Ellie Potter [Harry Potter]

9. Kapitola

Voldemort svolal smrtijedy. Byla jsem překvapená, když jsem mezi nimi spatřila Dracova otce. Pak přešel k Cedricovi.
"Tak hezký chlalec." Řekl jen.
"Nechte ho být!" Zakřičela jsem na něj. Voldemort se otočil směrem k nám.
"Harry a Ellie Potterovi. Představil bych vás, ale slyšel jsem, že jste stejně slavní jako já." Přešel k nám blíže. Prohlédl si mě. Měla jsem oči zaplavené slzami, ne pro mou bolest, ale pro Cedrica.
"Ale, snad jsi nechovala city pro toho chlapce."
Neodpověděla jsem.
"Jak.. rozkošné." Pak se otočil směrem k smrtijedům, ale zároveň mluvil i k nám.
"Chcete slyšet pravdu, chcete slyšet jak jsem přišel o svou moc? Je to prosté. Byla to láska...když se sladká Lily Potterová rozhodla obětovat pro své děti. Ochránila je prastarou magií. Nemohl jsem na ně. Ale nevadí, teď je to jiné." Přešel opět k nám.
"Teď už se vás mohu dotknout." Sáhl Harrymu na jizvu a on začal křičet bolestí. Voldemort se v tom vyžíval. Pak nás socha pustila a oba jsme padli na kolena.
"Vstávej Pottere!" Řekl Harrymu. Vstali jsme oba najednou.
"Kouzelnický duel vás jistě učili. Nejdříve se jeden druhému pokloníme. Notak Harry přeci nechceš, aby si Brumbál myslel, že jsi zapomněl na slušné chování. Řekl jsem pokloň se!" Donutili Harryho kouzlem aby se poklonil.
"Crucio!" Pak ho začal mučit.
"Ne! Experiarmus!" Řekla jsem a chtěla trefit Voldemorta, ten však kouzlo odrazil. Lucius mě chytl a držel mi hůlku u krku. Voldemort ke mně přešel.
"Vypadáš jako svá mudlovská matka! Oba vypadáte jako vaši rodiče!" Řekl a pak se podíval na Harryho, který ležel na zemi v bolestech.
"Dnes vás oba zabiju. Vaše jména se proslaví, vaše smrt se proslaví. Proslaví se to, jak jste oba škemrali o milost a já vám jako milostivý pán, vyhověl." Harry vstal a já se dostala z Luciusova sevření. Voldemort po nás vystřelil kouzlo, my se ale oba schovali za sochu.
"Neschovávejte se! Chci vás vidět až vás zabiju! Chci vidět jak vaše oči zhasínají!" S Harrym jsme se na sebe podívala. Věděli jsme, že to takhle nemůžeme nechat. Vyšli jsme ze skrýše.
"Dobře tedy." Řekla jsem.
"Ať je po vašem." Doplnil mě Harry.
"Experiarmus!" Vyslali jsme oba s Harrym najednou.
"Avada Kedavra!" Vyslal naopak Voldemort. Naše tři hůlky se spojili. Drželi jsme jak jsme jen mohli. Najednou se okolo nás vytvořilo jaké si pole. Objevili se zde duchové našich rodičů, toho může z Harryho snů a Cedrica.
"Harry, Ellie poslouchejte! Až se spojení přeruší tak ihned zmizte. Chvíli ho zdržíme, ale budete mít málo času, rozumíte!" Promluvil na nás táta.
"Ellie. Vezměte mé tělo zpět. Vezměte ho mému otci." Řekl mi Cedric.
"Jste připraveni?" Zeptala se nás máma, oba jsme souhlasně kývli.
"Povolte!" Řekla nám a spojení se přerušilo. Přiběhli jsme k Cedricově tělu a duchové letěli na Voldemorta.
"Accio!" Řekl Harry a pohár přitáhl kouzlem k nám.

Přemístili jsme se zpět. Všichni jásali. Mysleli si, že vítají vítěze. Objímala jsem Cedricovo tělo a brečela jsem. Fleur zděšením zakřičela. Brumbál k nám přiběhl. Chtěl mě od Cedrica odtrhnout.
"Ne! Prosím!" Řekla jsem a stále jsem Cedrica držela. Hudba skončila. Všichni se na nás dívali. Brumbál si klekl před nás.
"Vrátil se! Voldemort se vrátil!" Řekl mu Harry.
"Cedric chtěl, aby jsme přinesli jeho tělo. Nemohli jsme ho tam nechat." Řekla jsem.
"Už je dobře, jste doma, všichni jste doma." Řekl nám Brumbál.
"Ne, ne! Pusťte mě! Je to můj syn!" Přiběhl Cedricův otec. Padl na kolena vedle Cedrica. S pláčem naříkal.
"Je mi to lito.." řekla jsem. Moody chytl Harryho a mě také.
"Pojďte, teď by jste tu neměli být." Řekl nám a odvedl nás pryč.

Přišli jsme do jeho kabinetu. S Harrym jsme se posadili na židle.
"Dobrý?" Zeptal se nás Moody.
"Lepší." Řekl Harry. Já jen kývla. Nemohla jsem mluvit, neměla jsem  sílu promluvit.
"Co rána? Bolí?"
"Už ani ne." Odpověděl Harry. Moody se na mě podíval.
"Jaké to bylo? Stát proti pánu zla?"
"Nedá se to přesně říct. Bylo to... Jakoby zmizela radost, naděje..."
"Byli na hřbitově ještě další?" Zarazili jsme se.
"Obávám se, že jsme o hřbitově nemluvili pane." Chtěl se napít ze své lahve, ale byla prázdná, stejně jako všechny ostatní. Pak přešel k nám.
"Myslíte si, že by vám někdo řekl o dračích, kdybych mu to neřekl? Že by Cedric Diggory otevřel to vejce pod vodou, kdybych mu to sám neřekl?! Že by Longbottom, vám dal žaberník, kdybych mu nedal knihu, která by ho k němu dovedla?!"
"Od začátku jste to vy! To vy jste hodil moje jméno do ohnivého poháru." Přešel k Harrymu a sáhl mu na ránu na ruce.
"Krev co koluje v těchto žilách, koluje i v těle pána zla." Chytla jsem Moodyho za ruku. Viděla jsem pravdu.
"Co jsi viděla?" Zeptal se mě Harry.
"Není to Moody! Od začátku to není on!" Podívala jsem se na truhlu co v místnosti byla.
"Ty malá ubožačko! Pán zla mě odmění až vás jednou provždy umlčím!" Řekl a vytáhl hůlku. Najendou však do místnosti vešel Brumbál, Snape a McGonagallová.
"Experiarmus!" Brumbál ho odzbrojil. Posadili ho na židli a Snape mu do pusy nalil veritasérum.
"Víte kdo jsem?" Zeptal se ho Brumbál.
"Albus Brumbál."
"Jste Alastor Moody?"
"Ne."
"Je v této místnosti?!"
"Pane řediteli!" Všichni profesoři se na mě otočili. Poukázala jsem na truhlu. Snape ji otevřel. Byla hlubší než se zdála a na dně ležel skuteční Moody.
"Ale kdo je teda..." Otočili jsme se na falešného Moodyho. Snape mu sebral tu lahev a přičichl si k ní.
"Mnoholičný lektvar."
"Už víme kdo u vás kradl Severusi."
Najednou se před námi začal měnit. Vracela se mu podoba. Byl to smrtijed a moc dobře jsme věděli, kdo jím je.
"Barty Srkrk Junior."
"Ukážu svou, když ukážete vaší." Řekl a vyhrnul si rukáv a ukázal znamení. Brumbál se na nás podíval.
"Ukažte ruce." Brumbál vzal Harryho ruku a Snape moji. Oba jsme měli na tom samém místě řeznou ránu.
"Víte co to znamená. Vrátil se. Lord Voldemort se vrátil." Řekl Barty.
"Promiňte, nešlo tomu zabránit." Řekl Harry.
"Vyšlete sovu do Azkabanu, asi jim chybí jeden vězeň." Pak nás McGonagallová odvedla na kolej.

Nastal den odjezdu na prázdniny. Balila jsem si poslední věci do kufru. Přešla jsem k oknu ke své sově, Kesie. Cítila, že je se mnou něco v nepořádku a hlavou se dotkla mé ruky. Pohladila jsem jí.
"Jsem v pohodě, Kesie. Nic se neděje."
"Ellie?" Přišla za mnou Hermiona.
"Ano?"
"Chce s tebou mluvit Brumbál."
Sešla jsem schody do společenské místnosti.
"Chtěl jste se mnou mluvit pane?"
"Ano, Ellie. Nebyla jsi ve velkém sále."
"Já... Omlouvám se, nebylo mi dobře."
"V pořádku. Chápu tvou nepřítomnost."
"Já, prostě nedokážu si tím projít znovu, pane. Nedokážu znovu myslet na jeho smrt. Řekl jste ostatním co se stalo, je to tak?"
"Ano."
"Tak určitě chápete, proč jsem tam nebyla."
"Rozumím ti Ellie. To co jsi prožila, by nikdo nezvládl. Drž se svých přátel."
"Dobře."
"Už tě nebudu zdržovat, za chvíli vám odjíždí vlak. Užij si prázdniny Ellie."
"Děkuju, pane."
Pak už jsem jen vzala své věci a šla za ostatními do vlaku.
"Jsi v pohodě?" Zeptala se mě Hermiona.
"Jo, jasně." Odpověděla jsem. Vlak se rozjel. Snažila jsem se udržet chladnou hlavu. Snad se mi to přes prázdniny podaří.