Poslední

Kapitola 20. - Podzemní tunel

Plula jsem stísněným prostorem, což jsem poznala jenom díky hmatu, a snažila se zbavit úzkosti, která se ve mně neznámo odkud objevila, a to i přesto, že jsem nikdy netrpěla klaustrofobií, ani nyktofobií. Všude panovala temnota. To jsem mohla očekávat, když se jedná o tunel pod zemí, avšak přesto mě tento poznatek překvapil. Představovala jsem si, že tu budou alespoň nějaké svítilny, které by svou ponurou září ponořily vniřek tunelu do jakéhosi polojasna. Člověk by pak nemusel tápat po stěnách a každou chvíli se obávat, že do něčeho nabourá, či přímo zazděného konce tunelu. V absolutní černotě jsem nebyla schopna rozeznat takřka nic, přestože jsem si z hodin anatomie uchovala v paměti, že díky většímu množství tyčinek, bychom jako sirény měli vidět ve tmě při nejmenším dvakrát lépe než-li člověk. Bohužel na tuhle neprostupnou čerň neměly ani k tomuto přizpůsobené oči.

Dny utíkaly jako voda a já si nedokázala představit, že již uběhly dva měsíce od Elleniny na můj vkus zbytečné smrti. I když, ukázalo se, že názor o její důležitosti zastává spousta vědců. Očividně jsou schopni si za svým cílem jít přes mrtvoly. Doslova přes mrtvoly. Za tu dobu se samozřejmě stihlo odehrát i povstání, které jsem bohužel z velké části propásla kvůli nachlazení. Vzpoury byly násilně potlačeny, a to nejsnažším, ale zároveň nejúčinnějším způsobem - jako dalšího v pořadí testů si zvolili vůdce bouří a on to samozřejmě nepřežil. Myslím, že to nebyla jenom náhoda, jistě ho zabili schválně, neboť ho zařadili mezi obtížné lidi. A obtížné lidi tu není výjimkou poslat na popravu, ať už zastávají pozici vědců (kolikrát nám v hodině zaskřípaly reproduktory, ať se daný vědec dostaví do budovy a, nulté místnosti - od té doby už jsem ho nikdy neviděla) či testovaného materiálu. Nejhorší na tom všem je, že se mne opravdu dotkla má neúčast. Neříkám, že by mě nějak obvzlášť lákalo odmítání účasnit se hodin, nenosit uniformu, zamykat se na pokoji a držet dveře, zatímco jimi lomcovali a bušili na ně vědci, jak probíhaly počátky, což se nakonec vyvinulo v útoky na vědecký sbor a ničení vědeckého náčiní (překvapivě se však žádné útěky nekonaly), ale přece přece jen mě mrzelo, že jsem jim nemohla pomoct. A musela jsem si přiznat i píchnutí u srdce, jež jsem pocítila ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla identitu již zesnulé hlavy protestů - stal se jí ten kluk, co mi minule pomohl v jedné z nejtěžších chvilek mého života. Brala jsem ho jako přítele, člověka, jenž mě podepře v těžkém období, jediného, kdo mi zbyl. Samozřejmě na testování vybrali spoustu dětí a to dokonce z několika různých škol, jenže já jsem se od nich vždy držela stranou. Nesympatická a zároveň velmi nafoukaná, už mrtvá Laureta Lacey (při tom jméně mi okamžitě do mysli vbloudila vzpomínka na moji psí Lacey), divný Tom Collins alias největší šprt na škole a samozřejmě i má bývalá nejlepší kamarádka Ellen Dawkins byli jediní z mé třídy a kromě Toma dávno za duhovým mostem. A s Tomem jsem se opravdu vybavovat nehodlala, natož pak s kýmkoliv jiným. Před smrtí Ellen jsem neměla potřebu hledat další přátele a po tom jsem k tomu ztratila chuť. Zvláště po dění v posledních týdnech jsem si uvědomila, že opravdu nemám zájem vytvořit si k někomu pouto, abych jeho odchod mohla zase oplakat. Přece jen mi k tomu stačila Ellen, nemělo smysl vytváření si dalšího důvodu k slzám a přiznejme si i dalšímu nachlazení, jež by možná tentokrát doprovázely i horší závery než jsou 'jenom' horečky. Musela jsem si přiznat, že mě zasáhla i ztráta mobilního telefonu, neboť jsem neměla, co dělat v nudných chvilkách - a že jich bylo hodně. Ostatně tu nuda číhala na každém rohu a nakažlivá byla jako mor.

Každopádně teď se stala nuda tím posledním, na co bych mohla pomyslet.

V tom momentu jsem zahlédla světlo. Zrychlila jsem tempo hbytějším vlněním ploutve, čemuž jsem ještě dopomáhala odrážením se rukama o vnitřek tunelu. A netrvalo dlouho a byla jsem tam - na konci. Zaplavila mě euforická energie při pohledu na krásný podmořský svět - skrze neuvěřitelnou hloubku jsem v modré mlze vody rozeznala obrysy korálů a občas i nějaký ten rybí stín. Všechno působilo nádherně, zvláště díky rozjařeným paprskům prostupujícím skrze hladinu. Vůbec jsem si nepřipadala v moři, ale spíše v jiné dimenzi, do níž jsem měla možnost nahlédnout v neuvěřitelně kouzelném světle. V mojí duši se rozlil pohár štěstí, jež mě celou pohltilo. A možná se mi to jenom zdálo, ale měla jsem pocit, jako by se na mých rtech poprvé za poslední dva zoufalé měsíce objevil opravdový, ničím nenucený, ale upřímný úsměv. Mé rty jako by zapomněly, jak se smát, a teprve nyní na to přišly.

Několik leských bublinek mi uniklo z úst a valilo se vzhůru. I na ně byl krásný pohled.

Spíše taková informační kapitolka než, že by byla nějak dějová. Naopak něco uvolňujícího pro čtení a zase tu máme menší odreagování od pesimismu :D