Ellie Potter [Harry Potter]

2. Kapitola

Hned po mém nástupu se vlak rozjel.
"Tak jsi to stihla."
"Už jsme si mysleli, že nenastoupíš."
Řekli Fred s Georgem.
"I já jsem si to myslela."
"Uniklo nám tvoje jméno."
"Ellie."
"Hodně nám někoho připomínáš."
"Frede! Georgi! Kde se loudáte?" Přišel další zrzavý kluk. Asi jejich bratr.
"Rone, jsou dost staří na to, aby sami přišli-" Přišla za ním dívka s kudrnatými vlasy. Prohlédla si mě.
"Pro pána, ty jsi Ellie Potterová!"
"Potterová?" Zarazili se Fred s Georgem.
"Je to Harryho ztracená sestra!"
"Jak to sakra víš?" Řekl Ron.
"Však se na ní podívej! Je podobná Harrymu."
"Víte kde je Harry?" Rozhodla jsem se taky promluvit.
"Jistě. Pojď s námi."
Vešli jsme do kupé.
"Harry podívej se, koho jsme přivedli." Řekla ta dívka. Harry si mě prohlédl.
"Ellie?" Harry byl zmatený. To ale i já. Nikdy jsme se naživo neviděli, možná jako batolata, ale to si ani jeden z nás nepamatuje.
"Vypadáš jako máma." Řekl Harry a usmál se.

"Málem bych se zapomněla představit. Jsem Hermiona Grangerová."
"Těší mě." Řekla jsem s úsměvem.
"Já jsem Ron, Ron Wesley."
Seděli jsme v kupé, už oblečení v hábitech a povídali si.
"Kde jsi vlastně celou dobu byla?" Zeptal se mě Harry.
"V Londýně. V sirotčinci..."
"Opravdu?"
"Je to tak. Ale nijak jsem se tam nezdržovala."
Vlak zastavil. Když jsme vystoupili, tak před vlakem stál Hagrid.
"Ahoj Hagride!" Řekl Harry s úsměvem.
"Koukám že jste potkali Ellie."
"Je to tak." Řekla Hermiona.
"Běžte, za chvíli budou zařazovat prváky."

Stálá jsem, už jen sama, mezi stoly kolejí.
"Všem novým studentům, přeji hodně štěstí. Máme tu však ještě jednu studentku, kterou čeká zařazení. Náš svět nezná, tak ji prosím přivítejte s otevřenou náručí." Řekl Brumbál.
"Ellie Potterová." Profesorka vyvolala mé jméno a já se posadila na židli. Dala mi na hlavu moudrý klobouk.
"Zajímavé. Vidím ambice, nadání. Hmmm. Kam tě pošleme? Už vím.... Nebelvír!" Nebelvírští se začali radovat.
"Pojď! Pojď k nám!" Řekl Harry.
Posadila jsem se vedle něj. Na stolech se objevila hostina. Tolik jídla jsem snad v životě neviděla.

Po hostině jsem se šla ubytovat na kolej. Když jsem vyšla z velké haly, zastavil mě blonďatý student ze zmijozelu.
"Takže Potterová?"
"Promiň, ale asi mi uteklo tvé jméno."
"Jsem Malfoy, Draco Malfoy."
"Těší mě Draco."
"Ellie? Pojď." Zavolala na mě Hermiona. Harry přišel k nám.
"Nezdržuj se s ním." Řekl mi.
"Ale Pottere, jen jsme si tak hezky povídali." Řekl mu Draco.
"Pojď." Pobídl mě Harry a odešli jsme.

"Máte s Malfoyem nějaké spory? Nebo proč jste byla tak kyselý, když jsem se s ním bavila?"
"Věř mi, ale Malfoy není zrovna nejlepší kamarád." Řekl Ron. Seděli jsme ve společenské místnosti naší koleje.
"Mě se zdál milý."
"Všem tady akorát ubližuje. Dávej si pozor Ellie." Řekla Hermiona.
"Mimochodem..." Harry mi dal dárek.
"Všechno nejlepší."
"Ježiši, děkuju. Taky všechno nejlepší, ale já pro tebe nic nemám."
"To nevadí. Otevři to." Roztrhla jsem balící papír a otevřela krabičku. Byla v ní fotka naší rodiny. Byla na ní máma, táta a my dva. Byla kouzelná, hýbala se. Byli jsme na ní opravdu malincí. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nikdy jsem předtím jsem je neviděla. Slza mi stekla po tváři a já si hned otřela tváře.
"Děkuju moc Harry."
"Nemáš za co, jsem rád, že tě můžu konečně poznat. To mi jako narozeninový dárek stačí." Řekl a usmál se na mě.

Vylezla jsem na střechu hradu. Dívala jsem se na hvězdy a v ruce jsem měla tu fotku od Harryho.
"Ahoj mami, ahoj tati. Ráda vás konečně poznávám." Řekla jsem a dívala se přitom na fotku. Rodiče se na ní usmívali.
"Jen škoda, že jsem vás nemohla poznat naživo." Podívala jsem se na měsíc.
"Aspoň poznám Harryho. Jen to bude teď tak trochu těžké. Nastoupit rovnou do čtvrtého ročníku a neumět ani kouzlo. To je teprve výzva." Trochu jsem se zasmála.
"Ale proč ne, výzvy mám ráda."
Slezla jsem ze střechy a vrátila se zpět do pokoje. Když jsem se však dotkla okna, vstoupila jsem jakoby do tranzu. Viděla jsem nějakého muže.
"Ellie? Ellie!" Probudila mě Hermiona.
"Co se stalo?" Zeptala jsem se jí a zvedla jsem se ze země.
"Najendou jsi spadla na zem a dívala jsi se nahoru. Viděla jsi něco?"
"No, ano. Nějakého muže."
"Měla jsi vidinu."
"Vidinu?"
"Stalo se ti to už někdy předtím?"
"No říkali mi, že omdlívám více než normální lidé."
"Občas nějací kouzelníci vidiny mívají. Někteří to ovládat umí a jiní ne."
"Hermiono, třeba to nic nebylo. Nedělala bych z toho zbytečnou vědu." Řekla jsem a šli jsme spát.

Ráno jsme měli první hodinu obranu proti černé magii. Profesorka McGonagallová nám představila nového učitele.
"Doufám, že budete zdvořilý jako vždy. Tohle je profesor Moody, bude to váš nový učitel obrany proti černé magii."
Nemohla jsem uvěřit svým očím.
"To snad není možný..."
"Co se děje?" Zeptala se mě Hermiona.
"To je ten muž, co jsem ho v noci viděla."