Poslední

Kapitola 34. - Shledání se sirénou

Už, když jsem vstoupila do budovy označené písmenem a, mi mráz běhal po zádech, že jsem se tam, na ono místo tolika smrtí, musela vrátit. Zase mě čekalo shledání s mým siréním tělem, které jsem uznala za své druhé já, avšak na děsivosti mu to ubrat nemohlo. Ta skoro až nevinně rozkošná mořská panna připomínající vílu s nehybnýma očima, co o několik minut později ležela ve své skleněné rakvi plné vody přede mnou, mi naháněla hrůzu. Tentokrát to tu však bylo jiné, než-li dříve. Nově postavená podlouhlá laboratoř byla dokonale přizpůsobena pro tyto mořské tvory, až strašidelné, kolik takových pololidí poloryb se v řadě nacházelo vyskládáno vedle sebe, každý ve svém zvláštním akváriu.
Nově na každou nádrž navazoval asi deset stop dlouhý spoj, též prosklený včetně horní stěny, který vedl do velkého hromadného bazénu. Všechno se však od sebe dělilo plastovými přepážkami, snad aby nově probuzení neměli nutkání hned plavat za dalšími, když s pomocí oddělů nebudou mít příležitost uniknout z jejich soukromé věznice ze skla. Na druhé straně místnosti se podél stěny skvěl nespočet lehátek pro lidské schránky, zatímco duší se budou vyskytovat v těle sirény.

"Na co tak zíráš?" ozvala se vzpruzeně vědkyně, která se mračila už, když jsem přišla. Nikdy dříve jsem tu tuto ohyzdnou babku neviděla, a tak jsem usoudila, že je nejspíš nová. "Sedni si," pokynula už trošku umírněněji, jen co si byla jistá, že se definitivně zmocnila mé pozornosti. Šlehla jsem po ní nenávistným pohledem, ale poslechla jsem ji a usadila se na jí vybrané lehátko. "Nejprve bys měla vědět, že jsme tvoji sirénu trošku poupravili, abychom měli šanci nahlédnout, co za tím stojí, že ty se dokážeš přizpůsobit novému tělu, co ty máš a ostatní ne."

Tehdy jsem ještě nemohla vědět, že pro mě tento rozhovor bude osudným, že to právě on mě dovede až sem. Když pohledem přejedu po kouzelném západu slunce, které zalilo mraky bonbónově růžovou září, a celou oblohu poznamenalo slábnoucím jasem, chce se mi brečet a smát radostí. Jako by ty něžné paprsky byly mojí nadějí, a jako by to bouřlivé moře bylo mým žalem nad všemi oběťmi. Nadešel čas bojovat.

Jenže tehdy se ještě stále v mém nitru skrývala ta malá bojácná dušička, která, ač nevědomky, pomohla vzpouře už jenom tím, že pozorně poslouchala, aby jí žádné písmenko vyřčené svrasklými rty této babizny v bílém hábitu neuniklo.

Upírala jsem v onu tak důležitou chvíli oči do těch jejích kalných, kouřově šedivých, a napjatě čekala na rozuzlení jejích slov. Přiznávám, že jsem měla strach, přesto teď, když bych se měla klepat dvojnásob z brzké budoucnosti, to se mnou ani nehne a naopak je to právě jistota, která si mé jádro zabrala pro sebe a schovala ho pod závoj vědomí, že dělám správnou věc. V té době však nebylo žádné jistoty, jež by mi mohla pomoci přemoct děs, a tak jsem proti němu musela bojovat sama.

Zhluboka jsem se nadechla a vyčkávala, co se z toho vyvine. Vědkyně si sedla na stoličku vedle lehátka a propletla prsty na rukou. Působila maličko nervózně, ale možná se mi to nevím zdálo. Sledovala jsem, jak se její hrudník zvedá a zase klesá v pravidelných intervalech. Po několikerém zopakování této rutiny spustila.

"Každý článek tvého siréního těla je nyní protkán kabely a dráty, všeobecně jakmile se v něm octneš, okamžitě se zaktivuje spojení se všemi počítači v laboratořích. Chceme sledovat tvou duši, její reakce na jiné prostředí než je pro ni přirozené. Někteřé duše už při styku se sirénou opustily lidský svět, jiné vydržely hodinu a až po té odešly. Už tyto by si se daly nazývat výjimkami, ale ty jsi oproti nim zázrak. Chci tím říct, že ať už je to, co chce, ty máš v sobě něco pozoruhodného, co se nám ještě nepodařilo identifikovat. Něco, co tvou duši drží stále mezi živými. To je důvod těchto opatření, protože musíme přijít na tu tvoji zvláštnost, abychom mohly zajistit funkčnost u všech, ne jen u tebe," na chvíli se odmlčela. Trochu jsem se hrozila, co se mnou udělají, ale jinak jsem si připadala relativně klidná. Kdyby mě chtěli zničit, udělali by tak už dřív. Kromě toho jsem byla jejich jediný fungující exemplář, a proto jsem pochybovala, že by mi měli provést něco zlého nebo riskovat i přes možné riziko. Přesto můj osud ležel jenom v jejich rukou, a já si to moc dobře ke své nelibosti uvědomovala. Snažila jsem se na sobě nedávat najevo přílišné emoce, a tak jsem jen zatnula ruce v pěst.

"Neměla bys poznat žádnou změnu, cítit se budeš úplně stejně jako bez těchto opatření. Každopádně nyní, kdyby sis nějak ublížila, třeba se nějak zranila, až budeš v siréním těle, by to mohlo na tobě zanechat vážná poškození, a proto ti ve tvém zájmu doporučuji příliš neriskovat. Zkrátka je to velmi nebezpečné a musíš se opatrovat, rozumíš?" Z jejího podtónu jsem vyčetla starostlivost. Na prostou a nicotnou setinu vteřiny jsem si připadala důležitá, že jí na mě záleží a nechce, abych přišla k úrazu, ale hned na to mi docvakla realita. Nešlo jí o mě samou, ale o experiment. Musela jsem pokárat své pozitivní myšlení za nedostatek rozumu a naprosto zbytečnou naivitu, jež by mohla vést leda tak je zklamání. Tohle bych si měla uvědomit okamžitě, něco takového si nemůžu dovolit.

Mlčky jsem přikývla zatímco jsem v duchu rozebírala možnosti, co přesně by se mohlo stát. Nerozuměla jsem tomu, jak bych také mohla? Zdálo se však, že tento fakt vědkyni absolutně nezajímal. Očividně jí bylo lhostejné, že jsem jaksi nepochopila význam a zvláště důvod jejího proslovu, a i přes můj zmatený výraz se stále držela kamenné tváře a neprozradila mi z jejího nicneříkajícího výkladu o nic více. Místo toho mě pobídla, ať se opřu a uvolním, a připravila injekci.

Její pohled jen letmo zavadil o mé pravé zápěstí schované pod látkou uniformy. Byl to reflex, když jsem si už skoro automaticky stáhla rukáv ještě níže, aby neměla šanci vidět obvaz. Ucítila jsem tlouknutí srdce až ve spáncích v onu osudnou chvíli, kdy jsem čekala na její reakci, ale naštěstí se vědkyně neměla ke kontrole mého mikrofonu, který se mimochodem zrovna nacházel v mojí kapse. Přestože jsem od naslouchátka byla osvobozena, musela jsem ho nosit s sebou pro případné zvědavé uši za běžných okolností skoro pořád, aby nevzniklo žádné podezření.

Ucítila jsem známé bodnutí na krku, kam vědkyně zapíchla jehlu a vypustila obsah stříkačky. Několik dlouhých vteřin se nic nedělo, ale pak nastal již dobře známý pocit odpoutání se od těla a skoro až vzlétnutí, jako kdyby ze mě veškerá tíha opadla a já se mohla znovu svobodně nadechnout. Ten pocit byl k nezaplacení, silný zážitek svobody bych nikdy nezapomněla, ani kdybych se odtud dostala živá a zdravá. Dovádělo mě to k myšlence, zda se takto člověk cítí po smrti? Je to snad svoboda, co ho ovládne hned po posledním úderu srdce?

Je to snad svoboda, co spasí závěr mého života?

Jenže všechno má svůj konec, nic netrvá věčně. Dokonce ani svoboda ne, což jsem si mohla okusit i při experimentu, když jsem se k mojí nelibosti musela vrátit k zátěži schránky, tentokrát však ne lidské, ale siréní. Zklamaně jsem si povzdechla, když zážitek vyprchal, a otevřela jsem oči. Už mě nepřekvapovalo jiné vidění barev, které jsem si automaticky začala spojovat se sirénami. Pokusila jsem se pohnout rukou, což se mi podařilo až na druhý pokus, a i tento drobný pohyb mi způsobil brnění konečků prstů. Tohle všechno jsem už moc dobře znala, prošla jsem si tímto procesem tolikrát, že by se to dalo nazvat běžnou součástí mého života. Věděla jsem, že jde jenom o přechodný stav a za chviličku si budu připadat stejně jako ve svém vlastním těle.

Vědkyně se nade mě naklonila a cosi řekla, ale jediné, co jsem slyšela, bylo šumění vody a podivná souhra hlásek, která k mým uším dolehla tlumeně a jakoby z dálky. Jako by nevěděla, že pod vodou nemám šanci jí rozumět. A při tom bych řekla, že by se od vědkyně dalo očekávat, že tyto fyzikální zákony znát bude.

Vzápětí se ale ukázalo, že nejspíš mluvila o oněch barikádách, neboť dvě, které mě dělily od velkého bazénu, odstranila a mě se tak naskytla možnost se odebrat právě tam. Rychle jsem proplula až na ono místo, kde jsem se musela zatetelit štěstím. Dovolila jsem si několik piruet a kotrmelců, jakou jsem měla radost z nastalého návratu. Ač jsem si to nechtěla přiznat, neuvěřitelně mi má siréna chyběla. Všechno tady mi připadalo tak úchvatné, jako kdybych ztratila část sebe sama, ale nyní jsem ji zase objevila a to hned lepší a kouzelnější.

Další část po letech. Každopádně včera jsem publikovala nový příběh - Za oponou snů, takže pokud máte rádi fantasy, budu moc ráda, když se na něj podíváte :)