Paní Riddleová a Praštěný Potter

Prolog 1 - Malvína

Prolog 1 – Malvína

Nejspíš se vám to čas od času stává taky. Ráno se probudíte a všechno je špatně. Zkazíte i to, na co nesáhnete, z ruky vám padá i to, co jste do ní vůbec nevzali. Když upadnete, tak je to rovnou pod jedoucí náklaďák – a pokud odhodíte nedopalek cigarety, zaručeně se trefíte rovnou do sudu s dynamitem.

Vědci pro tento fenomén vynašli odborný termín Den D – neboli Den Debil. V jeho výzkumu dosud příliš nepokročili, žádná z teorií o jeho příčinách nebyla zatím uspokojivě prokázána – a o všech se na akademické půdě vedou vášnivé diskuse. Na jednom se však shodnou všichni. A sice, že pokud naměřené hodnoty tlaku, teploty, hustoty prostředí a podobně odpovídají normálu, je pravděpodobnost toho, že vás něco podobného alespoň jednou za život potká, téměř stoprocentní. Bez ohledu na to, zda jste univerzitní profesor se jménem ověšeným tituly jako vánoční stromeček, a nebo opečováváte veřejné záchodky.

Malvína měla ve zvyku považovat se za výlučnou existenci. Ne že by to bylo tak docela bezdůvodné. Už na škole byla jedním ze dvou nejlepších studentů napříč všemi ročníky – a ve svých devatenácti letech se rovněž stala nejmladší zaměstnankyní Odboru záhad, která kdy v historii vedla vlastní výzkum.

Teď jí bylo necelých jednadvacet. A Den Debil si ji našel.

Začalo to snem. Nevěděla už o čem byl. Zapomněla to, hned jak ji probudil její vlastní křik. Ne že by ji noční můry nepronásledovaly dosti často. Věděla, co v podobné situaci dělat. Nádech, výdech – a pak upřít oči na druhou půlku postele, kde spal její manžel. Pohled na něj ji pokaždé dokázal uklidnit. Dnes ho však mezi pokrývkami hledala marně.

Celá propocená a roztřesená se vyškrábala na nohy. Na stole našla vzkaz. Oznamoval jí, že musel odejít do práce dřív. Prý něco neodkladného. Ale vrátí se domů v obvyklou hodinu. Snad.

Letmo pohlédla na staré pendlovky. Půl sedmé? Už? Ale venku byla beztak tma jako v pytli, podzim už značně pokročil.

V mizerné náladě se doklopýtala do kuchyně. Přičemž se jí podařilo zakopnout o kočku, upadnout a při tom se ještě navrch praštit do kotníku. Vyškrábala se zpátky na nohy. Chodit mohla, takže zlomený ani vymknutý asi nebyl. Ale bolel jako čert a než vyšla z domu, pořádně jí natekl.

Rychle zjistila, že na snídani vlastně vůbec nemá chuť. Nakrmila kočku a šla se obléknout. Podařilo se jí roztrhnout si nylonky. Hned třikrát, její osobní rekord. Ještě že je čarodějka, představa, že by si musela pracně shánět nové, se jí vůbec nezamlouvala.

Tak fajn, to by pro dnešek stačilo. Teď už to bude lepší.

Jenže nebylo.

Doklopýtala se na Odbor záhad. Snažila se nevšímat si svých kolegů. Ti by jí náladu určitě nevylepšili. Nebyl oblíbená. Ani být nemohla. Oplývala totiž obdivuhodnou sbírku vlastností, které drtivá většina populace na druhých bytostně nenávidí. Jednak její příšerný zvyk říkat přesně to, co si myslí – a to bez nejmenší snahy o taktnost. Pak její nafoukanost a poněkud zvrhlý smysl pro humor. A k dovršení celé té pohromy byla inteligentnější, než se obvykle považuje za vhodné a slušné. Zkrátka a dobře, Malvína byla jedinec po všech stránkách nesnesitelný. To, jak se vzdor své povaze mohla vdát – a ještě ke všemu šťastně – bylo pro většinu lidí pochopitelné zhruba stejně snadno jako Einsteinova teorie relativity.

Její kolegové měli ovšem i další důvody, proč ji nesnášet. Dámy vědkyně jí nedokázaly odpustit, že byla mladá a hezká. A páni vědci zase to, že se o své mládí a krásu odmítala podělit s kýmkoli jiným než se svým manželem. Pro dámy byla děvka, pro pány příšerná puritánka. Ovšem protivná byla všem stejně.

Z přemýšlení ji vytrhlo důrazné zacinknutí. A do háje! Jako by toho dnes už nezničila dost. Teď se jí k dovršení všech katastrof přetrhl řetízek s medailonkem. Ještě, že si toho všimla včas, ztratit ho, to by byla i na den blbec až příliš velká pohroma. Honem ho zvedla ze země – a zastrčila do kapsy. Spraví ho později, teď se jí jaksi nedostávala energie.

Hned za dveřmi narazila na Johnyho Wilkinse. Už zase se na ni díval pohledem obvykle určeným pro obzvlášť voňavý kus uzeného. Jen počkej! To ti nedaruju, ty prevíte!

Svůdným pohybem se k němu naklonila. Své kočičí oči zanořila do jeho. „Drahý kolego, mohl byste mi prosím prokázat laskavost?"

Připitoměle se na ni zazubil. „Pro vás cokoli, madam!"

„Opravdu cokoli? Víte to jistě, příteli?"

„Jako že se Wilkins jmenuju! K vašim službám, madam!"

„To je báječné! Tak prosím buďte tak laskav a přestaňte mi tak impertinentně zírat do výstřihu. Je to neobyčejně neslušné – za a) já jsem vdaná a za b) vy byste vzhledem ke svému věku mohl být klidně mým otcem. Neboli jste neslušný dvojnásob."

Zrudl jako krocan. „Já vám do výstřihu nekoukal! Tedy, vlastně jsem si jenom prohlížel váš šperk, to je celé."

„Skutečně? Patrně vaším vnitřním zrakem, nemám pravdu?"

„Co prosím?"

„Ono by to totiž ani jinak nešlo. Medailonek mám v kapse, právě se mi přetrhl řetízek. Mým jediným šperkem je tedy momentálně můj snubní prstýnek – a ten tedy ve výstřihu opravdu nenosím."

Věnovala mu pohrdlivý pohled a odplula do své laboratoře. Obvykle jí podobný výstup dokázal báječně zvednout náladu. Dnes se minul účinkem. Jakkoli doufala, že si na Wilkinsovi zchladí žáhu, cítila se teď stejně mizerně jako předtím.

Pokusila se zahnat své pochmurné myšlenky a dát se do práce. Ostatně, její výzkum nebyl žádná dětská hra. Po pravdě řečeno byl nebezpečný. Vlastně velice nebezpečný. Což byl také důvod, proč ho svěřili zrovna jí. Byla mladá a nebála se riskovat. A kdo jiný než mladý a odvážný člověk by se měl pokusit posunout hranice možností čar a kouzel a vymyslet něco účinnějšího než existující obraceče času, které vás nedokázaly vrátit – či posunout kupředu – víc jak o pouhý týden?

Nicméně věci se samozřejmě mohly vyvinout všelijak. Malvína dobře věděla, že pan Clark, její předchůdce, skončil tak, že zmizel beze stopy. Vlastně ne tak docela beze stopy. Nejnovější vyšetřování ukazovalo, že se patrně nešťastnou náhodou přenesl do pravěku a byl ubit skupinkou poněkud špatně naložených neandrtálců.

Malvína rozhodně nechtěla skončit obdobně. Vždycky byla opatrná, jejím cílem ostatně byly bombastické objevy a celosvětová sláva, nikoli ušlechtilá, nicméně předčasná smrt pro vědu.

Jenže když nastane Den D, je veškerá opatrnost marná. Stačí velmi málo – a do pohybu se dá zhoubná řetězová reakce, jejíž následky se svými rozměry mohou blížit výbuchu průměrné atomové pumy. Malvína zakopla. To by nevadilo. Kdyby se při tom nepraštila do oteklého kotníku. Kdyby se jí následkem toho nezatřásla ruka. Kdyby ze zkumavky, kterou v ní držela, neukáplo pár kapek roztoku přesně tam, kde rozhodně za žádnou cenu skončit neměly.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Ani nestačila pořádně zaklít – a už ji výbuch srazil na podlahu. Tlaková vlna proměnila laboratoř v hromádku třísek a střepů. Z nádob s nebezpečnými chemikáliemi nevydržela ani jedna – všechny se svorně rozbily – a následně vznítily. Pak už výbuchy následovaly jeden za druhým jako při obzvlášť megalomanském ohňostroji. Sečteno a podtrženo se sotva lze podivovat nad tím, že hasiče, kteří o něco později pronikli do trosek, nikterak nepřekvapilo, že nenašli její tělo. Žádný rozumný člověk ostatně nemohl očekávat, že by z ní mohlo zbýt víc, než co by se dalo pohřbít ve standardní krabičce od sirek.

Ovšem někdy – a vlastně častěji, než se většina z nás domnívá – mívají pravdu lidé nerozumní. A pravda byla taková, že když se laboratoř proměnila v Hirošimu po výbuchu jaderné pumy, Malvína už v ní nebyla.