Paní Riddleová a Praštěný Potter

Kapitola 13.

Lord Voldemort byl v poslední době silně neurotický. Jeho častá dostaveníčka s vlastní ženou mu dávala pořádně zabrat. Což o to, Malvína na něj byla milá – respektive tak milá, jak jen byla vzhledem ke své povaze schopná. A v posteli jim to klapalo báječně, jako ostatně vždycky. Jenže – jenže tu byly i ty další záležitosti. Jako třeba skutečnost, že musel poslouchat neustálé nadávání na sebe sama coby na Pána zla, který podle jeho ženy vůbec nebyl Pánem zla, ale „Pánem všech podělaných trumberů", jehož ideologie o čisté krvi byla pro změnu „snůškou výplodů trollího mozku" a kterého „jeho matka určitě zplodila s baziliškem, jinak netuším, jak k tomu ksichtu přišel. I když promiň, Tome, ten tvůj bazilišek byl vlastně docela fajn..." Jakákoli snaha přimět ji změnit názor se míjela účinkem.

„Poslyš, Tome, já nechápu, co tu ještě děláme. Měli bychom zmizet."

„Kam bychom mizeli? Naše místo je tady!"

„Ne, to tedy sakra není! Už mám plné zuby toho dělat tomu hnusákovi poskoka – a ty máš taky na víc, víš dobře, že ano! Poslyš, než jsi přišel, zkoušela jsem přijít na to, jak se dostat zpět do roku 1947, stroj času je připravený, jen ho uvést do chodu. Bylo by to strašně riskantní a mohlo by mě to zabít, samozřejmě, ale byla jsem ochotná udělat všechno na světe, jen abych se dostala zpátky za tebou. Představ si, že Ten-jehož-pleš-svítí-ve-tmě nebo jak že mu to mám říkat nemá ani páru, že se mi to podařilo! Blb jeden, on opravdu věří, že pracuju pro něj! Cha, ani mě nehne!"

Voldemort měl co dělat, aby udržel klidnou tvář. Takže ho celou dobu vodila za nos! A byla připravená pláchnout! Jen počkej, však ty uvidíš, kdo je tady Plešoun a blb!

„A chceš to ještě pořád udělat? Chceš zpátky do minulosti?" zeptal se místo toho tiše.

Zavrtěla hlavou. „Ne, jistě že ne! Je to příliš riskantní. Je jen zhruba šedesátiprocentní pravděpodobnost, že by to vyšlo. To znamená čtyřicetiprocentní, že mě to zabije. A proč bych to dělala, když jsi tu se mnou? Je mi fuk, ve kterém jsme roce, hlavně když jsme spolu!" Přitiskla se k němu.

„Malvíno, promiň, už budu muset jít," zašeptal jí do ucha. Nezbývalo mnoho času a lektvar přestane působit.

„Ne, nechoď, Tome! Já toho mám po krk, jak pokaždé zmizíš a necháš mě tu samotnou! Najdeš si na mě sotva chviličku někdy večer, nikdy nejíš v jídelně a já tam musím být sama s tím hnusákem a bandou jeho patolízalů! A ani vedle mě nespíš! Do háje, jsem tvoje žena!"

Pán zla už toho měl po krk taky. Měl po krk hraní divadýlka před vlastní manželkou. Dozvěděl se ostatně, co potřeboval. Nehledě na to, že mu začínala docházet zásoba lektvaru.

„Tak dobře, zůstanu dnes s tebou déle."

Jeho žena spokojeně zapředla a rázem se opět začala chovat jako obzvlášť mazlivá kočka... až do momentu, kdy uprostřed dlouhého polibku otevřela oči, aby si vychutnala pohled na svého muže – a došlo jí, že je něco špatně. Hodně špatně.

Tom Riddle se začal před jejíma očima proměňovat. Nos, vlasy, barva očí... vlastně všechno, co na něm kdy bylo hezké, prostě zmizelo a náhle vedle ní ležel---

„Vy odpornej bastarde!" zařvala, elegantně pominula skutečnost, že nemá hůlku a že se nachází ve společnosti nejmocnějšího zlého černokněžníka všech dob – a začala ho holýma rukama mlátit hlava nehlava. Voldemort nelenil a kouzlem jí spoutal končetiny – přeci jen, měla pádné pěsti. Pokračovala alespoň ve křiku. „Vy čubčí syne, vy potomku motáka a ropuchy! Přimět mě lstí, abych s vámi podvedla svého manžela! To je hnus, hnus, prostě zvrácenost!"

Ušklíbl se. „Neříkej, že se ti to nelíbilo!"

„Slizoune!" štěkla a plivla mu do tváře. „Kde je Tom? Kde je můj muž? Musel jsi někde sebrat jeho vlasy na mnoholičný lektvar! Tak kde je? Vsadím se, že sem dřív nebo později přijde a za to, cos udělal, ti nakope zadek!"

Jakkoli Voldemorta rozčilovalo, že mu ta ženská tak bezostyšně nadává, její bezmocná zlost mu přišla zábavná. A skutečnost, že by dle ní měl nakopat zadek sám sobě, zrovna tak. „Tom nepřijde."

„Jak, nepřijde? Jestli jsi mu něco udělal... Ale to bys nedokázal, v životě bys ho nebyl schopný přemoct, je mnohem lepší kouzelník než ty!"

„Nepřijde, protože už je tady."

Malvína údivem otevřela pusu – a zase ji zavřela.

Voldemort se ďábelsky zachechtal. „Ale no tak, Malvíno, čekal bych, že tak inteligentní žena jako ty už to dávno pochopí sama. Musím se přiznat, žes mě zklamala. Jak myslíš, že bych mohl vědět všechny ty věci, cos řekla jen a jen Tomovi, jak bych mohl myslet jako Tom, chovat se jako Tom, milovat se s tebou jako Tom? Prověřila sis mě dobře, jen co je pravda... Moje chytrá Malvína! A moje chytrá Malvína stejně celou dobu nepochopila, že Tom Riddle a lord Voldemort jsou jedna a ta samá osoba!"

„To je... to je..." Bylo vidět, že jinak tak výřečné Malvíně Riddleové se jaksi nedostává slov. „To je přece naprosto absurdní, nesmysl, šílenství! Chceš mě zase zmanipulovat, ty neřáde!"

„Tak nesmysl? Malvíno, za těch padesát let, co jsem myslel, že jsi mrtvá, se toho hodně stalo. Experimentoval jsem. Studoval jsem magii, o jejíž existenci nemáš ani tušení. Posouval hranice možného. Nicméně... některé mé pokusy měly vedlejší účinky. Tohle," ukázal na svou tvář, „je výsledek. Ale upřímně, jsem za něj rád. Už konečně nevypadám jako ten špinavý mudla, jako můj otec. Teď je na první pohled jasné, že nejsem jen obyčejný člověk, že jsem něco mnohem, mnohem víc."

„Vždyť... chci říct... to – k – čertu – nemá – žádnou – logiku!" zařvala Malvína, téměř hystericky. Měla pocit, že se v příští vteřině snad zblázní. Tohle není pravda. Tohle prostě nemůže být pravda. To je asi stejně inteligentní jako trapné žvásty toho brýlatého skrčka. Jenže pak si dotyčného skrčka vybavila – a s ním jeho řeči o lordu Voldemortovi, který se původním jménem jmenoval Riddle a který, než se z něj stala plešatá hadovitá obluda, vypadal docela jako její muž na svatební fotografii. Vzpomněla si na Matta Andrewse a jeho slova o tom, kterak Tom po její domnělé smrti zmizel a už nikdy nebyl spatřen. A na to všechno, co o ní ten zmetek Voldemortovic věděl a co nikdy neřekla nikomu krom svého manžela.

Bylo jí zle, hodně zle. Hůř, než když přistála v budoucnosti. Hůř, než když ji Potter svázal, hůř, než když ji chytili Smrtijedi. Hůř než kdykoli v životě.

„Ale ano, Malvíno, logika celé té věci je naprosto perfektní." Voldemort se usmíval svým úšklebkem z amerického horroru. „A nemysli si, že mi unikneš. Jsi moje žena a patříš mi, na to nezapomeň. Až se trochu vzpamatuješ a zvykneš si, že některé věci jsou trochu jinak, než bývávaly, pochopíš, jak úžasné to všechno je. Už nejsem jen nějaký prodavač od Borgina a Burkese, kterého sis brala. Jsem Pán všeho zla. Přidáš se ke mně – a společně budeme neporazitelní."

„To jsou všechno nesmysly," namítla chabě, ve snaze přesvědčit o tom sama sebe. „Všem vám straší ve věži, vám a Potterovi zrovna tak. Jsem Tomova žena, ne vaše, tak to už u sta hromů pochopte!"

Voldemort s ní pomalu, ale jistě začínal ztrácet trpělivost. „Červíčku! Crabbe!" zavolal dva ze svých Smrtijedů. „Odveďte ji dolů do sklepení k ostatním vězňům. Myslím, že potřebuje trochu vychladnout. Ale nezapomeňte, chovejte se k ní jako k dámě!"