24 dní

Dvanáct dní

Moji drazí, stojí to za starou bačkoru. Wifi nefunguje, takže mě to stálo hodně nervů, aby se tady kapitolka nakonec doopravdy ukázala. Prý by se měla rozběhnout během následujících pěti dní. Paráda… Přemýšlíme ale o změně, takže by se mohlo stát, že budu bez internetu ještě delší dobu…

Pokusím se ale přidávat kapitoly na tajňačku v práci… Alespoň, kdybych neseděla zády ke dveřím a kdokoliv, kdo jde kolem, neviděl co dělám na PC… :D To by byla paráda.

Doufám, že se vám dnešní kapitola bude líbit.

… aneb Narcissa se utrhla ze řetězu!

~ ~ * ~ ~

12. prosinec

„Hermiono?“ zvolala znepokojeným hlasem Narcissa. Proběhla téměř celé panství, ale stále neměla tolik štěstí, aby mudlovskou čarodějku nalezla. Panika se pomalu začínala vkrádat do každé buňky jejího těla, což se vždy dokonale se ovládající Narcisse nelíbilo. Ve svém rozrušení zapomněla na výchovu a zprudka rozrazila dveře do Dracovi ložnice, kterou sdílel s Nebelvírkou. „Hermiono!“

Hledaná osoba se rozrušeně posadila a z klína jí sklouzla velká kniha, u jejíž četby usnula. Jakmile spatřila nervózní, téměř až ustaraný výraz na tváři plavovlasé ženy, vyskočila na nohy. „Co se stalo?“ vyjekla rozespale mezitím, co pátrala po své hůlce. „Stalo se něco Dracovi? Je v pořádku? Nebo jde o Luciuse?“

Narcissa na ni pouze hleděla vytřeštěnýma očima.

„Tak co!“ řekla vyděšeně Hermiona, když se zastavila před paní domu. „Proboha, Narcisso, co se děje!“

Jako by v ten okamžik procitla z transu, blondýna zavrtěla zprudka hlavou. „Ne, ne, má drahá. Draco i Lucius jsou oba dva v pořádku; stále se nevrátili z práce.“

„Oh,“ oddechla si Hermiona. Téměř malátně se opřela o skříňku a dlaň položila na prudce se zvedající hrudník. „U Merlina, tohle nebyl příjemný budíček.“

„Omlouvám se,“ řekla Narcissa tónem, který říkal přesný opak. „Nemohla jsem tě nikde najít. Kdo mohl tušit, že se schováš v pokoji a nakonec usneš.“

„Neplánovala jsem to,“ bránila se zamračeně Hermiona.

Narcissa přimhouřila oči a učinila krok k pobledlé dívce. „Jsi v pořádku?“ zeptala se tichým tónem. „Nemám zavolat rodinného lékaře?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Byla jsem unavená. Nechtěla jsem usnout. Stejně tak jsem nechtěla mít zástavu srdce.“

Paní domu pouze pozvedla obočí a pochybovačně našpulila rty. „Inu, jak myslíš, má drahá,“ pronesla nakonec, než se vydala k posteli a bez vyzvání se posadila tam, kde ještě před chvíli Hermiona spala. Poté poklepala místo vedle sebe. „Připoj se ke mně.“

Brunetka pochybovačně pohlédla na dvě křesílka pod oknem, ale nakonec Narcisse vyhověla. „Tak co se stalo?“

„Pověz, má drahá, plánuješ oslavu?“

Hermiona nechápavě zamrkala a aniž by si to uvědomila, začala žmoulat lem svého svetříku. „Oslavu?“ zeptala se opatrně. „Na počest…?“