Ellie Potter [Harry Potter]

6. Kapitola

Seděla jsem v knihovně s Hermionou, Ronem a Harrym. Hledali jsme něco, díky čemu by Harry mohl vydržet pod vodou v dalším úkolu. A také jsem jim řekla o tom, co se na plese stalo. Oni to sice viděli, ale nevěděli co se stalo potom.
"Takže oni se poprali kvůli tobě?"
"Já nevím. Brumbál si myslí, že ano. Ale já nevím."
"Stačí aby jsi se jim líbila a už mají zamotanou hlavu."
"No, mě se teda ani jeden z nich nelíbí, takže mají smůlu."
"Jsi si jistá?" Zeptal se mě Ron
"Co tím naznačuješ?" Nechápala jsem jeho otázku.
"Tvůj pohled na Cedrica. Pokaždý se na něj culíš. Dokonce jsi se i červenala."
"No, to bylo možná předtím, než jsem kvůli nim skončila v ředitelně."
Z naší konverzace nás vyrušila profesorka McGonagallová.
"Slečno Grangerová, slečno Potterová a pane Weasley, pojďte, chce s vámi hovořit profesor Brumbál."
"Ale my..."
"Pan Potter se jistě už připravuje na zítřejší úkol. Tak ho nechte odpočinout." Podívali jsme se na Harryho.
"Tak dobrou."
"Dobrou." A odešli jsme s McGonagallovou.

Vynořila jsem se z vody. Zalapala jsem po dechu. Vůbec jsem nevěděla co se stalo. Vedle mě byl Cedric.
"Klid, poplav." Řekl Cedric.
"Nemůžu."
"Proč ne?"
"Neumím plavat!" Panikařila jsem, byli jsme uprostřed černého jezera. Neměla jsem absolutní tušení, jak jsme se zde ocitli.
"Chyť se mě." Řekl Cedric a já ho poslechla. Chytla jsem se jeho ramen. Pak jsme pomalu doplavali až k velkému molu, na kterém byli studenti a ředitelé. Když jsme vylezli z vody, tak nám dali ručníky a deky.
"Mohl by mi někdo prosím říct, co se stalo?" Zeptala jsem se jich.
"Ty si nic nepamatuješ?" Zeptal se mě Cedric.
"Ne já... Naposledy si pamatuji, že jsme o něčem mluvili s Brumbálem, ale nevzpomínám si o čem."
"Vedlejší účinek kouzla, díky kterému jste byli pod vodou." Řekl Brumbál.
"A proč že jsem tam byla?"
"Každý soutěžící musel zachránit jednoho studenta, který byl pod vodou držen jezerními lidmi. Vás slečno, zachraňoval pan Diggory, ale to víte."
"Aha. Jo, už si něco vybavuji." Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem neviděla Harryho ani Rona.
"Kde je Harry?"
"Ještě se nevynořili." Řekla Hermiona a rozhlíželi jsme se po jezeře. Najednou jsme zahlédli Rona se sestrou Fleur, ale Harryho jsme nikde neviděli.
"A co Harry?" Řekla jsem starostlivě.
Ale během chvíle Harry vyskočil z vody a dopadl k nám na molo. Ihned jsme mu dali ručník a deku.
"Výborně Harry!" Řekla Hermiona.
"Výborně? Však jsem poslední."
"Nejsi. Fleur odstoupila."
"Jako první dorazil pan Diggory." Mrzimorští jásaly.
"Druhé místo udělujeme panu Potterovi, za záchranu ne jednoho, ale dvou studentů." Nikdo z nás to nečekal, byli jsme za Harryho šťastní a oslavovali jsme.

Třetí úkol měl být za čtyři dny. Soutěžící měli aspoň čas si odpočinout. A já přemýšlela nad tím, co mi řekl Brumbál. Opravdu se Cedricovi a Dracovi líbím? Avšak i kdybych to viděla stejně, mohu si vybrat jen jednoho. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a tak jsem se šla projít po hradě. Cestu mi však zkřížil ten, na které jsem společně s tím druhým teď nechtěla myslet.
"Potterová... Hledal jsem tě." Byl to Draco.
"Zajímavé, protože já tebe zrovna ne." Zašeptala jsem.
"Aha, no tak já tě nebudu obtěžovat."
"Ne, počkej. Promiň, nechtěla jsem být hrubá."
"Kam jsi měla namířeno?"
"Chtěl si se mnou o něčem mluvit ne?"
"Šla jsi za Diggorym?"
"Jak tě to napadlo?"
"Cítíš k němu něco?"
"Tohle už přeháníš."
"Cítíš něco ke mně?" Jeho otázka mě zarazila.
"Promiň, ale zahlcuješ mě moc otázkami. A kdybych ti na ně odpověděla, tak ne jak si představuješ."
"Jasně. Jak jinak."
"Draco, nechci zničit naše přátelství, nechci aby jsi byl naštvaný a trpěl když ti řeknu, že necítím to, co ty cítíš ke mně. Chci, aby jsme byli přátelé, i přes to všechno."
"Chceš po mně něco, co nedokážu splnit." Řekl a bez dalšího slova odešel.

Seděla jsem v pokoji na posteli. Hermiona ani Giny tu nebyli, takže jsem byla sama. Přemýšlela jsem nad tím co jsem řekla. "Kdybych ti odpověděla, tak ne jak si představuješ." Ptal se mě, jestli něco cítím k Cedricovi. To by pak znamenalo, že k němu něco cítím. Jenže problém je, že já nevím. Ty dny, které jsem s ním trávila, byli příjemné. Za ten měsíc, co už tu jsem, jsem získala spoustu přátel. A od doby co jsem šla se Cedricem na ples, jsem s ním byla skoro pořád. Ten "tanec" pokud tomu tak můžu říkat, mi otevřel jiný pohled na Cedrica. To, že se kvůli mě popral. Jeho smích, když jsme procházeli chodbami hradu. Naučil mě i spoustu kouzel. Provedl mě tady. Z mých myšlenek mě vyrušilo zaklepání na dveře. Byla jsem překvapená, ale zároveň ne tak moc, když jsem je otevřela.
"Ahoj, můžu dál?" Byl to Cedric.
"Jak jsi se dostal na kolej? Přeci neznáš heslo."
"Harry mi pomohl."
"Aha, jo pojď dál."
Zavřela jsem dveře a podívala se na něj.
"Proč jsi vlastně přišel?"
"Slyšel jsem o zlomeném srdíčku jednoho studenta ze zmijozelu."
"To je ten důvod?"
"Zajímalo mě, jestli mám šanci."
"Šanci?"
"Nebo bys mi taky dala košem?" Trochu jsem se zasmála.
"Záleží jen na tobě." Řekla jsem.
"Takže mám šanci?"
"Možná."
"Chtěl jsem ti to říct už na plese, Ellie. Nepřišla však ta správná příležitost a já věděl, že když jsem se popral s Dracem, tak že ti to dojde."
Nechala jsem ho dál mluvit a jen ho poslouchala. Usmívala jsem se při tom, jeho hlas byl pro mě jako píseň. Nevím proč, nevím co to se mnou je. Bylo mi jedno co říká, jen jsem ho chtěla slyšet.
"Ellie?"
"Ano?" Začala jsem se soustředit na to co mi říká.
"Posloucháš mě?" Jen jsem se usmála.
"Nemusíš říkat nic. Stačí to, že ty miluješ mě a já tebe." Řekla jsem a víc se usmála.
"Ty mě miluješ? Opravdu?"
"Ne, jak jsi na to přišel? Jasně, že tě miluju!" Zasmála jsem se. Cedric přešel blíže ke mně. Pohladil mě po tváři. A poté mě políbil. Bylo to kouzelné. Říkám vám, že jsem v tu chvíli byla šťastnější než fanoušci na mistrovství světa ve famfrpálu.