Ellie Potter [Harry Potter]

13. Kapitola

Ráno jsem si vzala nějaké věci a vydala se k lesu. Kousek od něj se nachází jezero, spousta studentů tam chodí plavat a já nejsem výjimkou. Chodím si tam čistit hlavu a navíc je to osvěžující a uvolňující. Neříkám nikdy nikomu, že tam jdu, je to takový můj únik od reality. Únik od všeho a všech. Celou cestu tam jsem se ohlížela, opravdu jsem nechtěla mít někoho za zády. Potřebovala jsem být aspoň na chvíli sama. Stále mi hlavou vrtala ta vidina. Ikdyž jsem se snažila ji vytěsnit, nešlo to. Nasadila mi do hlavy nesnesitelného brouka. Naposledy jsem se ohlédla než jsem dorazila k jezeru. Sepla jsem si vlasy do drdolu, svlékla se a pomalu šla do jezera. Když jsem vkročila do vody, projel mnou příjemný pocit chladu. Pak jsem se ponořila celým tělem a rozhodla jsem si dát pár koleček. Najednou jsem ale zaslechla divné zvuky.
"Haló? Kdo je tam?" Řekla jsem. Bylo to opravdu divné, v tuhle hodinu sem nikdo nechodí, na to je moc brzy. Myslela jsem si, že je to asi jen nějaké zvíře. Jenže křoví se otřáslo znovu. Jasně mohlo to být zvíře, ale byla jsem značně nervózní z toho, co se za těmi větvemi schovává. Vylezl z ní někdo v mikině a v teplácích. Měl kapuci přes hlavu, ale vykukovaly mu z ní bílé až blonďaté vlasy. Bylo hned jasné kdo to je. Sundal si kapuci a moje teorie se potvrdila.
"Nechtěl jsem tě vyděsit." Řekl Draco.
"Ty mě sleduješ?" Vypadlo ze mě.
"Ne, občas sem chodím, pročistit si hlavu."
"To i já." Pomalu jsem plavala k břehu.
"Ehm, mohl by jsi se otočit prosím?" Draco nejdříve nechápal.
"Chci se obléknout."
"Jo, jasně. Promiň." Řekl a otočil se.
"Díky." Vylezla jsem z vody a rychle jsem se oblékla.
"Hotovo.." řekla jsem, trošku šeptem.
"Vlastně, když už jsi tady. Chtěl jsem s tebou mluvit."
"Já vím.."
"Takže? Můžeme si promluvit?"
"Bude to asi nejlepší, pro nás oba." Sedla jsem si do trávy na břehu Jezera a Draco si sedl vedle mě.
"Proč mi nevěříš?"
"No... Kvůli tvému otci..."
"Co s tím má co dělat můj otec?"
"Tenkrát na hřbitově, když ty víš kdo zabil Cedrica. Byli tam i další lidé, tedy smrtijedi. A... Byl mezi nimi i tvůj otec."
"Cože?"
"Ty jsi nevěděl že..."
"Ano vím, že... Je jedním z nich, ale nevěděl jsem, že tam byl... Ale stále mi uniká to proč mi nevěříš."
"Snažil se mě zabít, Draco. Nevím, jestli ti můžu věřit. Nevím, jestli tě vůbec znám. Nevím, jestli nejsi stejný jako on..."
Na chvíli zavládlo ticho.
"Chápu tvojí situaci, asi bych reagoval stejně, ale můžu tě ujistit, že nejsem jako můj otec. Přísahám."
Pousmála jsem se.
"A mám ještě jednu otázku."
"Ano?"
"Včera, jak jsi omdlela, jsi v pořádku?"
"Neomdlela jsem, já..." Nevěděla jsem, zda mu to můžu říct. Jestli dokáže udržet tajemství.
"Co?"
"Slíbíš mi, že to nikomu neřekneš?"
"O co jde?"
"Slib mi to."
"Dobře, slibuju."
"Mám vidiny. Samovolně přicházejí a včera, když si se mě dotkl, tak jedna přišla."
"A co jsi viděla? Smím-li se zeptat."
"Nás dva."
"Jenom nás dva? Nic víc?"
"Bylo to strašně rychlé, pamatuji si jen střípky."
"Zkus si něco vybavit."
"Draco už bychom měli jít, připravit se, než začne hodina."
"Neutíkej od toho."
"Byli jsme spolu.... Spokojený?" Řekla jsem a vydala se směrem k hradu.
"Počkej spolu jako spolu?"
Jen jsem kývla.
"Počkej, zastav se." Chytl mě za ruku.
"A.... Ty to tak cítíš?" Zeptal se mě. Tuto otázku jsem nechtěla slyšet.
"Já... Já nevím." Sotva jsem se dostala ze ztráty Cedrica, do toho ta vidina, já nevím co cítím.
"Měli bychom jít." Řekla jsem a znovu jsem se rozešla.
"Počkej ještě.." otočila jsem se na něj.
"Můžu něco zkusit?"
"A co?" Zeptala jsem se, ale jakmile jsem to dořekla, tak mě Draco políbil. Když se ode mě odtáhl, tak jsem tam jen stála. Asi čekal nějakou mojí reakci, jako že ho políbím taky, ale já nic takového neudělala.
"Já... Už musím jít." Bylo jediné co ze mě vypadlo a rychle jsem se rozešla k hradu a po pár metrech jsem se dokonce i rozeběhla.

Přiběhla jsem na kolej a ihned jsem běžela do pokoje. Chtěla jsem se ještě stihnout připravit, než mi mi začne hodina. Z mé přípravy mě ale vyrušili mé spolubydlící.
"Kde jsi byla?" Zeptala se mě Hermiona.
"Byla jsem se projít k Jezeru."
"Jen projít? Tak proč jsi tak zřízená?" Zeptala se i Ginny.
"Zpátky jsem běžela.."
Sedla jsem si na postel a snažila se popadnout dech.
"Ellie, co se stalo? Po pravdě."
"Šla jsem si zaplavat do jezera a pak se tam objevil Draco."
"Draco? To tě sledoval?" Řekla Ginny
"Ne, povídali jsme si chvíli na břehu. Promluvili jsme si a..."
"A co?"
"Řekla jsem mu o svých vidinách a o tom, co jsem viděla včera." Holky se na sebe podívali a pak na mě. Neřekla jsem jim, co jsem včera viděla.
"A co jsi včera viděla?"
"Nás dva. Byli jsme spolu."
"Cože? Ty a Draco?" Řekla Hermiona.
"No, jo.."
"A jak reagoval?"
"Ptal se mě, jestli to tak cítím..."
"Co jsi mu řekla?"
"Že nevím..můžeme to už dál nerozebírat?"
"Neodbíhej... Co na to on?"
"No on...."
"Co udělal?"
"Zeptal se mě jestli může něco zkusit a pak mě políbil."
Hermiona a Ginny tam jen stáli a koukali na mě s otevřenou pusou.
"Jak jsi reagovala?"
"Nijak, utekla jsem, nevěděla jsem co mám dělat..."
Obě dvě se na sebe podívali.
"Teda... To je silný kafe i na mě." Řekla Hermiona.
"Moje slova." Řekla Ginny.
"No, řekněte mi co mám dělat." Řekla jsem a lehla jsem si na postel.
"Ty si hlavně srovnej v hlavě co chceš a co cítíš." Řekla Ginny.
"Přesně tak. A nemusíš spěchat, Ellie. Nikdo tě nebude tlačit k žádnému rozhodnutí. Ať už se rozhodneš jakkoliv, bude to správné."
"Dobře, děkuju holky." Řekla jsem a ony mě objaly.

Semlelo se toho za poslední dny opravdu hodně. Ty názory na Cedricovu smrt, vidiny, Draco. Je toho zkrátka moc. Musím se ale rozhodnout na co se budu soustředit, co je pro mě prioritou. Je jasné že se nebudu zabývat pomluvami, ale co je pro mě větší prijoritou? Moje vidiny nebo moje city k Dracovi? Opravdu to jsou city? Nevím, těžko se mi to posuzuje. Asi je to směšné číst, ale když má člověk zamotanou hlavu, tak opravdu neví, co má dělat. Na druhou stranu bych ani od jednoho neměla utíkat. Musím si postupně vše srovnat v hlavě. Stále mi totiž hlavou vrtá moje důvěra k Dracovi. Neudělala jsem chybu, když jsem mu to řekla? Jak můžu vědět, že to neřekne otci a ten zas Voldemortovi? Možná by bylo lepší, kdybych držela jazyk za zuby a řekla, že jsem prostě včera omdlela, že se mi zatočila hlava. Jenže teď už je na tuhle verzi příběhu pozdě. Ale třeba jen přehráním a vše bude v pořádku. Nebo ne a jsem naivní? Bože! Musím se vzpamatovat a uklidnit svoje myšlenky. Takhle se nikam nedostanu. Říkala jsem si. A rozhodla jsem se na tohle všechno zapomenout aspoň po dobu vyučování.