Paní Riddleová a Praštěný Potter

Kapitola 2.

Chtěla začít konverzaci – tentokrát mile, Potter přece za to, že má o kolečko víc, nemůže! – ale předběhl ji. „Takže vy o mně opravdu, ale opravdu dnes slyšíte poprvé?"

Už zase? Ten trouba si nedá pokoj? Já bych ho nejradši- Vlastně ne, stop! Bláznům se nemá odporovat. Bláznům se nemá odporovat, takže –

„To bude asi tím, že jsem dlouho pobývala v zahraničí," zalhala diplomaticky. „Vůbec nevím, co se zatím v Anglii dělo."

Její odpověď ho evidentně uspokojila. „Tak já vám o tom budu vyprávět, chcete?"

Ne, to tedy nechci! Nechci poslouchat další jeho bláboly, mám už toho plné zuby! - No jo, já vím, že bych mu neměla odporovat. Tak dobře, dobře. „Zajisté, ráda si vás poslechnu. Určitě to bude velice zajímavé."

Celý se rozzářil. „Tak tedy – hrdinou jsem se stal už jako nemluvně. Tehdy jsem poprvé přemohl nejmocnějšího zlého černokněžníka všech dob, Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, který po dlouhých jedenáct let terorizoval celé území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Ovšem stačilo pouhé setkání se mnou a ten zloduch byl vyrván z vlastního těla a odsouzen k potupné existenci někde mezi životem a smrtí. No a od té doby jsem slavný. Mé jméno můžete objevit ve všech encyklopediích o největších kouzelnících 20. století, o mých hrdinských činech se učí děti ve školách. V celé Anglii se nenajde jediný kouzelník nebo čarodějka, který by mě neznal. Po pravdě řečeno, když jste mi řekla, že jste o mně v životě neslyšela, domníval jsem se nejdřív, že jste slabomyslná."

Tak slabomyslná?! Já a slabomyslná? A co jsi potom ty, ty arogantní nafoukaný troubo? Přidrzlá nicka, která si o sobě myslí víc, než je zdrávo – a přitom se ani neumí pořádně přemístit!

„To ovšem není všechno. Později jsem se mu postavil ještě..." chvíli počítal na prstech, „...ještě pětkrát, naposled zhruba před půlhodinou – a pokaždé jsem Vy-víte-koho slavně porazil."

„Ne, to tedy nevím!"

„Cože? Co nevíte?"

„Nevím, koho! Nevím, koho jste to porazil," odsekla naštvaně. „Řekl jste, že to vím, ale to jste vedle, já nemám sebemenší tušení."

Opět se na ni zadíval s krajně šokovaným výrazem, který jako by říkal Bože můj, ta ženská je snad hotový analfabet! „Samozřejmě mám na mysli Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit."

„No to je skutečně skvělé, ale proč?"

„Co proč?"

„Proč nesmíme vyslovit jeho jméno? Protože se jmenuje nějak zoufale pitomě, třeba Teofil nebo Kleofáš?"

„Ne, pro to ne!" Sjel ji krajně znechuceným pohledem. „Ten netvor spáchal zločiny natolik hrůzné, že pouhé jeho jméno nahání všem čarodějům strach. Proto ho raději nevyslovují a dávají přednost označení Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit nebo Vy-víte-kdo."

„Pozoruhodné..." A pěkně pitomé, jen co je pravda! Kdo by se bál pouhého jména? Ale co bych taky mohla čekat od historky, která se zrodila v chorém mozku takového pomateného blbečka? „Ale jak se tedy jmenuje? Ano, vím, že jeho jméno nemůžete vyslovit – ale co kdybyste mi ho napsal? Nebo se nesmí ani to?"

„Já jeho jméno vyslovit můžu!" odsekl dotčeně. „Jsem hrdina! Bojoval jsem s ním! Porazil jsem ho! Já se ho nebojím!" Mimoděk si vybavil Voldemorta, jak na něj vysílá smrtící kletby. Strachy se mu podlomila kolena a on si kecnul zpět do vysoké trávy. „Nechcete se taky posadit?" prohodil rádoby ležérně, když se mu zas vrátil hlas. „Je to hloupé, takhle tady postávat."