Paní Riddleová a Praštěný Potter

Kapitola 3.

Za pár vteřin prvotní šok odezněl. Zůstala jen hluboká, lepkavá hrůza, která jí prosákla celým tělem. Uvědomila si, že na ni Potter vyděšeně zírá.

„Co jste to říkala? Nerozuměl jsem vám."

Klid, hlavně klid! Panika tě z téhle kaše nedostane. „Ale nic, jen že dnes máme opravdu krásné počasí, nemyslíte?"

„To ano, máte pravdu. Letos je skutečně neobyčejně teplý říjen."

Tak fajn. Podíváme se na to hezky popořadě. A logicky. To člověka vždycky uklidní – a situace se hned zdá být méně tragická. Bod A – jsem v maléru. Bod B – jsem v příšerném maléru. Bod C – začínám panikařit a v příští vteřině mě asi sklátí infarkt. Bod D – Do háje! Do háje!! Do háje!!! - Ne, stop! Bod E – hlavně žádnou paniku. Hezky v klidu. Takže – bod F - ten malér se jmenuje budoucnost. Dále bod G – nemám u sebe nic, co by mi mohlo pomoct k návratu. Z toho vyplývá bod H – a sice že si to vše musím urychleně opatřit. A přirozeně je tu i bod CH – a sice zbavit se tohohle nesnesitelného ťulpase. Teď potřebuju přijít na to, jak zachránit svoji existenci – a ne se starat o nesvéprávného nafoukaného magora se spasitelským komplexem. I když – moment! Třeba by mi mohl být užitečný. Ostatně, pomohla jsem mu. Takže by bylo jedině fér, kdyby on teď pro změnu pomohl mně. No, uvidíme...

„Neobyčejně teplý, to rozhodně... Ale i tak myslím, že by nebylo zrovna nejšťastnější na téhle louce strávit noc," prohodila jakoby mimochodem.

Potter se začal nervózně hryzat do rtu. No nazdar, vždyť ona má pravdu. Což znamená, že se budu muset zase přemístit. Už při pouhé představě podobného úkonu mu naskočila husí kůže – obzvlášť na jednom místě ruky, ze kterého mu ještě před pár minutami proudem crčela krev. Vzápětí se podíval na Malvínu – a dostal nápad. Naštěstí pro ni přesně ten, který předpokládala, že dostane.

„Nechtěla byste mě doprovodit do Londýna? Za normálních okolností bych vás o něco takového samozřejmě nežádal, podobné cesty jsou pro mě jen zcela rutinním mávnutím hůlkou, ale pochopte, je to sotva hodinu, co jsem již pošesté," honem si dotyčné číslo ověřil přepočítáním na prstech – „ano, již pošesté přemohl nejmocnějšího zlého černokněžníka všech dob..."

Když už jsi ho tolikrát přemohl, ty nádivo, jak je možné, že dotyčný pán pořád volně pobíhá po Anglii a vraždí každého, kdo mu zrovna přijde pod ruku? To tvé přemáhání má evidentně jisté nedostatky, bručela v duchu Malvína. Nahlas ale neřekla nic. Ostatně, jen hlupák urazí člověka, od kterého něco potřebuje.

„...a tudíž zajisté pochopíte, že pociťuji mírnou únavu. Vy si to samozřejmě jen stěží můžete umět představit, ale takové přemáhání černokněžníků dokáže člověka někdy poněkud zmoct. Tedy samozřejmě ne víc, než průměrný famfrpálový zápas, ale i tak..."

„Samozřejmě, mám pro vás pochopení. Jen mi řekněte adresu – a hned jsme tam."

„Grimauldovo náměstí 12, Londýn."

Uchopila ho za předloktí – a přemístili se.

***

„Tedy pane Pottere, co má být zas tohle! Vidím tady jen číslo 11 – a hned vedle něj třináctku. A dům číslo 12... Že bych se snad spletla...? Ale ne, samozřejmě že ne! Vaše nemovitost je patrně chráněna pomocí kouzel, že?"

Dychtivě přikývl. „No ano! Dům, který vidíte – tedy vlastně ještě nevidíte, ale brzy uvidíte – je totiž hlavním sídlem Fénixova řádu, přísně tajné organizace, jejímž úkolem je podporovat mě v boji proti Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit. Zajisté pochopíte, že z tohoto důvodu bylo nutné přijmout ta nejpřísnější bezpečnostní opatření, ten nejvyšší stupeň utajení..."