Ellie Potter [Harry Potter]

14. Kapitola

Když jsem šla z učebny, zase jsem cítila cizí pohledy na zádech. Všichni na mě zase koukali. Nevěděla jsem, proč tentokrát. Občas mi někdo, kdo šel kolem něco řekl.
"Je z tebe hvězda." A zasmál se u toho.
"Lhářko."
"Vrahu!" A pořád dokola. Nevěděla jsem, o co jim jde tentokrát. Jestli stále o to samé, nebo o něco nového.
"Čau." Řekla jsem, když jsem přišla k Harrymu, Ronovi a Hermioně.
"Ahoj. Jsi v pohodě?" Řekl Harry.
"Jo, proč bych neměla být?"
"Ty jsi to neviděla?" Zeptala se mě Hermiona.
"A co?" Hermiona vytáhla z poza zad noviny a já pochopila proč na mě všichni tak divně koukali.

Na vteřinu se mi zastavilo srdce. Nemohla jsem se nadechnout. Napsalio mně v denním věštci? Veřejně mě ponížili! Udělali ze mě lháře a vraha.
"To si dělají srandu.." Bylo toho na mě moc.
"Musím už jít." Vysoukala jsem ze sebe a šla na kolej.
"Ellie počkej..." Řekl Harry.
"Teď jí nech. Potřebuje být sama." Řekla Hermiona.
"Potřebuje někoho, aby se nezhroutila!" Řekl Harry.
Cestou jsem míjela spoustu lidí, ale nevšímala jsem si jich. Narazila jsem i na Draca.
"Ellie, mrzí mě to, co napsali."
"Teď to nechci řešit Draco." Řekla jsem a šla dál. Došla jsem až na kolej a zavřela se na pokoji.

Slyšela jsem hlasy za dveřmi.
"Jak je jí?" Zeptal se Harry Hermiony.
"Nevím. Je zalezlá v postely. Schovává se."
"Neměla by být sama." Řekl Ron. Otevřeli dveře a vešli dovnitř. Sedla jsem si na postel a podívala jsem se na ně. Oči jsem měla zarudlé od pláče.
"Ellie..." Řekla Hermiona, sedla si ke mně a objala mě.
"Já vím co teď udělám. Nahlásím denního věštce za to, že zveřejnili článek o mně bez mého svolení."
"To ti nijak nepomůže, Ellie. Tyhle články schvaluje samo ministerstvo."
"Takže si všichni myslí, že jsem lhářka a vrah." Snažila jsem se udržet emoce na uzdě, jenže slzy byly silnější.
"Nic z toho není pravda Ellie." Řekl Harry.
"Vysvětli to tisícům lidí."
Někdo zaklepal na dveře. Ron šel otevřít.
"Čau. Je v pohodě?" Zeptal se ho Draco.
"Ty tu nemáš co pohledávat, Malfoyi. Akorát jí zamotáváš hlavu!" Řekl mu Ron.
"To ti řekla?" Řekl Draco s tím svým úšklebkem.
"Nemusela říkat nic."
"To stačí, Rone." Řekla jsem a přešla jsem ke dveřím.
"Draco, teď s tebou mluvit nechci promiň." Řekla jsem a zavřela dveře.
"Musím od sud vypadnout." Řekla jsem.
"A kam chceš jít? Nemůžeš jen tak odejít." Řekla Hermiona.
"Nemůžu být tady, kde se na ně každý bude dívat skrz prsty."
"Když budeš utíkat, tak nic nevyřešíš." Řekl Ron.
"Jsme tu pro tebe, Ellie. Nemusíš utíkat." Řekl Harry. Usmáli se na mě.
"Já nevím, jestli to zvládnu... Ty pohledy a pomluvy.."
"Jsme v tom s tebou. Nejsi sama." Řekla Hermiona.
"Děkuju vám. Nevím co bych bez vás dělala." Řekla jsem a usmála se.

Následující dny a noci nebyli moc příjemné. Přes den se na mě všichni dívali jako na vyvrhel. V noci mě naopak doprovázeli noční můry. Snažila jsem se obojí ignorovat, ale nešlo to. A to nebylo vše. Jednou v noci, když mě probudila noční můra, jsem se potřebovala projít po pokoji. Na nočním stolku ležel ten článek z denního věštce. Vzala jsem ho do rukou a roztrhla ho. V tu chvíli jsem dostala vidinu. Tentokrát ale nebyla tak přesná. Jako kdyby to bylo vícero varování najednou. Viděla jsem Voldemorta a jeho znamení. Pak jsem viděla mozkomory a Azkaban. Do obojího jsem byla zapletená. Vidiny se sice nemusí vyplnit, ale je velmi pravděpodobné, že k nim dojde. Moc mi to k uklidnění nepomohlo, spíš naopak. Zbytek noci jsem nespala. Myslím si, že to na mně ráno bylo poznat. V hodinách jsem nedokázala dávat pozor. Jen jsem seděla v lavici a rukou si podpírala hlavu.
"Slečno Potterová?" Objevila se u mě McGonagallová. Cukla jsem sebou a podívala se na ni.
"Ano profesorko?" Řekla jsem s falešným úsměvem.
"Dáváte pozor, že ano?" Nechtěla jsem lhát.
"Upřímně... Ne, profesorko. Omlouvám se, už se to nestane."
"Po hodině tu prosím zůstaňte." To jsem potřebovala. Další průšvih.

Po hodině jsem zůstala ve třídě.
"Chtěla jste se mnou mluvit?" Řekla jsem McGonagallové.
"Ano. Chtěla jsem se vás zeptat, slečno, jestli jste v pořádku. Myslím, jak zvládáte reakce okolí? Do této situace se nikdo z nás, tak často nedostává."
"Napsali o mně, že jsem lhářka a vrah. Všichni se tak na mě dívají. Takže ne, nejsem v pořádku." Nechala jsem se unést emocemi.
"Omlouvám se. Nechtěla jsem být nezdvořilá. Děkuji vám za váš zájem, ale nemůžete mi nijak pomoc." Dodala jsem.
"V pořádku. Chápu, že váš psychický stav není v pořádku. Proto jsem vám chtěla nabídnout pár dní pauzu. Mohu vás omluvit z hodin, aby jste si mohla odpočinout."
"Děkuji, ale ne. Poslední co teď potřebuji, je být zavřená sama v pokoji. To radši budu snášet ty pohledy a připomínky na chodbách i v učebnách."
"Jste si jistá?"
"Naprosto."
"Dobře. Kdyby jste cokoliv potřebovala, stačí přijít."
"Dobře, děkuji vám." Chtěla jsem odejít.
"A ještě něco.."
"Ano?" Otočila jsem se zpět.
"Chtěl s vámi mluvit profesor Brumbál. Stavte se za ním prosím."
"Dobře. Už tam mířím."

Zaklepala jsem na dveře Brumbálovi pracovny. Po chvilce se sami otevřeli.
"Pane profesore?" Řekla jsem, když jsem vstoupila do pracovny. Nikdo tam totiž nebyl. Až na nádherného zlatočerveného fénixe. Přišla jsem k němu blíž.
"Ahoj, kde máš pána?" Řekla jsem a opatrně jsem k němu natáhla ruku.
On se mi k ní přitiskl.
"Fawkes moc lidí nemusí. Ale ty jsi jedna z výjimek." Ozvalo se ze schodiště. Cukla jsem sebou a zase ruku od Fawkese stáhla.
"Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla, pane. Prý jste mě chtěl vidět."
"Ano. Prý máš problém s pozorností v hodinách."
"Ano, to je pravda. Slibuji, že už se to nebude opakovat."
"V pořádku. Je zcela přirozené v tvé situaci věnovat pozornost spíše okolí."
"Prosím vás, nechci další lítost. Stalo se a nedá se s tím nic dalšího udělat."
Řekla jsem.
"Omlouvám se, já..." Dodala jsem ještě, jen jsem nevěděla, co říct dál.
"V pořádku. Chápu, že se tomu chceš postavit sama. Ale sama nejsi, máš přátelé a ty ti vždycky pomohou."
"Ano, ja vím." Brumbál se pousmál.
"Chtěl jsem s tebou probrat ještě jednu věc, Ellie."
"A jakou?"
"Nechceš mi sama říct, o co se jedná? S čím se podotýkáš od té doby, co jsi nastoupila na školu."
"Já..." Věděl o tom, o vidinách. Aby taky nevěděl, myslím si, že to bylo zřejmé už tenkrát při turnaji.
"V pořádku, nemusíš mi říkat nic."
"Ne, já jen.... Od doby co jsem tady, mě v některých situacích doprovázejí jaké si... vidiny."
"Kdy se to stalo poprvé?"
"Už si ani nevzpomínám. Myslím si, že v prvním týdnu, co jsem nastoupila."
"A máš je jen ve škole nebo se objevili i o prázdninách?"
"No, zatím jsem je měla jen tady."
"Kdy jsi ji měla naposledy?"
"Včera v noci..." Brumbál se na mě podíval.
"Co jsi viděla?" Zeptal se. Chvíli jsem mlčela.
"Voldemorta..."
"Jen jeho?"
"Znamení pána zla, mozkomory a Azkaban." Brumbál byl trošku zaskočený.
"Co to znamená pane?"
"Nemusí to znamenat nic, nebo to může být varování."
"Myslíte si, že je to vážné?"
"Myslím si, že by jsi se tím neměla moc zabývat."
"Dobře.."
"Jdi si teď odpočinout. Vypadáš dost unaveně."
"Ano, pane. Hezký zbytek dne."
"Tobě také."