Poslední

Kapitola 31. - Problém číslo jedna

Uběhlo celých čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy jsem se probudila na gauči ve společenské místnosti. Mezi tím jsem se stačila seznámit s průběhem pokračování experimentu a vést docela klidný rozhovor s hlavní vědkyní, který si vymohla s pomocí svých bodyguardů. Kdo přesně tito strážci byli, pro mě nadále zůstávalo záhadou. Během naší několika minutové konverzace mi stačila sdělit, že tentokrát mě neplánuje poslat mezi ostatní za školní lavici, ale čas pro jiné strávený učením bude v mém případě využit k užitečnějším věcem, čímž zcela jistě myslela pokusy. Samozřejmě nezapomněla ani na arogantní tón a povýšený úsměv včetně obvyklého klidu, snad jako kdyby věděla, že mě přesně tohle chování naprosto irituje.

To však bylo asi nejzajímavější, co se tady zatím stačilo odehrát. Dále mi byl udělen stejný pokoj jako minule, kde jsem málem přes noc lekla nudou, a tím včerejšek skončil. Dalšího dne se nic nezměnilo, na experimenty mě ještě neposlali, ale naštěstí existovala společenská místnost, kde každou chvíli někdo přišel, když měl přestávku. Všeobecně se tu mnohem častěji objevovaly menší děti, protože rozvrh hodin byl přizpůsoben jejich věku a ony málokdy mívaly společné hodiny s druhým stupněm. Stal se ze mě takový dozorce, který dával pozor, aby si ti drobečci nic neudělali. Věděla jsem, že tohle by se více líbilo Lise na mém místě, i když to sama nevyslovila nahlas. Třebaže se během mého vyprávění usmívala a snažila se zamaskovat žárlivost ke mně, má jistota, že by si to se mnou nejradši prohodila, stále stoupala. Ale abych řekla pravdu, i já bych možná byla spokojenější na jejím místě. Má přízeň k takovým prckům trošku pokulhávala, zvláště když prováděli vylomeniny typu hvězdy v tak k této aktivitě nepřizpůsobené místnosti, jako byla společenka. Kolikrát to končilo brekem a slzami, i když jsem na nebezpečnost oněch činností upozorňovala v jednom kuse. To se pak ta mrňata domnívala, že se kvůli nim, abych je utišila, přetrhnu.

Bylo mi záhadou, proč na experimenty poslali i takhle malé děti. K čemu jim tu asi budou? Pochybovala jsem o tom, že by výuce o experimentu nějak porozuměly a smrt jejich kamarádů pro ně už v tak nízkém věku mohla být přímo drastická.

Každopádně jsem mnohem raději trávila čas se svými vrstevníky. Nemusela jsem si pak klást takové otázky a ani mě pak nečekalo neustálé hlídání. Na druhou stranu ani s nimi nevypadalo vše růžově, zvláště kvůli našim nuceným úsměvům a rozpačitým debatám. Nustále jsem se snažila o zapojování se do jejich diskuzí, až jsem se bála, abych nebyla příliš dotěrná. Dobře jsem si však uvědomovala svoji chybu při předchozím experimentu, a chyby jsou přeci od toho, abychom se z nich mohli poučit. Tentokrát jsem usoudila, že ze všeho nejvíce budu potřebovat spojence, oniž by mi pomohli postavit se proti vědeckému výboru, jelikož sama bych proti nim nezmohla nic. Čekala jsem, že se ve mně zdvihne vlna nevoli, averze vůči využívání ostatních, protože zatímco oni si mysleli, že jsme přátelé, já je brala pouze jako nástroj pro jiné účely, než je přímo kamarádství, ale to se nestalo. Ani kousíček provinění se ve mně nenašel, tak moc jsem byla přesvědčena o správnosti svého chování. Zoufalé časy si žádají zoufalé činy. To bylo mé motto, kterým jsem uklidňovala svůj mozek za nedostatek špatného svědomí, což ironicky byl jediný důvod mých výčitek - z toho, že žádné nemám.

Zrovna jsem seděla na křesle, noha přehozená přes nohu, a okusovala tužku, jíž jsem uloupila z jedné z polic, ve snaze vymyslet nějaký plán. Ani nešlo tolik o něj, jako o sdělení jeho samotného ostatním, a to rozhodně nemohlo být lehké. I kdybychom našli čas a mně se podařilo najít způsob, jak posbírat všechny dohromady a vysvětlit jim to, aniž by kdokoliv zešílel, stále to mělo jeden háček. A ne zrovna ledajaký háček.

Kamery.

Ačkoli možná skryté, pořád tu někde musely být. Vědci jsou příliš rafinovaní než, aby nás lehkovážně nechali bez dozoru, a pohromadě to platilo dvojnásob. Nechat nám prostor pro spiklenecké plány by bylo bláznovství. Jistota jejich všudypřítomnosti se mi vloudila do mysli a nešla vytěsnit. Jinak by se ani nemohli dozvědět o mém pokusu o zradu. Samozřejmě také třeba můj kufr prohledávali jen preventivně pro případ nouze, ale připadalo mi to méně pravděpodobné. Stále jsem se divila nad tím, jak se jim text podařilo smazat, a proč mi ty sešity jednoduše nesebrali, což by bylo přinejmenším jednodušší a pro mě možná i o něco méně stresující. Jenže žádný jiný způsob mého odhalení jsem si nedokázala představit, jak to udělali, a tak jsem se spokojila s pouhou teorií, která však jako jediná připadala v úvahu. A to věčné sledování jakéhokoliv našeho pohybu, což bylo více než logické.