Paní Riddleová a Praštěný Potter

Kapitola 8.

Malvína zamžourala – jen aby zjistila, že stejně nic nevidí. Všude kolem ní byla hustá mlha. To bylo špatné. Přímo na ní pak ležela Pamela. To bylo mnohem horší. Samozřejmě by nebylo od věci zkusit ji přeprat a sebrat jí hůlku. K Malvínině smůle však Roztleskávačka vážila o nějakých šest, sedm kilo víc – a těch šest, sedm kilo tvořily svaly – tedy něco, čím se mladá Riddleová opravdu pochlubit nemohla. Nehledě na to, že měla pořád svázané ruce.

Pamela se prát ani nepokoušela. Honem vyskočila a dala se na bezhlavý úprk. Malvína zvažovala své možnosti. Neměla hůlku. To bylo zlé. Netušila, kde je. To bylo horší. A navrch se tu poblíž patrně potuluje spousta Smrtkožroutů, nebo jak že si to ti přisluhovači Mordovacího lorda vlastně říkají. To už bylo zlé až moc. O provazech, co se jí zařezávaly do kůže, ani nemluvě.

Zdálo se, že zbývá pouze jediná možnost. A sice využít jisté kouzlo, ke kterému nebyla hůlka nutná. Malvína byla totiž zvěromág. A tak o pár vteřin později vyskočila ze změti provazů černá kočka s lesklou srstí a žlutýma očima. Rozhlédla se po okolí. V téhle podobě viděla mnohem lépe. Všimla si, že pár metrů od ní se rýsuje les – a neprodleně se k němu rozběhla. Tam se snad bude moct schovat – a vymyslet, co dál.

Vzápětí uslyšela hlasitý křik. Ten pištivý hlas nemohla nepoznat, jakkoli ho strach značně zdeformoval. Chcíplojedi evidentně chytili Roztleskávačku. Malvína zrychlila krok a pelášila k lesu, co jí všechny čtyři tlapky stačily. Díky té mlze bylo vysoce pravděpodobné, že nikdo její přeměnu neviděl. To bylo skvělé. O její schopnosti měnit se v kočku totiž nikdo nemohl mít ani tušení – zvěromágem byla neregistrovaným a své tajemství prozradila jen jedinému člověku – svému manželovi. Takže Mrchožrouty ani nenapadne pídit se místo po ženě po kočce.

Ale hledat ji budou. Vědí, že nemá hůlku a že se tudíž nemohla přemístit. Nastražila uši a děkovala matičce Přírodě, že kočky obdařila mnohem dokonalejšími smysly, než jakými disponovali lidé. Slyšela kroky. Budou prohledávat les? Měla sice náskok, ale velký nebyl.

Běžela dál. Náhle se stromy rozestoupily a ona narazila na silnici. Kousek u krajnice stálo auto. Na jeho sedadle se právě vášnivě miloval párek mudlů. A kufr byl otevřený. Skočila do něj a ukryla se mezi zavazadla. Ti dva by si v daný moment nejspíš nevšimli, ani kdyby jim do auta vlezl tygr usurijský.

Za pár minut milostná chvilka skončila. Kdosi zaklapl víko. Malvínu pohltila tma. Uslyšela burácení motoru. A teď už jí nezbývalo než se modlit, aby její plán vyšel.

Zatím v sídle Malfoyových

Lord Voldemort se tyčil nad k smrti vyděšenou Pamelou. „Tak vy nám tedy nechcete prozradit, jaké má Harry Potter plány, ani co je zač ta žena a kam utekla?"

„Ne! Mučte mě, jak chcete, já tajemství Fénixova řádu nevyzradím!"

Požadavek mučte mě, jak chcete, Pána zla poněkud zaskočil. V mučení totiž příliš originální nebyl. Již mnoho let používal prakticky výhradně kletbu Cruciatus – proč ostatně měnit metody, které se osvědčily? Dnes však zatoužil po trošce inovace.

„Ta vaše kabelka..."

Roztleskávačka zbledla. „Nesahejte na ni! Je od Louise Vuittona, přímo z Paříže!"

„Hmmm... Tak Louis Vuitton..." Voldemort mávl hůlkou – a kabelka vzplála.

Pamela vydala neartikulovaný řev. Takhle nekřičeli obvykle ani ti, na něž použil kletbu Cruciatus. Voldemort se ďábelsky zachechtal. „A vaše šaty..."

„Jsou od Diora.... Ne, ne, nesahejte na ně, prosím, všechno vám řeknu!"

Pán zla se opět zachechtal. Tohle nové mučení mělo něco do sebe. Originální, neotřelé – a fungovalo. Určitě to bude zkoušet častěji.

„Tak znovu – kde je ta žena?"

„To nevím. Ne, počkejte, nesahejte na ty šatýýýý! Chtěla jsem říct... přicestovaly jsme přenášedlem společně. Ale já pak hned běžela pryč... Nestarala jsem se, co se stalo s ní. Ale nemohla se dostat daleko, byla svázaná a neměla hůlku."

„Z těch provazů se nicméně dostat dokázala, našli jsme je. Mí Smrtijedi právě pročesávají okolí. Můžete se spolehnout, že ji objeví. – Jak Potter přišel na to, že jde o mou ženu?"

„Protože u sebe měla medailonek... Byl v něm portrét... Jí a nějakého mladíka... Tedy, ten vůbec nevypadal jako vy... Ale Potter tvrdil, že to vy jste... Ona tvrdila, že ne... A nám to bylo všem divné... Nevím, kdo to byl..."

„A ona? Co víte o ní?"

„Skoro nic. Představila se nám jako Malvína Riddleová a tvrdila, že přichází z minulosti, ale to je přece nesmysl- - - Nééé, prosím, nechte ty šaty, já vám všechno řeknu!"

To tak, leze to z tebe jako z Malfoye přiznání, kde má schované peníze. „Legilimens!"

A pak už se Voldemort díval Pamele do vzpomínek a spatřil v nich ženu, která nejenže se jmenovala Malvína Riddleová a taky tak vypadala, ale zároveň byla i docela stejně sarkastická. Omyl byl vyloučen. Jeho padesát let mrtvá žena vůbec mrtvá nebyla. Nejen to, byla tady, v jeho zemi a v jeho době. Zbývalo zjistit, kde přesně. A proč před ním u všech zatracených mudlovských šmejdů utekla.

Zatím v Edinburghu

„Tatí, vy jste mi přivezli kočičku!" Asi osmiletý chlapec ji popadl za kůži na hřbetě a vytáhl z kufru. Malvína, celá omlácená po nekonečné cestě po dálnici, ho sekla drápkem do ruky.

„A ona škrábe! Ty ty, zlá kočička!"

„Ukaž, ty trubko, takhle se kočka nedrží," napomenula ho jeho starší sestra a vzala Malvínu do náruče, tentokrát mnohem šetrněji. „No jo, hodná Micinka..."

Rodiče se na sebe zaraženě podívali. „Vůbec jsem netušila, že ji vezeme, musela nám skočit do kufru a schovat se tam," zamumlala matka.

„A mamí, můžeme si ji nechat?"

Matka bezmocně pokrčila rameny. „Ale bude spát venku, nechci, aby mi zaneřádila dům. A jestli má blechy, tak si mě nepřejte!"

Já a blechy?! Jen počkej, až zas budu mít hůlku, v jednu tě proměním!

O pár hodin později už děti Malvínu pašovaly do svého pokoje ukrytou v koši na prádlo. Následně jí přivázaly na ocas růžovou mašli a pokusily se ji nacpat do kočárku pro panenky. Naštěstí se jim v poslední chvíli vytrhla, kousla toho nesnesitelného chlapečka do prstu, jímž jí těsně předtím málem vydloubl oko, a vyskočila na šatní skříň. Odtud už jen s jistým zadostiučiněním sledovala, kterak kluk natahuje moldánky a kterak se ho jeho sestra pokouší umlčet s poukazem na to, že pokud se rodiče dozví, že tajně propašovali do domu kočku, zakážou jim nejmíň na týden televizi. Doufám, že se mi brzy podaří zjistit, kde tady bydlí nějací kouzelníci. Protože skončit jako domácí mazlíček rozjívených mudlovských děcek, to je snad ještě horší než trávit čas s Potterem! Kdybych tak alespoň měla vzteklinu!