Paní Riddleová a Praštěný Potter

Prolog 2 - Harry Potter

„Uááá!" I Harry uznával, že hysterický jekot není zrovna nejadekvátnější reakcí v situaci, kdy se vás někdo pokouší zabít. Ovšem nic lepšího ho nenapadlo.

„Nechte mě být! Brumbále, ať mě nechá!" zapištěl a málem zakopl o své vlastní nohy. Lorda Voldemorta svým chováním pravda poněkud vyvedl z rovnováhy. Pán zla už za svůj dlouhý život zabil hodně lidí, ale to, aby dospělý muž místo boje kňučel jako nakopnuté štěně a volal o pomoc, se mu nestávalo každý den. A tohle má být ten slavný Harry Potter, hrdina bez bázně a hany a poslední naděje Dobra v boji proti Zlu. No, jestli je tohle jediný trumf, který Fénixův řád schovává v rukávu, pak jsem nejpozději do týdnem pánem celé Británie.

Zvedl hůlku a vystřelil proti tomu rozklepanému obrýlenému stvoření s jizvou paprsek zeleného světla. Ale Ron Weasley, Potterův nejlepší kamarád, se vrhl před něj. Na chvíli svého přítele zaclonil – a pak se zřítil mrtvý k zemi. Lord Voldemort se znechuceně ušklíbl. Už zase! Bojuje s Potterem už dobrých sedmnáct let a ten skrček nikdy nevymyslí nic lepšího, než že nechá druhé umírat místo sebe. Otřepaný trik! Taky by mu neuškodila trocha originality a nápaditosti. Ale to by po něm nejspíš chtěl příliš.

Harry opět zapištěl. Působil teď spíš jako nafintěná blondýnka, která našla v posteli myš, než jako bojovník, jehož nejlepší přítel pro něj před několika málo vteřinami obětoval život. Ron je mrtvý. Takže teď zkusí zabít mě. Ale mě přece dostat nemůže! Jsem Harry Potter, Chlapec, který zůstal naživu, idol všech dívek a celebrita prvního řádu. Nedávno mi dokonce psali z Hollywoodu, jestli bych si nechtěl zahrát sám sebe ve filmu. Kamkoli přijdu, holky hned začnou omdlévat a cpou mi památníčky, abych se jim podepsal. Přece mě nemůže oddělat. Ale jakkoli se neřadil zrovna k intelektuálnímu výkvětu Británie, jednu věc přeci jen pochopil – a sice že pokud hodně rychle nevyklidí pole, změní se z Chlapce, který zůstal naživu v Chlapce, který natáhl bačkory.

Tak fajn. Ještě zbývá Hermiona. Ta se pro mě určitě taky nechá zabít, takže mám ještě pro příštích pár minut krytá záda. Moudrý bojovník by vždycky měl vědět, kdy nastane čas stáhnout se do předem připravených pozic. A tak se Harry Potter rozhodl prásknout do bot.

Rychle si však uvědomil, že situace je ve skutečnosti ještě o něco kritičtější, než si myslel – jakkoli to ještě před pár vteřinami považoval za nemožné. Koutkem oka zahlédl Hermionu zmítající se v sevření dvou Smrtijedů. To znamenalo jediné. Štít, na který spoléhal, byl vyřazen ze hry.

Byla to fajn holka. A Ron prima kluk. Mají štěstí, taková hrdinská smrt je báječná věc! Kdo by o ni nestál! Padnout za své přesvědčení, za dobrou věc. Nádhera! rozplýval se Harry zatímco pádil pryč jako vyděšený zajíc.

Když ho však o pouhých pár milimetrů minulo několik dalších zelených paprsků – zachránil ho patrně Voldemortův křik Nezabíjejte ho! Potter je můj! Já sám, povídám, já sám! – pochopil, že pouze jeho nohy, jakkoli byly rychlé, ho z téhle šlamastyky nedostanou. Zbývalo jediné – přemístit se. Harry se ještě víc rozklepal – pokud to tedy vůbec šlo. Když se posledně pokoušel o přemístění, dopadlo to tak, že místo plánovaného přistání před pekařstvím na rohu skončil na palubě rybářské lodi dvacet mil západně od irského pobřeží.

Když ale přes rameno zahlédl blížícího se Voldemorta, pochopil, že nemá na výběr. Zvedl hůlku a –

Po několika nekonečných vteřinách převalování se ve vzduchoprázdnu tvrdě přistál na nějaké louce. Neměl ale moc času na to si ji prohlížet. Okamžitě si totiž všiml dvou věcí – jednak mu z pravého nadloktí crčela krev a příšerná bolest dávala tušit, že zranění nebude zrovna malé. A pak se dva metry od něj krčila nějaká ženská a zírala na něj. Měla černé vlasy i šaty – a v hezké tváři mimořádně nepříjemný výraz. Harryho napadlo, jestli náhodou není Smrtijedka. Sice ji s Voldemortem nikdy neviděl, ale ostatně, nemůže přece znát tu jeho bandu celou. Naklonila se k němu a jako by se chystala něco říct. Bez šance. Harry se dal preventivně opět do křiku.