Poslední

Kapitola 3. - Návštěva

Jako malá jsem si na lyžích zlomila ruku a nohu. Bylo mi tehdy šest let. Moc si na to nevzpomínám, ale úplně jasně si pamatuji, že se o mě nikdo nestaral tak moc, jako uteď. Vždyť jsem jenom omdlela! Tak co se stalo? Co když to není jenom povahou této sestřičky? Co když je v tom něco hlubšího?

Ležela jsem tam napojená na všechny ty přístroje. Už se mi z pozorování pochodujícího starce sem a tam v bílém plášti klížily oči. Lisa byla už dobrou hodinu pryč. A tento muž, který měl tu drzost říkat si doktor, si očividně nevěděl rady. Naopak, působil velice rozrušeně. Náhle se rozrazily dveře a dovnitř vlétla žena vyššího věku s tmavými vlasy protkanými stříbrnými pramínky v narychlo vytvořeném culíku. Téměř okamžitě jsem ji poznala. Jenže jindy slušná elegantní vědkyně vypadala, jako by ji někdo právě vytáhl z postele. Za špinavými obroučkami brýlí schovávala kalné doširoka rozevřené oči. Pod nimi se tkvěly pytle. Na sobě měla sukni po kolena a tmavě modrý svetřík pravděpodobně oblečený naruby se neobtěžovala ani zapnout na těch pár knoflíčků. Vypadala unaveně a zděšeně zároveň. Jenže co ji mohlo takto rozrušit?

"Omlouvám se Charlesi, jdu pozdě?" Řekla prostě, div neklopýtla na vysokých podpadcích. Možná připomínala jako kdyby se ještě před chvílí podílela na konci světa, svou důstojnost však neztratila.

"Ne, ne. Jste tu právě včas." Lékař si od ní očividně držel odstup, zároveň z jeho hlasu vyzařovala úcta. Jak vzdělaná musí být tato žena, když je výše postavená než vystudovaný doktor?

"Tak se na to rovnou vrhnem. Co se stalo?"

"Omdlela v Mořském akváriu. Bylo nám řečeno, že věděla více než by měla. Musela si vzpomenout," nešťastně si mnul bradu. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že mluvil o mě. Na co bych si měla vzpomenout? Tehdy mi to nelezlo to do hlavy. Ale chtěla jsem. Dnes bych za to dala cokoli za to, abych zase nevěděla...

Změřila jsem si ho zkoumavým pohledem od hlavy až k patě ve snaze najít sebemenší náznak, co tím myslel. Nedal na sobě nic znát, místo toho kladl stále nohu před nohu v jen o trochu pomalejším tempu.

"Jistěže. Jsi v pořádku?"otočila se na mě. Až teď jsem si začala uvědomovat, jak moc mě bolí hlava.

"J-jo... teda ne," koktala jsem překvapená z nečekané otázky, "asi mi praskne hlava-"

"Stejně jako poslední měsíc míváš časté migrény." Vykulila jsem oči - jak to může vědět? Můj udivený výraz přešla bez povšimnutí a tak jsem ze sebe vysoukala jediné slovo: "Jak?", na víc jsem se nezmohla.

"Hele, měla bys být ráda, že žiješ. Nejde z toho vyváznout bez následků, zvlášť s tvojí poruchou. Ber to pozitivně, ostatní takové štěstí na život neměli." Vůbec jsem jí nerozuměla. A nejen to, měla jsem nepříjemný pocit, že plácá páté přes deváté. "Jo, a asi ti budu muset zakázat ty prášky na bolest, zbytečně tě otupí a je pak u tebe horší cokoli diagnostikovat." Něco si zapsala do bloku, kterého jsem si předtím nevšimla. Když si uvědomila jak na ní lhostejně civím, dodala: "Měla by ses opatrovat, dávat na sebe pozor." Zahleděla se mi do očí na můj vkus až příliš ustaraně a vyběhla pryč z místnosti, doktor hned za ní. Ocitla jsem se tam sama. Jindy by mi to možná vadilo a vyvolalo pocit napětí, ale teď jsem za to byla ráda. Jen já a mé myšlenky. Jenže i přes to hrobové ticho se mi je nedařilo utřídit. Neuspořádaně kolem mě poletovaly ve vzduchu a jakákoli snaha uklidnit je byla marná. Povzdychla jsem si nad nezdařenými pokusy, uvelebila se na posteli a z nočního stolku vzala telefon. Hrála jsem na něm všechno možné abych se odreagovala, jenže ve chvíli, kdy jsem se přistihla jak si celý tento rozhovor v hlavě přehrávám znovu a znovu, zatímco lajkuju náhodné fotky na Facebooku, jsem to vzdala. Nějakou tu dobu jsem hypnotizovala strop, uplynuly nějaké ty hodiny až mě nakonec snad právě bílá omítka s majestátním lustrem pomalu ukolébala ke spánku.

Důležité (jenom 2. odstavec)
⬇⬇⬇⬇
Mooooc se omlouvám za neaktivitu, ale neměla jsem o prázdninách čas na psaní - já vím, originálnější výmluva mě snad napadnout nemohla (a jen tak mimochodem teď už je škola, učení- to taky nebudu mít čas...XD). Slibuju ale, že se pokusím, Vám svou neaktivitu o prázdninách vynahradit v následující době...
Každopádně, mám na Vás otázku. Řekla jsem si, že si dovolím pouze dvě rozepsané knížky a tím pádem musím jednu pozastavit. Touto knihou se stal Konec? Nikdy. Chtěla bych ale vědět, co by Vás zajímalo více: Konec? Nikdy. nebo Poslední? Zastavím knihu, o kterou bude menší zájem.