Paní Riddleová a Praštěný Potter

Kapitola 15.

Malvínu Valérii Riddleovou si na nějaký čas ponechali v Nemocnici u svatého Munga. Přeci jen, ta nehoda, kterou zázrakem přežila, působila víc než děsivě. Nicméně na to, v jakém stavu byla při příjmu, se vzpamatovávala přímo zázračnou rychlostí.

„Bodejť ne!" poznamenala jedna z léčitelek. „Já bych se taky koukala honem uzdravit, kdyby za mnou den co den chodil takový fešák!" A stočila oči k tmavovlasému mladíkovi, který právě probodával vražedným pohledem jinou léčitelku a ledově chladným hlasem jí vyhrožoval, že pokud si bude dál při přípravě lektvarů pro jeho ženu počínat tak neschopně, zaručeně hodně špatně skončí.

„Tak mi teda ukažte, jak byste to dělal vy!" odsekla dotyčná a odstoupila od kotlíku. Takový dvacetiletý kluk se přeci nemůže v lektvarech vyznat líp než ona!

No, mohl. „Musíte nejdřív přidat třemdavu a až potom to zamíchat," vysvětloval jí netrpělivě. „Třikrát proti směru hodinových ručiček, ne po směru. Účinek se tak zvýší. Doufám, že vám to už nebudu muset opakovat!" A odkráčel za svou ženou.

Sakra, nebejt tak pěknej, mám chuť ho přizabít! pomyslela si léčitelka nakvašeně.

Co se týče Malvíny, cítila se vskutku báječně. Krom Tomových zásahů do lektvarů to úzce souviselo i se skutečností, že její manžel začaroval její nemocniční postel tak, aby v jisté momenty nikdo krom nich dvou neviděl ani neslyšel, co se na ní děje – a dělo se toho opravdu víc než dost!

Nicméně mezi bouřlivým milováním stihla Malvína Tomovi i převyprávět, co všechno zažila v budoucnosti. Dotyčného to poněkud zchladilo v jeho plánech na světovládu – jeho žena si dala záležet, aby lorda Voldemorta vykreslila v obzvlášť odpudivých barvách.

„Hm, možná by nebylo špatné jít na to jinak, řekněme třeba přes ministerstvo," zauvažoval Riddle.

„Skvělý nápad, já pořád říkám, že na prodavače je tě hrozná škoda," usmála se spokojeně Malvína.

„Paní Riddleová, máte tu návštěvu!" zazněl náhle do jejich idylky hlas jednoho z léčitelů. Tom se spěšně oblékl a zrušil ochranné kouzlo kolem postele.

Ve dveřích pokoje stála trojice mužů. Malvína v jednom z nich poznala starého Hopkinse, svého šéfa. Druzí dva byli pravděpodobně také z ministerstva.

„Dobrý den, madam. Doufám, že už je vám lépe," začal Hopkins formálně.

„Díky za optání, daří se mi báječně," usmála se na ně a upravila si noční košili.

„To je skvělé, musíme s vámi totiž projednat něco velmi důležitého. Nicméně váš manžel..."

„To je v pořádku," přerušil ho druhý z mužů. „O panu Riddleovi jsem slyšel samou chválu, je to naprosto důvěryhodná osoba. Ta nejlepší doporučení z Bradavic... Jaká škoda, že jste nechtěl nastoupit k nám na Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů! Mimochodem, jsem Frank Macmillan, jeho ředitel."

„Vaše nabídka je velmi laskavá – a pokud stále platí, rád bych ji přijal. Okolnosti se změnily," odvětil Tom.

„To je ovšem báječná zpráva," zvolal Macmillan potěšeně. „Nastoupit můžete třeba hned. Teď budeme, jak se zdá, potřebovat spoustu schopných lidí. Je tu totiž podle všeho problém."

„Problém?" Riddle pozdvihl obočí.

„No, abyste nám rozuměli," navázal opět Hopkins, „když jsme prohledávali trosky laboratoře, našli jsme tam dvě omráčená... ehm... individua, jejichž totožnost jsme nebyli schopni zjistit. Přinejmenším jedno z nich se zdá být nebezpečné, má obličej natolik znetvořený, že to ukazuje na experimentování s černou magií toho nejhoršího druhu. Tak jsme si říkali, že by tady madam třeba mohla vědět..."