Paní Riddleová a Praštěný Potter

Kapitola 6.

Ve stejnou dobu v sídle Malfoyových

„Cha, cha, chá," smál se lord Voldemort. Luciusi Malfoyovi tuhla krev v žilách. Smích jeho pána se nápadně podobal zvukům, které kdysi vydával křeček jeho mladší sestry, na němž si trénoval kletbu Cruciatus. Výhoda byla, že křeček, na rozdíl od Voldemorta, nedovedl zmiňovanou kletbu sám použít.

„Tak Potter tvrdí, že zajal mou manželku," pravil – lépe řečeno zasyčel – Pán všeho zla.

„Ano, můj pane," přisvědčil Malfoy a modlil se, aby ten smích konečně přestal. Marně.

„A já se domníval, že mě ten nanicovatý kluk nemůže ničím překvapit. Nicméně tentokrát se mu to povedlo. Harry Potter pobavil lorda Voldemorta. A to lépe, než by to svedl kterýkoli z mých věrných Smrtijedů!"

„Můj pane, domníval jsem se, že můj vtip o mudlovi, co hledá svůj rozmixovaný mozek, se vám rovněž líbil," namítl trochu ukřivděně Malfoy.

„Byl obdivuhodně ubohý, Luciusi. S humorností té nové Potterovy historky se opravdu nedá srovnávat. Začíná mi být téměř líto, že toho kluka musím zabít. Možná by nebylo marné podržet si ho nějaký čas v zajetí. Neboť Pán Zla se nudí, Luciusi, velmi se nudí..."

„Jak ho ale do toho zajetí dostaneme, můj pane?"

„Velmi snadno, můj slizký příteli. Pošli Potterovi sovu se vzkazem, že jeho návrh přijímám. Vyměním tu mudlovskou šmejdku Grangerovou a tři další zajaté členy Řádu za mou... manželku."

„Prosím, můj pane?" Malfoy nevěřícně vytřeštil oči.

„Přesně tak, Luciusi. Potter se zajisté bude chtít té výměny osobně zúčastnit. A jak ho tak znám, vezme s sebou i pár dalších členů Řádu. Vlákáme je do pasti a jednou provždy zneškodníme."

„To je geniální, můj pane!"

„Samozřejmě, Luciusi. Vždyť je to taky můj nápad. A teď jdi a oznam mé rozhodnutí mým Smrtijedům."

***

Když za Malfoyem zapadly dveře, Voldemort osaměl. A uvědomil si, že se nudí opravdu hodně. Všechny opravdu dobré knihy o černé magii, co byly v dosahu, už několikrát přečetl – a mučení zajatců mu začalo připadat poněkud jednotvárné. Křičeli totiž pořád stejně. Za chvíli se přistihl, že si krátí čas sestřelováním much ze stropu pomocí kletby Avada Kedavra. To bylo opravdu ubohé!

Vážně by mě zajímalo, co je zač ta ženská, kterou Potter považuje za mou manželku – a jak vůbec přišel na to, že bych mohl nějakou mít. Jako by nevěděl, že láska, sex a podobné lidské pošetilosti jsou hluboko pod mou úroveň. I když, pokud bych chtěl, mohl bych mít samozřejmě manželek třeba deset na každém prstě, která žena by odolala šarmu lorda Voldemorta...

Mimoděk si vzpomněl, jak nedávno jakási cizí slečna spatřila jeho obličej – a začala ječet tak, že ji prostě musel zabít, jinak by ho z ní rozbolela hlava.

Ženské jsou zkrátka neuvěřitelně otravné, stačí se podívat na Belu a to její patolízalské zbožňování. Mimoděk se v myšlenkách zatoulal do dob, kdy studoval v Bradavicích. Tehdy to bývalo opravdu nesnesitelné. Nikdy nepochopil, jak mohl všechny tolik fascinovat jeho obličej vykreslený jak přes kopírák podle jeho příšerného mudlovského otce, nicméně faktem bylo, že dívky ho tenkrát pronásledovaly úplně všude. Vzpomněl si na jednu obzvlášť otravnou z Havraspáru, která se ho pokusila přiotrávit nápojem lásky. Naštěstí podobný dryák poznal na sto honů – a následně ho nalil do dýňové šťávy Filchovi. Při vzpomínce na to, jak dotyčný onu harpii celé dva měsíce vytrvale pronásledoval, se opět rozesmál. A pak Uršula, na kterou poštval baziliška. Taky že si o to koledovala, poslat mu k Valentýnu žvýkačkově růžové srdce, co vyhrávalo Mendelssohnův svatební pochod – a ještě tak, aby ho nic netuše rozbalil ve Velké síni u snídaně, před očima celého Zmijozelu! Měla by být ráda, že jí to prošlo tak lacino a že ji zabil rychle a bezbolestně. A ta blondýna z Nebelvíru, co mu naškrábala do jeho oblíbené knihy vzkaz: Milý Tomíku, mocinky Tě lovískuju! – ne, to bylo opravdu příliš. Dodnes si myslel, že proměnit ji na celý den v prase a vyhrožovat jí, že z ní nechá ve školní kuchyni připravit vepřové hody, byl trest naprosto nedostatečný. - Opravdu, vypadat jako mocný, nesmrtelný lord Voldemort mělo obrovskou výhodu – nic podobně otravného se mu už desítky let nestalo.

A pak, z ničeho nic, probleskla Pánovi zla hlavou docela jiná vzpomínka. Mladá žena, asi dvacetiletá, černé vlasy, černé šaty – a prsten se zeleným kamínkem. V duchu zaklel. Ta byla přece mrtvá, umřela už před padesáti lety – a on si tenkrát – důsledně, jak si aspoň myslel - vytahal z hlavy všechny vzpomínky na ni – a zanechal je v myslánce ukryté na tajném místě. Když se pak stal lordem Voldemortem, donutil všechny své Smrtijedy, kteří ho znali ještě jako Toma Riddla, zavázat se Neporušitelným slibem, že o ní nikdy neřeknou ani slovo. Opravdu nepotřeboval, aby se vědělo, že Pán všeho zla kdysi spáchal něco tak nechutně lidského – totiž že se oženil.

Ale ta ženská, co ji Potter zajal...

V hlavě mu zazněl hlas ředitele Odboru záhad. „Je mi to moc líto, pane Riddle, ale její tělo se nenašlo. Viděl jste přece, jak vypadala ta laboratoř po výbuchu. Obávám se, že z vaší ženy nezbylo nic, co by bylo možné pohřbít."

Její tělo se nenašlo...

A Voldemort se rozhodl neprodleně vydat Smrtijedům rozkaz, že totiž tu ženskou, co ji Potter nabízí k výměně, v žádném případě nesmějí zabít. Rozhodně ne dřív, než se zjistí, kdo to je.