Ellie Potter [Harry Potter]

12. Kapitola

Sešli jsme se ve velkém sále. Jako na začátku každého roku. Brumbál měl proslov. Najednou jsem si však mezi učiteli všimla někoho nového.
"No to snad ne." Řekla jsem a s Harrym jsme se na sebe podívali.
"Co se děje?" Zeptala se nás Hermiona.
"Ta ženská byla na Harryho řízení! Chtěla ho odsoudit." Řekla jsem.
"Rád bych vám představil, novou posilu učitelského sboru. Profesorku Dolores Jane Umbridgeovou." Ta se na nás podívala s falešným úsměvem na tváři. Dělalo se mi z toho zle. Jak může být člověk takhle falešný? Věděla jsem, že tu není jen tak náhodou. A také jsem moc dobře věděla, že to s ní nebudeme mít lehké.

Co také nebylo lehké, byl návrat do školy. Když jsem s procházela po chodbách, tak se na mě všichni dívali. Občas jsem i zaslechla nějakou poznámku ve stylu "Je to lhářka." Nebo "Beztak zabila Cedrica ona, proč by jinak běžela do toho bludiště?" Snažila jsem se to nevnímat, ale nebylo to zas tak jednoduché. Ze smrti Cedrica jsem se nedokázala pořádně vypořádat a tady mi ho to připomíná, ostatní mi ho připomínají a hází na mě jeho smrt. Kromě mých přátel tu byl ještě jeden člověk, který žádné poznámky neměl. Ale já se mu vyhýbala. A zrovna ve chvíli, kdy jsem nad tímhle vším přemýšlela, jsem do něj na chodbě narazila.
"Promiň." Řekla jsem jsem a ustoupila mu z cesty. Hnedka jsem chtěla odejít, jenže on mě nenechal.
"Ellie, počkej prosím." Řekl Draco a chytl mě za ruku. Neměla jsem na výběr.
"Za prvé, já se omlouvám, měl jsem se dívat na cestu a za druhé, proč se mi vyhýbáš?"
"Já? Já se ti nevyhýbám." Zalhala jsem.
"Udělal jsem ti něco?"
"Ne, ty jsi mi nic neudělal."
"Tak proč?"
"Protože nevím jestli ti můžu věřit." Řekla jsem. Už jsem to v sobě dál dusit nemohla. Je to tak, nevěděla jsem, zda mu můžu věřit.
"Cože?"
"Už musím jít." Řekla jsem a dala se k odchodu.
"Ellie! Počkej!" Neodpovídala jsem a šla jsem dál. Momentálně jsem to nechtěla řešit, popravdě jsem to nechtěla řešit vůbec.

Snažila jsem se co nejrychleji dostat na kolej. Snažila jsem se totiž cestou setřást Draca, který šel neustále za mnou. Došla jsem až ke vchodu koleje, ale nestihla jsem do ní vejít.
"Ellie, prosím." Draco mě zastihl a chytl mě za ruku. A zrovna v ten moment se něco stalo. Když se mě Draco dotkl, tak jsem ztuhla něco jsem viděla. Nedokázala jsem v tu chvíli ani popsat co jsem viděla. A ani mě to v tu chvíli nezajímalo. Jediné co mě zajímalo bylo to, jak to, že se mi najednou vrátila vidění? Celé léto jsem žádné neměla, ale až teď, po návratu do Bradavic, se objevila. Chvíli mi trvalo se vzpamatovat a uvědomit si, že na mě Draco mluví.
"Ellie! Slyšíš mě?!" Řekl docela vyděšeně a starostlivě Draco.
"Promiň, co jsi říkal?"
"Jsi v pořádku?"
"Jo, jo v pohodě. Jen jsem se zamyslela.."
"Opravdu? Nevypadala jsi v pohodě."
"Jsem, Draco." Tentokrát jsem při té vidině na zem nespadla, nevypadalo to jako kdybych omdlela, takže jsem se nemohla na omdlení vymluvit.
"Musím jít.."
"Ellie prosím."
"Nechci to rozebírat tady, jsou tu lidi, Draco. A věř mi, že důvod který mám, nechceš aby ostatní slyšeli."
"Tak mi to řekni někde kde nikdo jiný není. Prosím, Ellie. Nenechávej to takhle rozbitý. Chci to napravit, pokud můžu."
Někdo nás, nevím jestli naštěstí, přerušil.
"Nech jí Malfoyi." Řekl Fred s Georgem. Dracovi se na obličeji objevil kyselý výraz.
"Koukám, že ti každej dělá ochránce. No nic, promluvíme si, až budeš sama a nebudeš se schovávat za ostatními." Řekl a bez dalších slov odešel. Má pravdu, akorát se schovávám a nesnažím se to napravit.

Vešli jsme na kolej zrovna, když se Harry hádal s Seamusem.
"Co se tu děje?" Zeptala jsem se jich.
"Nic zásadního." Odpověď Harry.
"Nic?! Všichni tvrdí, že lžete. Všichni tvrdí, že to ty můžeš za smrt Cedrica. Že kdyby jsi tam neběžela, nestalo by se to." Řekl mi Seamus. A v tu chvíli jsem měla dost. Měla jsem dost všech lží a pomluv.
"Ty si myslíš, že já zabila Cedrica?! Že jsem ho vodila za nos?! Tohle si všichni myslíte?!" Zakřičela jsem na všechny.
"Tak fajn, myslete si to. Ale přísahám, že pokud to ještě jednou od někoho uslyším, tak hodná nebudu. Pak teprve budete mít důvod mě odsuzovat." Seamus se jen zasmál.
"Nech toho Seamusi!" Řekl Ron.
"Snad tomu nevěříš?!" Řekl mu na to Seamus.
"Věřím. Věřím jim každé slovo. Ještě někdo tu má nějaký problém?!" Nemohla jsem to dál poslouchat a odešla jsem na pokoj. Harry šel za mnou. Těsně než jsem zavřela dveře mě zastavil.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se mě.
"Jo, v pohodě. Co ty?"
"Mě bylo ukradený co mi Seamus říká, teď mi jde o to, co řekl tobě."
"Jsem v poho Harry, opravdu. Jenom chci být sama."
"Dobře." Zavřela jsem dveře a opřela se o ně zády.

Přemýšlela jsem nad svou vidinou. Byla jsem zmatená z toho co jsem viděla. Jenže mě ani tak nezajímala samotná vidina ale to, proč jsem jí měla. Co ji vyvolalo nebo proč jsem je celé léto neměla? Z mého přemýšlení mě vyrušilo zaklepání za dveře. Následně do pokoje vešla Hermiona a dokonce i Harry a Ron.
"Nerušíme?" Zeptala se Hermiona.
"Ne, v pohodě." Hermiona si sedla ke mě na postel.
"Prý jsi mluvila s Dracem."
"Ne tak docela."
"Bylo všechno v pořádku?" Zeptala se mě.
"Jo, proč by nemělo být?"
"Fred s Georgem říkali, že jsi jednu dobu vypadala trošku zvláštně." Řekl Ron.
"Jak zvláštně?"
"Jako by jsi měla vidinu." Doplnil Harry Rona.
"Ale já neměla vidinu, vážně ne."
"El, nemusíš nám lhát." Řekl Ron.
"Ale já nelžu." Všichni tři se na mě dívali. Znají mě až moc dobře, takže poznali, že lžu.
"No dobře, měla jsem vidinu. Ale tady nejde o samotnou vidinu, ale o to, že jsem jí měla."
"Proč?" Zeptala se zmateně Hermiona.
"Za celé léto jsem neměla ani jednu, tak jak je možné, že se mi po návratu sem vrátili?"
"Možná je to varování." Řekla Hermiona.
"Tak proč mě nevarovali před tím útokem mozkomorů?"
"Je to divný." Řekl Harry.
"Je to spíš děsivý." Řekl Ron. Bylo to tak. Divné a děsivé zároveň. Musím zjistit, proč ty vidiny mám. A také mě zajímá co mi chtěla říct ta vidina, kterou jsem teď měla. Proč jsem v ní viděla sebe a Draca?