Paní Riddleová a Praštěný Potter

Kapitola 11.

„Pusť ji, ty idiote," sykl Smrtijed Avery na Smrtijeda Goyla, který se právě pokoušel lapit pouliční micku. Zvíře se bránilo věru statečně a svými – nutno říct, že nepříliš čistými – drápy systematicky devastovalo hromotlukův obličej.

„Proč? Je to přece kočka!"

„Jo, ale trojbarevná! Pán zla nám přikázal chytat jen černé kočky."

„Tahle má černé ucho!"

„Ucho nestačí," odsekl Avery, odtrhl kočku od Goyla – mimochodem i s nemalými kusy jeho kůže – a mrštil jí na dlažbu.

„Copak to tu vyvádíte, chlapci?"

Oba Smrtijedi se zaraženě otočili. Za nimi stála asi osmdesátiletá, patrně mudlovská stařenka, a výhružně pozvedala francouzskou berli. Vražedným výrazem v očích se téměř rovnala samotnému Pánovi zla.

„No, my totiž..."

„Co jste to udělali té ubohé kočičce?! Že vám není hanba!" křičela babička a mávala berlí Averymu před nosem. „Takové týrání zvířat! Zavolám na vás policii, vy necitové!"

„Uklidněte se, madam, my jsme... ehm... totiž... ze spolku pro ochranu zvířat a ta kočka... zcela bezdůvodně napadala nevinné krysy," blekotal v odpověď Smrtijed. „Je to nebezpečná šelma, no jen se podívejte, jak zřídila tady kamaráda!" a ukázal na krvácejícího Goyla.

„Nevybavuj se s tou babou," odsekl jmenovaný, mávl hůlkou a pokusil se stařenku omráčit. Rudý paprsek  ji však minul. Babička se ničeho nezalekla a jala se ho tlouct berlí hlava nehlava. Avery ho už už chtěl zachraňovat, vtom si však všiml, že kletba sice nezasáhla svůj původní cíl, zato ale omráčila kočku, která právě mizela za rohem. Kočku černou jako noc. Popadl nehybné zvíře, nechal Goyla Goylem – a přemístil se pryč.

***

Omráčené Malvíně Riddleové se zdál sen o tom, že se jí zdál sen. Což zní sice hrozně, ale nebojte se, vzápětí pochopíte, co měl básník na mysli. V dotyčném snu se nacházela v padesát let vzdálené budoucnosti, kde ji pronásledovali hned dva padouši, jeden mrňavý, nafoukaný a pitomý, druhý plešatý, beznosý a bestiální. Kombinace za všechny galeony, jen co je pravda! Téměř jim dokázala uniknout, pak ji však jakýsi natvrdlý hromotluk omráčil na chodníku kousek od Ministerstva – a to prosím v její kočičí podobě a navíc nešťastnou náhodou!

Naštěstí to byl opravdu jen sen – vzápětí se s křikem probudila doma ve své posteli.

„Malvíno, co se děje, proč tak křičíš?" Z pokrývek se vynořila tvář dokonalá jako řecká socha, pokud si tedy odmyslíme prameny černých vlasů rozházené bez ladu a skladu po čele a ospalky. Její manžel.

„Jen se mi něco zdálo, Tome. Sakryš, promiň, že jsem tě vzbudila, ale byl to fakt děs, tahle noční můra."

„No, když už jsme vzhůru, co bys řekla na trochu ranního tělocviku?" usmál se spiklenecky a začal ji líbal na krk a následně na ústa.

„Ano, řekla bych ano! Do – háje – já – tě – tak – chci!" vyrážela ze sebe, zatímco jí svlékal noční košili. Natáhla k němu ruce, jednou mu zajela do hustých vlasů a druhou se pokoušela rozepnout pro změnu jeho pyžamo.

Někdy v ten moment se to pokazilo. Nejen trochu. Hodně. Víc, než by si Malvína dovedla představit v té nejděsivější noční můře – a že to byla holka s fantazií!

S jejíma rukama evidentně nebylo něco v pořádku. Proč by jinak místo těch hebkých kadeří nahmatala něco holého, slizkého a studeného? Kam to sakra sahá? Nezůstaly na nočním stolku nějaké obzvlášť nechutné přísady do lektvarů? Třeba ty ropuší vnitřnosti... Asi by se měla podívat, otevřít oči a-