Ellie Potter [Harry Potter]

1. Kapitola

Probíhala jsem uličkou Londýna. Ohlížela jsem se stále za sebe. Myslela jsem si, že mi to už vyšlo. Ale jak jsem se nedívala před sebe, tak jsem narazila do strážníka Smitha.
"Ale malá Potterová?"
Ze země jsem se podívala nahoru.
"Zdravím strážníku." Řekla jsem.
"Už zase utíkáš?"
"Ne? Jak jste na to přišel." Chytl mě za ruku a pomohl mi vstát. Pokusila jsem se utéct, to se mi však nepovedlo.
"Nikam! Odvezu tě zpět." Tak zase nic.

"To už je tenhle měsíc po sedmé, Ellie!" Ředitelka byla rozčilená, ale zároveň jí to nepřekvapovalo.
"Tak mě nechte jít. Já se o sebe dokážu postarat."
"Nemůžu tě nechat jít, tohle je sirotčinec, ne hotel, nebo co si myslíš že to je. Nemůžeš odejít kdy se ti za chce."
"Je to vězení..." Řekla jsem potišeji.
"Nikdo tě tu nevězní Ellie."
"Opravdu?"
"Snažím se ti pomoc. Možná kdyby jsi neodmítala každého pěstouna, který je ochotný si tě vzít, tak by jsi tu už nebyla."
"Mám svou rodinu. Vím to. Někde tam venku, jen vy mi ji nedovolíte ji hledat."
"Chovej se slušně, prosím."
"Mohu už jít?"
"Jistě."

Seděla jsem v rohu postele ve svém pokoji a kreslila si. Chci odsud vypadnou, snažím se o to už nějaký ten pátek. Nepatřím sem, ani sem nezapadám. Nejsem jako ostatní, nejsem normální. Občas dokážu podivné věci. Ale většinou to beru jako náhodu nebo to nevnímám. Někdo zaklepal na dveře mého pokoje.
"Ellie? Někdo za tebou přišel."
"A kdo?" Do místnosti přišel nějaký muž. Byl o hlavu vyšší než ředitelka, měl delší hnědé vlasy a lehce zarostlý obličej. Působil mile, ale zároveň tajemně.
"Ahoj Ellie."
"Zkus být milá." Řekla ředitelka a nechala nás osamotě.
"Nemusíte se mnou ztrácet čas."
"Nepřišel jsem tě adoptovat."
"Ne? Proč jste tedy tady? Kdo jste?"
"Jmenuji se Sirius Black. Znal jsem tvé rodiče, Ellie. Tvůj otec byl můj nejlepší přítel. Také znám tvého bratra."
"Nemám bratra."
"Máš dvojče. Věř mi nebo ne, chci ti pomoc, dostat se od sud."
"Bez adopce se odsud nedá dostat, věřte mi."
"A co když ano?"
"Co víte o mých rodičích?"
"Tvoje matka byla Lily Potterová, tvůj otec James Potter. Tvůj bratr se jmenuje Harry James Potter."
"Jak můžu vědět, že mi říkáte pravdu?" Sirius se pousmál.
"Jsi celá tvůj táta, myslím chováním. Jinak jsi hodně podobná své matce. "
"Jak vám můžu věřit?"
"Co když ti řeknu že existuje i jiný svět než je tento. Více kouzelný."
"Tomu mám věřit?"
V tom se Sirius přede mnou proměnil v černého psa. Nevěřila jsem svým očím. Měla jsem pocit, že sním. Když se proměnila zpět, tak jsem nevěděla co říct.
"Vy... proměnil jste se v.... Jak jste to udělal?"
"Jsem zvěromág. V našem světě nejsou mudlové jako tady."
"Mudlové?"
"Lidé co nečarují."
"Chcete mi říct, že jsem čarodějka?"
"Ano to ti chci říct. Dokázala jsi někdy něco nadpřirozeného?Nevysvětlitelného?"
Nedokázala jsem odpovědět. Ano? Ne? Já nevím, občas se v mé přítomnosti něco divného stalo.
"Možná.." odpověděla jsem nakonec.
"Vidíš? Chci ti pomoc Ellie."
"Jaký máte plán?"
"To nech na mě."

Šla jsem k vychodovým dveřím a Sirius už tam stál.
"To už jste to vyřešil?"
"Nebylo to zas tak těžké. A prosimtě, tykejme si. Koneckonců jsem dokonce tvým kmotrem."
"Opravdu?"
"Je to tak. Jo a tohle je pro tebe." Podal mi dopis. Rozhodla jsem se ho přečíst nahlas.
"Vážená slečno Potterová, s potěšením vám oznamujeme, že jste byla přijata na školu čar a kouzel v Bradavicích...."
"Vidíš?"
"Proč až teď? Proč ne dřív?"
"Hledali jsme tě. Nevěděli jsme, kam jsi zmizela. Brumbál našel ve vašem domě akorát Harryho. Tebe nenašli."
"Jakto?"
"To nevím, proto jsme tě hledali. A když jsem slyšel o dívce ze sirotčince, která se neustále snaží utéct a její jméno je Ellie Potterová, věděl jsem že jsi to ty." Usmála jsem se.
"Pojď seženeme ti nějaké věci do školy."
"To se dá v Londýně sehnat?"
"Jistě." Zavedl mě do nějaké uličky, nejdřív v ní nebylo nic, když jsme však prošli skrz zeď, objevili jsme se v ulici plné kouzelníků.
"Dál už s tebou nepůjdu."
"Proč ne?"
"Hledají mě."
"Něco jsi provedl?"
"Ne, ale obvinili mě a nevěří mi. Hagrid ti se vším ostatním pomůže."
"Počkej, ale jak ho poznám?"
"Nepřehlédneš ho." A po těchto slovech Sirius zmizel. Procházela jsem mezi lidmi. Bylo tu spoustu lidí, spoustu kouzelníků.
Jak jsem se stále rozhlížela tak jsem do někoho narazila. Byl to velmi vysoký muž, oken nepřehlédnutelný.
"Promiňte, omlouvám se. Nejste Hagrid?"
"Ano, to jsem. Ty budeš Ellie."
"Jak to- Sirius.."
"Pojď pomůžu ti s koupí věcí do školy. Možná tu i narazíme na tvého bratra s jeho přáteli."
"Víte, že je Harry můj bratr?"
"Všichni vás tu znají, Ellie. Vaše jména jsou slavná." Najendou mě zastavil nějaký muž.
"Pro pána. Ellie Potterová! Jste moc podobná své matce! Jsem rád že vás konečně našli a že vás poznávám!" Běžela jsem za Hagridem.
"Když říkáš všichni, znamená to, že mě bude na každém rohu někdo odchytávat?" Hagrid se zasmál.
"Musíš si koupit hůlku. Pojď Ollivander je nejlepší prodavač hůlek."

Vešla jsem do krámku. Zvoneček u dveří zazvonil. K pultu přišel starší muž.
"Ellie Potterová."
"Dobrý den.." nepřekvapovalo mě, že mě zná, konec konců všichni mě asi znají.
"Skoro před 4 lety si tu byl váš bratr pro svou hůlku, nyní jste tu vy."
"Ja vím, trošku pozdě..."
"Hmm.." procházel krabičky v políčkách. Pak jednu vytáhl.
"Dřevo z vinné révy, jádro z vlasů jednorožece, 10 ½ palce. Zkuste tuto." Podal mi ji.
"Mávněte s ní." Dodal. Udělala jsem tak a věci z polic vypadli. Ihned jsem ji položila.
"Ne tuhle ne." Řekl Ollivander a pokračoval v hledání.
"Dostal jsem nápad." Řekl a vytáhl jinou hůlku a podal mi jí. Jakmile jsem ji vzala do ruky, zářilo z ní takové zlaté světlo.
"Zvláštní."
"Co tím myslíte?"
"Akáciové dřevo, 11 palců a jádro ze třetího ztraceného pera fénixe. Fénix původně ztratil jen dvě pera, ale před koncem svého života ztratil třetí. Máte stejné jádro jako vás bratr a jako pán zla."
"Pán zla?"
"Pamatuji si všechny hůlky co jsem prodal, slečno. I hůlky vašich rodičů. Věřím, že dokážete velké věci."

Vyšla jsem ven z krámku.
"Všechno nejlepší Ellie!" Řekl Hagrid a dal mi sovu, opravdu krásnou. Byla bílá, ale lehce nahnědlá a měla modré oči, to jsem u sov nikdy moc neviděla.
"Hagride! Ježíš děkuju! To jsi nemusel."
"Ale jo."  Usmála jsme se na něj. Nikdy mi nikdo nic nedal. Možná si myslíte, že s vámi v sirotčinci slaví vaše narozeniny, ale se mnou je nikdo neslavil.
"Pojď dokoupíme věci a vydáš se na nádraží."

Šli jsme na nádraží. Před jsem sebou jsem vezla vozík s věcmi.
"Kam že mám jít?"
"Na nástupiště 9 ¾."
"9 ¾? Hagride však tady žádné takové nástupiště není."
"Ale je. Promiň, ale dál budeš muset sama, ještě si něco musím zařídit."
"Ale Hagride!" Když jsem se otočila, tak už za mnou nestál.
"No super." Rozhlížela jsem se. Zaslechla jsem někoho, jak mluví o tom nástupišti. Byla to větší rodina.
"Promiňte, ale mohli by jste mi poradit, jak?"
"Jak se dostat na nástupiště?"
"Ano."
"Ale jistě, Fred a George ti to ukáží."
"Prostě se rozeběhni proti týhle zdi. Takhle." Řekl jeden z nich a proběhl zdí. Pak i ten druhý. Jen jsem na ně koukala.
"Neboj. Prostě běž!" Řekla mi ještě ta paní. Zhluboka jsem se nadechla a rozeběhla jsem se. Opravdu to fungovalo. Objevila jsem se na obrovském nástupišti. Čekal na něm obrovský černý vlak.
"Vlak bude brzo odjíždět!" Ozvalo se a tak jsem bez váhání nastoupila.