Paní Riddleová a Praštěný Potter

Kapitola 9.

O několik dnů později

Malvína kráčela ulicemi předměstí Cambridge. Dokonce i ona uznávala, že způsob, jakým se sem dostala, nebyl tak docela košer. Připlést se pod nohy tomu snad osmdesátiletému stařečkovi, způsobit, aby přes ni upadl a pak mu sebrat hůlku, to bylo samozřejmě krajně neetické. Promiň, dědo, ale po mně jdou hned dvě party pološílených všehoschopných lumpů – a jak se člověk snaží zachránit holý život, musí jít veškeré ohledy stranou, zamumlala v duchu na omluvu a s hůlkou v tlamičce pelášila pryč. Následně v temném koutě parku přeměnila věci, co ukradla u mudlů, ve společensky přijatelné oblečení – odmítala se totiž na veřejnosti ukazovat v plandavém triku s fotkou individua s psím řetězem na krku a kravským kruhem v nose, o vlasech delších, než měla sama, raději ani nemluvě. Jako poslední pak přišla na řadu její podoba. Malvína totiž usoudila, že producírovat se po Británii s vlastní hlavou na krku je v daný moment nejlepší způsob, jak o zmiňovanou hlavu přijít. Stačilo nicméně pár zaklínadel – a z křoví vylezla asi čtyřicetiletá, kulaťoučká blondýna s nevinnýma očima a červenými tvářemi. „Rosemary Davisová z Oxfordu, spisovatelka na volné noze," konstatovala spokojeně. A Rosemary měla plán – vypátrat Malvíniny bývalé kolegy z Odboru záhad – a při rozhovorech s nimi nenápadně vyzvědět, kde skončily kopie jejích poznámek. Najít je by bylo mnohem snazší – a mnohem méně nebezpečné – než se pokoušet znovu sestavit celou aparaturu zpaměti. Jedna jediná chyba totiž mohla způsobit, že tentokrát ji to roztrhá na kusy doopravdy.

Zadařilo se jí až na třetí pokus, v případě Matta Andrewse, kterého si pamatovala jako mladičkého asistenta – a z nějž byl nyní ctihodný stařík na odpočinku.

„Tak vy chcete psát knihu o Malvíně Riddleové... Tak to vám tedy nezávidím," poznamenal Matt a kopl do sebe sklenici brandy.

„Proč ne?" Nejspíš proto, že jsem byla tak skvělá a úžasná, že to ani nejde slovy vyjádřit... Nahlas ale řekla: „Myslím, že naše společnost přes všechny emancipační boje stále přikládá malou váhu práci žen-vědkyň. Snažím se proto lidem přibližovat příběhy žen, které se dokázaly prosadit ve výzkumu. Malvínu Riddleovou považuju za ideální příklad. Byla přece nejmladší zaměstnankyní Odboru záhad, která kdy vedla vlastní výzkum, nebo ne?"

„To sice ano, ale ona toho zrovna moc vyzkoumat nestihla. Než mohla na něco pořádného přijít, podařilo se jí vlastní nešikovností vyhodit laboratoř do vzduchu – a sebe s ní. A upřímně, nemyslím, že jí byla zrovna velká škoda."

Tak mě že nebyla škoda? Já že byla nešikovná? A co ty, ty nádivo, kterého nechávali všeho všudy čistit zkumavky, ale který ses přesto všude vytahoval, že děláš na Odboru záhad velkou vědu a balils na to u Děravého kotle holky?!

„Proč myslíte, že jí nebyla škoda?"

„Podívejte, ta holka byla snad to nejarogantnější stvoření, co jsem kdy poznal. To se občas stává lidem, co příliš brzy dosáhnou příliš velkých úspěchů. Ve škole ji považovali za geniální, v práci taky, navrch si ji vzal ten nejhezčí chlap široko daleko... Ona si prostě neuměla představit, že by jí něco nevyšlo. Takoví jako ona příliš riskují – a často špatně končí."

Malvína se už už chtěla urazit kvůli „nejarogantnějšímu stvoření" – Tak já že jsem arogantní?? Já jsem jen přirozeně geniální, ty primitivní pitomečku!! – nicméně slovní spojení „ten nejhezčí chlap široko daleko" způsobilo, že se jí sevřelo srdce a rázem byla myšlenkami někde jinde. „Co se vlastně stalo s jejím manželem poté, co zemřela?" zeptala se – a vzápětí pochybovala, jestli to vůbec chce vědět.

„To byla taky pěkně divná záležitost. Když mu řekli o té nehodě, choval se jako pominutý. Vlastníma rukama prohrabal trosky její laboratoře – ale ta byla samozřejmě na cucky a ona taky, jen ty její cucky musely být tak malé, že je nikdo nenašel, ani on. Potom šel za šéfem a začal mu nadávat. Obvinil vedení odboru, že za její smrt nesou zodpovědnost. Prý na ně řval tak, že z něj až šel strach. Jenže co oni mu mohli říct? To, co se stalo, byla její chyba, a v naší branži se s tím prostě musí počítat. Tak mu popřáli upřímnou soustrast a vypoklonkovali ho, jenže..."

„Jenže?"

„Jenže pak už žádný z těch chlapů z vedení nežil dlouho. A všichni umřeli dost divným způsobem."

„Chcete říct, že Riddle je..." Malvíně náhle dočista vyschlo v krku. Tedy, ne že by představa, že kvůli vám někdo vyvraždí všechny vaše vedoucí, nebyla svým způsobem romantická... Nicméně madame Riddleová považovala zbytečné a přehnané zabíjení za nevkusné – a nevkus byl něco, co v jejích očích nezasluhovalo odpuštění.

„Říkalo se to, ale s jistotou to nikdo neví. Nakonec se ani v jednom případě nepodařilo prokázat, že šlo vůbec o vraždu. Lidi z Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů ho stejně chtěli vyslechnout, měl přeci jen motiv jak hrom, ale nikdy se jim to nepodařilo."

„Proč?"

„Protože zmizel."

„Zmizel? Jak zmizel?" Ale chtěla to vůbec vědět? Začínalo jí být čím dál tím víc nevolno.

„Prostě zmizel. Jak pára nad hrncem. Krátce po pohřbu své ženy odešel z bytu a od té doby ho už nikdy nikdo neviděl, ani o něm neslyšel. Nakonec ho myslím i úředně prohlásili za mrtvého, i když jeho tělo se nikdy nenašlo. Čert sám ví, kde a jak skončil. – Madam Davisová, je vám dobře?"

Malvína totiž začala v obličeji nápadně zelenat. Co se proboha s Tomem stalo? Sebevraždu vyloučila, ostatně si až příliš dobře pamatovala, jak se pídil po tajemství nesmrtelnosti. Ale co tedy? Míval občas divné nálady... takové, kdy z něj šel téměř strach... ona ho z nich dovedla dostat, přivést ho na jiné myšlenky... ale pokud si myslel, že je mrtvá... Náhle si vybavila Pottera a všechny ty jeho řeči o děsivém lordu Voldemortovi, co se původním jménem jmenuje Riddle. Ale to je přece absurdní, vždyť ten kluk nemá všech pět pohromadě! Přemýšlej trochu, holka, nemá smyl hned vyšilovat kvůli každé báchorce, co ti někdo nakuká. Tahle je dokonale mimo.

„Dala bych si trochu brandy."

„Jistě, jistě... No jo, ono to člověka rozruší, takovej tragickej příběh..."

„Máte pravdu, je to skutečně dojemné. Nevíte náhodou, kde skončily Malvíniny poznámky?"

„Pokud vím, její manžel si je chtěl vzít. Ale nedali mu je. Musí být stále na Odboru záhad, zahrabané bůhvíkde."

Nutno říct, že Malvína odcházela od Matta Adrewse značně sklíčená. Nejenže si o sobě vyslechla věci, za které by dotyčného, být v jiné situaci, okamžitě proměnila v žížalu a vzápětí použila na chytání ryb, nejenže se nedozvěděla nic podstatného – to, že její poznámky jsou zahrabané někde na Odboru záhad, mohla sama odvodit raz dva šup – ale k dovršení všeho zjistila, že s jejím milovaným manželem se stalo něco moc divného. Něco, z čeho měla zatraceně špatný pocit. Zároveň ale věděla přesně, co musí udělat -– a sice, vloupat se na Odbor záhad – plus se pokusit zjistit, kde a jak vlastně Tom skončil, respektive, kde se nachází – možnost, že by byl po smrti, kategoricky vyloučila, na to měl až příliš tuhý kořínek. Jednak by jeho pomoc mohla být velmi cenná – a pak, jakkoli byla všechno, jen ne sentimentální, musela si neochotně přiznat, že se jí po něm strašlivě stýská – a že o něj má strach.