou tvrdý spáč, a tak ho Remi co nejopatrněji odkryl až k bokům. Pak mu opatrně nadzvedl triko. 

Zalapal po dechu.  Jestliže měl Remi jednu modřinu o velikosti dlaně z Michaelova kopnutí, na Elliotově břiše se to modřinami různých barev jen hemžilo. A bylo mu jasné, že to je jen začátek.