Paní Riddleová a Praštěný Potter

Epilog

Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, psychiatrické oddělení

„Navrhuji, abychom si během terapií všichni tykali a oslovovali se křestními jmény. Věřím, že se tak budete cítit mnohem příjemněji," usmála se doktorka Bloomová. „Takže ahoj, já jsem Frances."

„Ahoj, já jsem Harry, jsem hrdina, který již šestkrát, opakuji šestkrát slavně porazil nejmocnějšího zlého černokněžníka všech dob a kdybys mi vrátila hůlku, Frances, hned bych ho porazil po sedmé," štěkl Potter.

„Harry, drahoušku, nerozčiluj se. Samozřejmě že svou hůlku dostaneš zpátky, ale až se budeš cítit lépe. Teď by sis mohl ublížit, a to přece nechceš, že ne?" A kdyby jenom sobě, dodala doktorka Bloomová v duchu a stočila pohled k dalšímu novému pacientovi.

„A co ty, drahoušku?"

Lord Voldemort vzdor své mrtvolné bledosti zrudl. „Nejsem žádný drahoušek, jsem Pán všeho zla – a jestli se někdo z vás ještě opováží mi tykat, prokleju ho až do desátého kolena!"

Ještě, že hůlky na tomhle oddělení bereme všem pacientům, pomyslela si Frances. Nahlas ale řekla. „V pořádku, to je naprosto v pořádku, nikdo vás k tykání samozřejmě nenutí, pokud je vám to nepříjemné. Jen – mohl byste nám prozradit alespoň své křestní jméno?"

„Žádné křestní jméno nemám, jsem lord Voldemort, Pán zla, a kdokoli se odváží mne oslovit jakkoli jinak..."

„Hele, a co kdybychom mu říkali Voldík?" ozvala se jedna pacientka. „Ahoj Voldíku, jak se má tvůj nos? Šel na procházku, ne?"

Voldemort zařval a skočil té bláznivé ženské po krku. Nedoskočil. Vzápětí totiž pro změnu po něm skočili dva zřízenci a navlékli mu kouzelnou svěrací kazajku.

„Ale no tak, Joan," snažila se doktorka Bloomová zachránit situaci. „To bylo od tebe ošklivé! Tady... Voldemort přeci nemůže za to, jak vypadá, neměla by ses mu posmívat!"

„Může nebo ne, mně se z toho jeho ksichtu dělá šoufl!"

„Joan!! To už opravdu přeháníš!" Doktorka Blooomová cítila, že se jí dnešní skupinová terapie pomalu, ale jistě vymyká z rukou.

„Tak budeme pokračovat. Copak se vám dnes v noci hezkého zdálo?"

„Mně se zdálo, jak jsem zabil toho brýlatého skrčka Pottera, ovládl svět a dal zavřít do blázince vás, Frances, i s celým personálem," zasyčel Voldemort.

„To je moc zajímavé, drahoušku, ehm.. tedy Voldemorte. Ale pročpak vlastně chcete tady Harryho zabít? Nemyslíte, že by bylo možné ten váš spor řešit i jinak? Nechcete si o tom prostě popovídat? Tady během terapie je k tomu skvělá příležitost!"

„S vámi se o svých plánech vybavovat rozhodně nebudu! Jsem nejmocnější zlý černokněžník všech dob, ne žádný cvok!"

„A já jsem Panna Marie, ne žádná Bláznivá Betty," ozvala se jedna z pacientek. Voldemort protočil panenky.

„Milý Voldemorte, vaše schopnosti samozřejmě nikdo nechce zpochybňovat, to by nás ani ve snu nenapadlo, ale..."

„Ale vždyť kecá voloviny," namítl jiný pacient. „Nejmocnější zlý černokněžník byl Grindelwald, toho porazil Brumbál už před víc jak padesáti lety – a od té doby se alespoň u nás žádný neukázal, protože všichni se před naším ministrem kouzel klepou jak osiky!"

„Ano, na pana ministra Riddlea si nikdo nepřijde," ozvala se jiná pacientka. „Já to musím vědět, jsem jeho žena!"

„Ale nežvaň, Mary, jeho žena je Malvína Riddleová a to, žes ho sedmadvacetkrát zkoušela otrávit nápojem lásky, na tom nic nemění!"