Poslední

Kapitola 18. - Zoufalství

Seděla jsem na pobřeží, rukama jsem objímala nohy přitisknuté k tělu.
Sledovala jsem šedočerné mraky.
Pršelo, řetězce vody padaly k zemi a bouřily tyrkysové moře.
Vlasy i oblečení jsem měla promáčené, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
Klepala jsem se zimou, drkotajíc zubama.
I to mi bylo jedno.
Pramínky vody mi stékaly po tvářích, nevěděla jsem, jestli to je déšť či mé slzy.
Ani toho jsem si nevšímala.

Někde uvnitř jsem pociťovala ohromné zoufalství, které převažovalo nad všemi okolními emocemi. Vnímala jsem jenom beznaděj. Byla jsem pokořena krutým životem. Připadalo mi, jako by se veškerý smysl mého bytí se kamsi vypařil a zbyla jen krutá realita. Bála jsem se smrti a při tom jsem si přála jí mít co nejdříve za sebou. Ve všem jsem měla zmatek, čemuž stres příliš nepomáhal. Celé mé tělo se ukrutně třáslo jako pod vlivem elektrického proudu. Netušila jsem však, jestli to je strachem či zimou, jíž jsem sotva vnímala.

Podařilo se mi uniknout, a přesto jsem v sobě nenašla sebemenší kousíček radosti z vítězství, ze svobody, která MĚLA následovat. Trvalo mi dobrých patnáct minut než se mi povedlo přelézt plot jen s drobnými šrámy, ale ani fakt, že nyní jsem volná, mi nijak nepomohl. Najednou mi přišlo zbytečné kamkoliv utíkat, neboť mě jistě naleznou tak či onak. Možná jsem překonala tyto zábrany, avšak JIM už neuniknu. Oni si mně najdou ať už budu kdekoliv.

Při té myšlence mi přes záda břeběhl mráz. Nejen mráz, snad tisíc mravenců s jehlami místo nohou si to přecupkalo křížem přes můj hřbet. Zatnula jsem zuby, které v šílené agónii narážely do sebe, aniž bych to dokázala ovlivnit.

Nebojovala jsem proti mohutnému lijáku, který dokonale vystihoval mé nynější emoce. Neměla jsem důvod, proč se o to snažit.

Nyní jsem neměla důvod k ničemu. K čemu by bylo bránit se? K čemu by bylo dále žít?

Proč se tohle musí dít zrovna mně? ptala jsem se sama sebe. Kladla jsem si tu otázku už tisíckrát, milionkrát jsem nad ní přemýšlela, a ani jednou jsem na to nepřišla.

Snad v životě jsem se necítila hůře.

Věděla jsem, že mě nejspíš čeká pořádné prochlazení, možná to bude znamenat i dny strávené zakopaná pod teplou duchnou. Jenže tohle byla v současnosti má nejmenší starost.

Zavřela jsem oči a na chvíli si představila, jaké by to asi bylo být jednou z tisíců dešťových kapek, jež prorážely oblohou. Nádherný nekonečný pád by doprovázel i překrásný pocit štěstí, který by předcházel zániku v mořských hlubinách. Krásný a při tom tak jednoduchý život mají. A také krátký.

A pak jsem si uvědomila, že bych tu mohla chytit nějaký signál. Popadla jsem telefon a, stíníc si levou rukou proti dešti, jsem napsala Lili. Nehleděla jsem na gramatiku či cokoliv dalšího a ani jsem si text nečetla, přestože jsem věděla o hojných překlicích, ale snažila jsem se rychle. Stručně jsem jí vysvětlila, co se stalo Ellen, při čemž jsem se shledala s dalšími vzlyky. Napadlo mě ozvat se i někomu dalšímu, ale na to už jsem neměla energii. Už jenom rekapitulace nynějších událostí ve zprávě pro Lili se má nálada z bodu mrazu posunula alespoň o sto stupňů níže.

Mobil jsem rozhněvaně mrštila do vody - stejně už ho nebudu potřebovat a navíc touha něco zničit byla silnější než samotný rozum. Chvilku jsem fascinovaně hleděla na kruhy vody, které se vytvořily hned po té, co se telefon nadobro potopil a stal se tak součástí rozbouřeného moře. Věděla jsem, že už ho nikdy neuvidím, leda by se stal zázrak, ale upřímně řečeno, mě tato informace absolutně nezajímala.

Mé uši byly ochromeny šíleným bubnováním nebeských slz o neklidnou vodní hladinu, že jsem sotva postřehla vzdálené volání, které skoro zaniklo v hluku deště.

"Co tu děláš?!" ozvalo se tentokrát přibližně na metr ode mne. Vyrušilo mne to z úvah.

Hlavu jsem otočila za hlasem. Vedle mě se posadil kluk se zmáčenou čupřinou hnědých vlasů, které mu padaly do očí. Ihned jsem od něj odvrátila pohled, avšak on pokračoval. "Měla by ses vrátit, tady leda tak nastydneš."

"Tam už se nevrátím," zamumlala jsem.

"Však uvidíš, že to bude dobré. A oni na to těžce doplatí." V jeho očích se zalesklo cosi spiklenecky tajemného, co tam dříve nebylo. Očividně už o Ellen také věděl a muselo mu být jasné, že vzlykám právě kvůli ní. "Tak pojď, pomůžu ti." Ani se neptal, zda souhlasím, vstal a vytáhl mně za ruce na nohy. Nebránila jsem se, když mi jednu paži položil kolem ramen a vydal se se mnou pomalou chůzí směrem k budovám, určeným pro experimentování.

Nemohla jsem si nevšimnout, že déšť se, seč trochu, zklidnil. Jako kdyby měl vystihovat mé pocity, neboť i mně bylo o něco lépe, snad díky neznámému klukovi, jenž nyní kráčel po mém pravém boku.

"Jsi v pořádku?" zeptal se ještě. Nic jsem neřekla, na tohle jsem neměla odpověď. Nejspíš si to vyložil správně, protože se pokusil o povzbudivý, nu, říkejme tomu úsměv. "Mimochodem já jsem Sam," dodal.

"Tessa," hlesla jsem.

Když jsme dorazili, pomohl mi dostat se přes plot. Našeho zmizení si nejspíš nikdo nevšiml.

Trošku pesimistická kapitolka :D Děkuju za hlasy a komenty <3
PS. Původně tato část měla vyjít až v pondělí, za její předčasnou publikaci vděčíte AlexaYoutuberka a její povzbudivou zprávu :)