Ellie Potter [Harry Potter]

7. Kapitola

"Ty chodíš se Cedricem?!" Hermiona byla hrozně nadšená.
"Je to tak."
"To je skvělý! Hrozně jsem vám fandila, když jsem vás viděla na tom plese, tak jste vypadali tak zamilovaně."
"Neříkala jsou náhodou, že se ti nelíbí?" Ron si do mě rýpl.
"Rone!" Hermiona ho napomenula.
"Ty jsi taky tvrdil, že se ti Hermiona nelíbí a teď s ní jsi."
"Ale..."
"Žádné ale. Ellie má pravdu." Řekla Hermiona všichni jsme se začali smát, protože Ronovi došli slova.
"Nuže, já už půjdu."
"Kampak razíš?"
"Jdu za Cedricem, jdeme se projít."
Fred a George se vešli do místnosti a zapojili se do rozhovoru.
"Tak si to užijte." Řekl Fred.
"Ale ne zas moc." Doplnil ho George a oba nasadili ty svoje úsměvy.
"Díky." Řekla jsem s menším smíchem.

Už jsem byla skoro na místě srazu, ale Cedrica jsem neviděla. V tom mě někdo ze zadu chytl za boky a já se lekla. Byl to on, Cedric. Začala jsem se smát.
"Když mi způsobíš infarkt, tak o mě přijdeš!" Řekla jsem se smíchem.
"Tak dobře, že ho nemáš." Řekl a políbil mě.
"Chyběla jsi mi."
"Chyběla? Viděli jsme se včera večer, zas tak dlouho to nebylo."
"Pro mě to bylo jako věčnost." Řekl a chytl mě za ruku. Procházeli jsme se po hradu a zamířili ven. Došli jsme až na pláž u Černého jezera. Sedli jsme si na břeh.
"Třetí úkol je prý nejtěžší."
"To byli i ty předtím."
"Ale opravdu Cedricu. To bludiště má v sobě nástrahy."
"V černém jezeře byli zase jezerní lidé."
"Cedricu..."
"Nemusíš mít strach, Ellie. Bude to v pořádku, uvidíš."
"Já nemám strach, přeci to jsou školní hry... Já jen... Nemám z toho dobrý pocit, cítím, že se něco stane, něco zlého." Neměla jsem vidinu, ani nic podobného, jen jsem tentokrát měla pocit, že se to nějak zvrtne. Cedric o mých vidinách nevěděl. Není to ani podstatná věc.
"Všechno bude dobré, ano?"
"Jo... Snad ano."
"Pojď sem." Řekl a dal mi ruku kolem ramen a já se k němu přitulila. Dívala jsem se na jezero, bylo nádherné, ale zároveň tajemné.
"Nechceš si jít zaplavat?"
"Ty jsi zapomněl? Neumím plavat."
"A jo. Promiň." Zasmála jsem se tomu pak jsem se zvedla a přešla ke kraji vody. Vstoupila jsem do ní a otočila jsem se na Cedrica. Jen jsem se usmála a pocákala ho.
"Tak tohle schytáš!" Řekl, rozeběhl se ke mně a taky mě pocákal. Rozpoutali jsme nekonečnou bitvu. Cedric pak ale uklouzl a celý spadl do vody. Smála jsem se mu, ale karma mě dostihla a já spadla taky.

Se smíchem jsme přišli do hradu. Zapomněli jsme na to, kolik je hodin a už byla tma.
"Potichu! Jinak budeme mít průšvih." Řekla jsem tiše, ale nemohla jsem se přestat smát.
"Na to se můžete spolehnout." Ozvalo se za námi. Otočili jsme se
"Dobrý večer." Stál tam Filch.

Stáli jsme v Brumbálově pracovně. Hábity jsme měli stále mokré, takže z nich kapala voda na zem. Společně s Brumbálem tu byla i profesorka McGonagallová a profesorka Prýtová.
"U černého jezera nemáte co dělat! A podívejte se na sebe! Jste zmáčení a...." McGonagallová na nás byla naštvaná. Na obličeji Prýtové taky nebylo vidět zrovna nadšení.
"Klid Minervo, pan Diggory a slečna Potterová si jistě uvědomují, v jakém jsou průšvihu. A proto jsme nuceni strhnout Mrzimoru a Nebelvíru 10 bodů. Za trest, budete pomáhat profesorce Prýtové ve skleníku, rozumíte?"
"Ano pane." Řekli jsme oba naráz.
"Nyní běžte do svých kolejí, ať vás ani jednoho už dnes nespatříme."
"Ano pane." Řekli jsme znovu a pak jsme odešli z pracovny.

Další den ráno jsme vykonávali trest. Pomáhali jsme sklízet bylinky, přesazovat rostliny a sázeli jsme nové.
Zrovna jsem stříhala listy Bledule krajní, jelikož se její listy používají do léčivých lektvarů. Cedric se snažil přesadit Lítavici rychlou do většího květináče, ta se mu však omotala kolem rukou a nechtěla ho pustit. Neudržela jsem se nesmát, Cedric totiž vypadal lehce zoufale. Rozhodla jsem se mu pomoc.
"Ukaž, musíš na ni jemně." Vzala jsem jí do rukou a sundala mu jí z těch jeho. Pak už jsem jí jen položila do květináče a Cedric jí zasypal hlínou.
"Zahradník s tebe asi nebude." Řekla jsem se smíchem.
"To asi ne."
"Notak, Ellie. Ty listy se sami nenastříhají." Profesorka si všimla, že se bavíme a nic neděláme.
"Ano, profesorko." Řekla jsem a dala se znovu do práce. Pak jsem dostala nápad.
"Paní profesorko? Mohli bychom už prosím jít? Profesorka McGonagallová nám řekla, že po práci s vámi půjdeme ještě vykonávat jiný trest, který nám sama určí."
"A jaký pak?" Zeptala se mě na zpět.
"No, to nevíme. Prý nám ho zadá až přijdeme." Profesorka Prýtová se jen pousmála.
"Já vím, že vám nic takového neřekla. Ale dobrá, už jste tu celkem dlouho. Můžete jít, ale už se nedostaňte do dalších průšvihů."
"Ano, madam. Děkujeme." Už jsme chtěli odejít.
"A Cedricu?"
"Ano?"
"Prosím, už nic netropte. Pokud se to stane znovu, budu nucena napsat tvému otci, protože jsi starší a znáš pravidla, tudíž přebíráš veškerou zodpovědnost."
"Rozumím, madam. Už se to nestane."
"Teď už běžte."

"Dobrý plán, jen škoda, že úplně nevyšel."
"Nevyšel? Však jsme se dostali ven nebo snad ne? Podceňuješ mé schopnosti." Řekla jsem.
"Tak promiň, ale říkal jsem, že to byl dobrý plán." Najednou jsem se zastavila a padla na zem. Měla jsem další vidění, jenže tentokrát ne do budoucnosti. Viděla jsem mě a Harryho jako batolata. V našem domě, naše mrtvé rodiče. Uviděla jsem v domě ještě Snapa a Brumbála. Tady vidina skončila.
"Ellie? Ellie?!" Podívala jsem se na Cedrica.
"Co se stalo? Myslel jsem si, že máš záchvat." Všimla jsem si, že k nám jde Snape.
"Já.. to nic. Občas se mi to stává, jen jsem omdlela, nic víc. Nemusíš se bát." Řekla jsem mu.
"Slečno Potterová, pojďte se mnou. Chce vás vidět profesor Brumbál." Řekl Snape, který zrovna přišel k nám.
"Vy pane Diggory, běžte na kolej." Řekl Cedricovi, který chtěl jít se mnou.
"Uvidíme se pak." Řekl mi a odešel. Já se Snapem jsme šli za Brumbálem.

"Posaď se." Řekl mi Brumbál.
"Všimli jsme si tvého divného chování od tvého příchodu na školu."
"Co myslíte?"
"Tvé 'omdlívaní', nebo jak tomu říkáte." Řekl Snape.
"Já... mám prý nízký tlak a..."
"Nelži nám, Ellie. Máš vidění, je to tak?" Byla jsem zmatená, nevěděla jsem jak to zjistili, ale možná, že je dobře, že to ví.
"Ano." Odpověděla jsem nakonec.
"Jak často?"
"No, zatím jsem měla vidění před každým úkolem. Nejdříve jsem viděla profesora Moodyho, pak Harryho jméno v poháru, jezerní lidi a..."
"A?"
"Než jsem šla sem, tak jsem viděla vás dva." Řekla jsem a Snape s Brumbálem se na sebe podívali.
"Co jste dělali v našem rodném domě tu noc, kdy zemřeli naši rodiče?"
Snape byl zaražený, ani nechtěl promluvit. Slova se ale ujal Brumbál.
"Museli jsme tebe a Harryho odnést. Nemohli jste tam zůstat. Já a profesorka McGonagallová, jsme vás odnesli jinam."
"Oba? Všichni mi říkali, že jste mě v domě nenašli? To vy jste mě odnesl do sirotčince?"
"Ne, Ellie. Odnesl jsem tě k tvé druhé tetě. Usoudili jsme, že pro vás bude nejjednodušší vyrůstat odděleně. Netušil jsem však, že tě vlastní rodina dá do sirotčince."
"Nejjednodušší?! A jak? Myslela jsem si, že nikoho nemám, nikoho jsem neměla. Místo toho jsem mohla vyrůstat po boku svého bratra."
"Ellie, svého rozhodnutí lituji každý den. Neměl jsem vás rozdělovat." Podívala jsem se na Snapa.
"A co vy? Co jste tam dělal vy?"
"Našel jsem tam vaše rodiče, tvou mrtvou matku. Přišel jsem jako první." Snažila jsem se zadržet slzy.
"Mohu už prosím jít?"
"Ano, ale dávej na své vidění pozor. Mohla by tě zavést do nebezpečí." Po těchto slovech jsem vyběhla ven. Potřebovala jsem být sama. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mi lhali. Že mě vlastní rodina zavrhla.