Paní Riddleová a Praštěný Potter

Kapitola 1

Malvína myslela, že jí v příští vteřině praskne hlava. Ostatně, před pouhými pár vteřinami nějakou neuvěřitelnou shodou náhod přežila svou vlastní smrt, tudíž měla nárok být poněkud vykolejená. A taky že byla. Prvním varovným znamením byl fakt, že jí vůbec nedocházelo, co se vlastně stalo. Vzpomínala si sice, jak laboratoř kolem ní vybuchla, ale vůbec netušila, proč k tomu došlo – a co teď ksakru dělá někde na louce. Měla pocit, jako by jí někdo zabalil mozek do tlusté vrstvy vaty. Br, odporná představa. A ještě odpornější bylo vědomí, že její mimořádně bystrý rozum, to jediné, nač se mohla v životě opravdu stoprocentně spolehnout, se zrovna rozhodl vzít si dovolenou. Což bylo za daných okolností zhruba stejně bezpečné, jako skočit do řeky mezi hladové krokodýly. Do háje!

A aby toho náhodou nebylo málo, zlomyslný Osud se patrně rozhodl ji dorazit – tím, že do její bezprostřední blízkosti poslal tohle příšerné pištící stvoření. Co to u všech všudy je? Trochu se to podobá člověku – ale copak se lidé běžně válejí po zemi a ječí jako siréna? I když, pravda, tohle není zrovna standardní situace... No, tak se na to podíváme.

Naklonila se k onomu prapodivnému tvorovi – načež tvor zareagoval tím, že svůj jekot ještě ztrojnásobil. „Uá! Nezabíjejte mě! Nezabíjejte mě! Mamí, tatí, ať na mě nesahá!"

Odtáhla se. „Drahý pane," procedila skrz zuby se značnou dávkou ironie, „věřte mi, že zabíjení není za normálních okolností zrovna můj koníček – ale pokud budete nadále takhle pištět, pro jednou udělám výjimku."

Jakkoli svou výhrůžku formulovala poněkud složitě, porozuměl jí. Přestal ječet a omezil se pouze na tlumené pofňukávání. Konečně měla možnost si ho lépe prohlédnout. Její pozornost okamžitě přitáhla krev crčící mu z rukávu. Opět se k němu natáhla, aby prozkoumala rozsah jeho poranění. Tentokrát nezačal křičet. To bylo skvělé. Místo toho sebou praštil o zem a jal se sebou mrskat, škubat a trhat na všechny strany. To už tak skvělé nebylo.

„Příteli, nevím, jestli jste to zaregistroval, ale já se právě teď snažím vás ošetřit. Jenže opravdu nevím, jak to mám udělat, když sebou mrskáte jako křeček, který strčil packu do elektrické zásuvky. Takže, mám pro vás nabídku. Možnost a) – uklidníte se, já si prohlédnu vaše zranění a když se mi bude chtít, možná vás i ošetřím. Možnost b) – budete se dál chovat jako obzvlášť nevycválaný pětiletý fracek a já odejdu, au revoir nebo spíš adieu, pro mě za mě si tu třeba vykrvácejte. Myslím, že by mi to ani nikdo nemohl mít za zlé. Ostatně, copak jsem nějaká charitativní organizace? Pomoct bližnímu svému, pro mě za mě – ale muset se s ním kvůli té pomoci ještě prát? Ani mě nehne!"

Nevydal ani hlásku, jen na ni dál poulil své žabí oči. Ovšem zato se natáhl na zem a zůstal ležet jako prkno. Vyložila si to jako souhlas a obnažila mu paži. Na nadloktí se mu šklebila obrovská rána – úplně jako by mu někdo udělal do ruky díru. Nebyla sice školená léčitelka – ale přesto okamžitě pochopila, co ten trouba vyvedl.

„No potěš pánbůh! Parádní rozštěp. To vám ve škole neřekli, že přemísťování není pro každého blbečka, ale jen pro kouzelníky, kteří vědí, jak na to? Ostatně, zapamatujte si pro život tohle: když na něco nestačím, tak se do toho nemotám! Nebo příště někde neztratíte jen kousek kůže a masa, ale hned celou ruku." Sáhla si do kapsy. Její hůlka tam pořád byla. Alespoň nějaké to štěstí v tomhle příšerném oceánu pohrom. „Poslyšte, kompletně vám to teď nezahojím, na to bych potřebovala připravit jistý lektvar a vážně nevím, kde bych na něj tady vzala ingredience. Ale můžu alespoň zastavit krvácení a zařídit, aby vás to tolik nebolelo." Na ta slova se pustila do zaklínání. Po chvilce dosáhla toho, že se rána zatáhla a na jejím místě se objevila nevzhledná rozšklebená jizva.