Ellie Potter [Harry Potter]

15. Kapitola

Když jsem odešla z Brumbálovi pracovny, tak se na mě všichni na chodbě dívali a něco si šeptali. Připadám si teď opravdu jako vyvrhel. Jestli to bude takhle dál pokračovat, tak nevím, jestli to zvládnu. Chtěla jsem co nejrychleji zmizet z dohledu ostatních. Jenže to samozřejmě nebylo tak jednoduché. Slyšela jsem za sebou, jak někdo běží a volá na mě.
"Ellie! Počkej prosím!" Byl to opět Draco.
"Draco teď ne.."
"Ellie poslouchej mě..."
"Řekla jsem teď ne.."
"Ellie, prosím.."
"Dost! Ty mě vůbec neposloucháš! Potřebuju být sama! Vyrovnat se s tím co se děje okolo mě! S tím, co si oni o mě myslí..." Ukázala jsem na všechny kolem sebe.
"... A nemůžu se ještě zabývat tím, co k tobě cítím..."
"Takže něco cítíš?"
"Posloucháš mě vůbec? Nebo se zabýváš jen sám sebou?"
"Promiň, jen jsem zmatený. Chápu, že se teď nacházíš v těžké chvíli, ale myslel jsem, že když by..."
"Ne Draco, ty to nechápeš. Nevíš jaký to je, když se z ničeho nic staneš vyvrhelem společnosti."
Draco chvíli mlčel. Výraz v jeho tváři se změnil. Byl kamenný, nemohla jsem z něj nic vyčíst.
"Náhodou to moc dobře vím."
Byla jsem naštvaná a tak jsem dříve mluvila než myslela.
"Já ale narozdíl od tebe nic neudělala!"
Draca tohle zarazilo. Tuhle odpověď nečekal. Popravdě, ani já nečekala, že bych někdy něco takového řekla. Teď už na Dracovi bylo vidět, že je krapet naštvaný.
"Evidentně tě otravuju. Nebudu ti dál překážet." Řekl a bez dalších slov odešel. Pořád jsem supěla, v tu chvíli jsem jsi stále neuvědomovala, co se stalo. Když jsem ale dorazila na pokoj a uklidnila jsem se, tak mi vše pomalu začalo docházet

"Pokazila jsem to, zase..." Seděla jsem na posteli a rukami jsem objímala polštář. Po tvářích mi stékaly slzy. Na pokoji se mnou byla Hermiona, Harry a Ron.
"Nemusíš si vyčítat to, jak jsi se zachovala k Dracovi. Neposlouchal tě.." Řekla Hermiona.
"Hermiona má pravdu El, Malfoy je sobeckej idiot." Řekl Ron.
"Ale já neposlouchala jeho a nebylo to poprvé.." odpověděla jsem jim. Nevěděli co říct. Harry tam jen stál.
"No tak!" Hermiona ho bouchla do ruky.
"Co?" Řekl Harry zmateně.
"Řekni taky něco!"
"Nevím co bych měl říct. "
"Aspoň by jsi jí mohl utěšit, je to tvoje sestra!"
"Přestaňte o mně mluvit, jako bych byla vzduch. Já vás slyším."
"Promiň." Řekli oba.
"Stejně si myslím, že je to hloupost.." řekl Harry.
"A co jako?" Zeptala jsem se ho zmateně.
"Trápíš se tu kvůli Malfoyovi. Proč by jsi se trápila kvůli takovými idiotovi, na kterém ti ani nezáleží."
"Harry!" Okřikla ho Hermiona.
"A jak to můžeš vědět? To mi snad vidíš do hlavy?" Řekla jsem trochu podrážděně. Neřekla jsem jim jak na tom jsem. Jediné co věděli bylo to, že nevím co k Dracovi cítím. Což už nebyla tak trochu pravda.
"Přece by jsi se nesnížila na jeho úroveň." Řekl na to.
"To by stačilo! Co je to s tebou!?" Okřikla ho Hermiona znova.
"No tak, to není hezký.." řekl Ron.
"Na jeho úroveň? Páni! Takže teď jsi expert na lidi?"
"Nevím proč tak vyšiluješ. Tobě na něm snad záleží?"
Nic jsem neříkala.
"Takže záleží.."
"A to to není poznat? Hroutím se tady z toho, co jsem mu řekla. Vadí mi to, co o něm říkáš. Takže jo! Záleží mi na něm!" Zakřičela jsem na něj.
Harry nic neříkal, nikdo z nich.
"Potřebuju na vzduch." Řekla jsem a bez dalších slov jsem odešla.

Šla jsem ven z hradu. Nohy mě zavedly až k jezeru. Když jsem se zastavila na břehu, vzpomněla jsem ji na to, co se tady odehrálo. Draco mě políbil a já zbaběle utekla a od té doby jsem se mu vyhýbala. Vzala jsem kámen a hodila jsem ho do vody.
"Sakra!" Zakřičela jsem. Posadila jsem se na břeh.
"Kéž by jsi tu byl Draco. Chtěla bych se ti omluvit a říct ti jak na tom jsem. Jenže ty se mnou teď nemluvíš. Zasloužím si to.. Jen jsem ti chtěla poděkovat, za to, že jsi se staral, ikdyž jsem o to nestála a že jsi tu pro mě byl po tom co....po tom co Cedric zemřel. Ikdyž jsem si tvou přítomnost nežádala, tak jsi se staral. Omlouvám se za to, jak jsem tě ignorovala, že jsem tě odsuzovala kvůli rodině..." Bylo ticho. Mluvila jsem do prázdna. Nikdo tam nebyl jen já. Mluvila jsem k němu, ikdyž tam nebyl a tak nějak jsem doufala, že se to k němu dostane. Pak mi ale došlo, jak hloupé tohle všechno je.
"Stejně tu nejsi, takže je to zbytečné." Doufala jsem v to, že by se tam mohl objevit, říct že je to v pořádku a že se na mě nezlobí. Ale myslím si, že mě nenávidí. Pokaždé když se mnou chtěl mluvit, tak ho někdo z mého okolí nebo já odpálkoval. On to ale nevzdával, ale teď si myslím, je už to vzdal. Vůbec se mu nedivím, nezasloužil si to. Nikdy o mně neřekl žádné křivé slovo. A tak jsem se rozhodla, že se mu dojdu omluvit.

Šla jsem do zmijozelské koleje. Ve vchodu mě ale zastavil Blaze.
"Sem smí jen zmijozelští."
"Prosím, Blazi, je to naléhavé. Je tam Draco?"
Blaze se otočil.
"Hej Draco! Chce s tebou mluvit Potterová."
"Řekni jí ať vypadne.." Ozvalo se nazpět.
"Slyšela jsi, máš odejít." Řekl Blaze. Já ale odmítala a tak jsem se procpala dovnitř. Draco seděl na gauči ve společenské místnosti.
"Musím s tebou mluvit."
"Teď si chceš povídat? Když jsem chtěl já tak to nešlo. Tvoji bodyguardi mluvili za tebe. Takže si budeme povídat jen když se ti chce?"
"Chápu, že jsi naštvaný. Máš na to právo. Ale mohli bychom si promluvit prosím někde v soukromí?"
"Tak mluv, já tě poslouchám."
"Nechci to řešit před ostatními."
"V tom případě se nemáme o čem bavit." Nečekala jsem že odpoví takhle.
"Víš ty co, byl to špatný nápad. Tohle nemá smysl..." Řekla jsem a odešla ze zmijozelské koleje. Jakmile jsem překročila práh dveří, tak mi po tvářích začali stékat slzy. Bylo mi to líto. Najednou jsem ale za sebou uslyšela kroky.
"Ellie, počkej.." byl to Draco.
"Najednou se mnou mluvit můžeš?"
"Promiň, byl jsem naštvaný, ale to mě neomlouvá." Dívala jsem se jinam, nechtěla jsem, aby viděl že brečím.
"Můžeš se na mě podívat?" Řekl. Nijak jsem nereagovala.
"Ellie prosím..." Podívala jsem se na něj. V jeho tváři byla vidět starost.
"O čem jsi se mnou chtěla mluvit?"
"Já..." Otřela jsem si oči a zhluboka jsem se nadechla.
"Chtěla jsem se ti omluvit, za všechno. Za to, že jsem tě ignorovala a nedala ti možnost si se mnou promluvit. A za to, že jsem na tebe byla hnusná a..."
"Ellie, v pořádku. Chápu tě, máš to teď těžký a je toho na tebe moc."
"A jestli si chceš promluvit o..."
"Nemusíme to řešit hned. Nechci na tebe už tlačit, chápu že si to potřebuješ promyslet."
Pousmála jsem se. I on se usmál.
"No tak, usmiřovací objetí?" Řekl a roztáhl ruce. Objala jsem ho, byla jsem ráda, že jsme se usmířili, aspoň něco se podařilo.

Asi týden jsme se s Dracem po škole scházeli a trávili spolu čas. Byla jsem ráda, že tu pro mě byl. Co se týče Harryho, nemluvili jsme spolu. Nemám mu co říct. Nevadí mi, jaký má názor na Draca. Vadí mi ale, že mě odsuzuje za to, že mi na něm záleží. Každopádně jako vždy jsem po škole měla zamířeno na sraz s Dracem. Když jsem se ale přibližovala k místu setkání zaslechla jsem Dracovi kamarády, jak si o něčem povídají.
"Ten Draco se toho nebojí." Řekl první.
"To teda ne, hraje to dobře." Odpověděl druhý.
"Víte co mě zajímá? Kdy jí řekne o tý sázce." Dodal ten třetí.
"O jaký sázce?" Zeptal se zmateně ten čtvrtý.
"Ty o tom nevíš? Draco se s námi na začátku roku vsadil, že sbalí Potterovou." Zarazila jsem se, ale poslouchala jsem dál.
"Další? Ty kráso, to už je po několikáté...." Tohle mi stačilo, dál jsem poslouchat nemohla. Do očí se mi nahrnuli slzy. Na konci chodby jsem ho zahlédla.
"Ellie!" Zamával na mě s úsměvem. Jen jsem zakroutila hlavou do stran a rozeběhla jsem se pryč.
"Ellie! Co se děje? Počkej!" Neposlouchala jsem ho. Nechtěla jsem ho už v životě vidět. Tohle byla poslední kapka.