Poslední

Kapitola 32. - Bolest proti pravidlům

Stiskla jsem rty k sobě, abych zabránila výkřiku, když jsem na zápěstí ucítila chladný hrot nože, jak se mi zaryl hluboko pod kůži. Očima jsem hledala úchytný bod, hlavně abych se nemusela koukat na moji menší, ale za to velmi bolestivou operaci, jíž dostala na starosti naštěstí, jak se ukázalo, velice zručná Lisa nejen ve výtvarném oboru, ale i v těchto zákrocích. I přes to, že jsem se tomu tolik vyhýbala pohledem, dokázala jsem si docela jasně představit výjev čepele Calebova kapesního nožíku zařezávající se do masa, zatímco já bojovala s jekotem a slzami, které jako jediné připadaly v úvahu. Do mého mozku se k mojí nelibosti vloudila vidina krve, jež potřísnila leskle kovové ostří, úplně stejná tekutina, jakou jsem nyní cítila i na jazyku a jaká proudila z mého prokousnutého rtu. Po čele mi samou nervozitou sjela kapka potu, onaž o vteřinu později skončila na mém oděvu.

"Hlavně jí nenaruš vazy a snaž se vyhýbat žílám," špitl Caleb do nervózního chrčení varné konvice s jakousi ustaraností, zatímco narozdíl ode mě podmračeně sledoval každý Lisin pohyb. "Nesmíme to tu příliš zamazat od krve."

Jeho starosti pro mě byly v tu chvíli naprosto malichernými, div jsem po něm rozezleně nevyštěkla nějakou nadávku.

"To jsem ani nevěděl, že jsi tak dobrá doktorka," ozval se i Eleandr, načež se otočil na Caleba s otázkou, nad níž jsme přemýšleli snad všichni. "Proč sis vlastně s sebou bral kapesní nůž, Calebe? Nemohl jsi to tušit." Tyčil se přímo nad Lisou a stejně jako Caleb jí pozoroval, ač mluvil na někoho jiného.

"Nosím si s sebou nůž do školy každý den, člověk nikdy neví, kdy ho bude potřebovat," na to Caleb s nenuceným pokrčením ramen.

Nikdy dříve jsem si nemyslela, že za svůj život budu potřebovat tolik sebeovládání, sotva jsem se držela nad zhroucením pod návalem nespočtu emocí. Nebyla jsem si už jistá, jestli s nápadem na odstranění mikrofonu přišel Caleb nebo Eleandr, ale momentálně jsem měla největší chuť toho viníka zničit. Naše komunikace ve směru vzdoru byla až do této chvíle velmi složitá - abychom se dorozuměli, aniž by vědci měli možnost nás odposlouchávat, museli jsme užívat pantomimy a případně psaní. K tomu jsme využívali následně řádně zlikvidované školní sešity, které však po tomto večeru již nebudou třeba. Nicméně způsob, jak si o našich plánech popovídat nějakou praktičtější cestou, se tedy stal naprostou nutností a zakrytí naslouchátek Caleb zhodnotil jako poměrně nespolehlivé řešení s ohledem na to, v jaké jsme se nacházeli v situaci. A tak nějak to začalo.

Kvůli našemu ďábelskému plánu, jenž se však nemohl obejít bez krve, jsme se také museli přizpůsobit. Jako první jsme si zvolili dobu, kdy nebude zde, ve společenské místnosti, nikdo a zároveň nebudou mít vědci potřebu kontrolovat, zda-li jsou všichni po večerce ve svých pokojích. Navzájem jsme se navštěvovat nemohli, to jsme měli přísně zakázáno, a tak jsme měli při nejmenším pro zatím k dispozici pouze společenku, ač jsme si moc dobře uvědomovali, že ani ta nám v budoucnu nevystačí. Aby nás někdo nepřekvapil velice nepříjemnou nečekanou návštěvou, jsme dali pozor při volbě času. Vzhledem k večerce ve dvacet dva, po níž jsme takřka neměli právo vykročit ani ze svého pokoje, ač jsme si nebyli vědomi, zda-li to někdo hlídá, jsme si zvolili dvacátou hodinu, zvláště protože po večeři už většina lidí šla spát a s dvouhodinovou rezervou jsme tak mohli mít jistotu, že nás nikdo nevyruší. Díky tomu jsme však byli trochu uzívaní vzhledem k faktu, že v Česku bylo časné ráno a díky pomalému zvykání si na zdejší čas tu pro nás panovala půlnoc. To byla však také doba, kdy je třeba zorganizovat nějakou tu zradu.

Díky hučící rychlovarné konvici, u které jsem musela sedět, aby pro zvídavé vědce přehlušila naši mluvu a i případné zvuky nože, jsem aspoň nemusela skrývat popotahování, zatímco mou tvář brázdily dosud zadržované slzy, ale z mého hrdla se nesměla vydrat ani hláska. Bála jsem se, že bych pak ztratila nad svým hlasem kontrolu a propukla v řev. Musela jsem přiznat, že bych raději skočila do vařící se vody z konve po mém boku než si projít vyjmutím mikrofonu.

Očima jsem vyhledala Caleba, který už tento proces měl za sebou, a jako památku na něj si mnul zápěstí skrze již prosakující karmínovou tekutinou primitivní obvaz z jeho trika původem z domova, jež na tento účel pro nás všechny obětoval, a dokonce ho sám rozdělil s pomocí svého nože na pruhy. Narozdíl ode mě si zachoval hrdost a po celou dobu statečně snášel každý řez, aniž by to na sobě dal nějak zvlášť znát. V porovnání s ním byla má reakce nanejvýš afektovaná.

Vnímala jsem, jak Lisa hrotem vyndavá mikrofon, a snažila jsem se rukou jedinkrát neucuknout, ačkoliv mi to příliš nešlo a nepodmíněné reflexy mě párkrát ovládly. Palčivá bolest zaslepila mou mysl a já nedokázala nechat ruku alespoň na chvíli v klidu. Eleandr mě proto raději chytil za paži, aby Lisa neminula při nějakém z mých nečekaných pokusů o únik před tou hrůzou, i když jen mimoděk, ale vypadalo to, že ona si je jistá svými činy i bez jeho pomoci.

"Ty by ses měla stát chirurgoložkou," poznamenal Eleandr.

"To sotva," promluvila Lisa poprvé za celou dobu, "Navíc bych chtěla být učitelkou mateřské školy nebo prvního stupně." Očividně už zákrok nevyžadoval takové soustředění, že mohla i povídat.

Jen letmo jsem pohledem zavadila o maličké zařízení o velikosti přibližně srovnatelnou s nehtem mého malíčku, celé potřísněné šarlatovou barvou. Už to mi stačilo, aby se mi sevřely útroby, a já rychle uhnula očima. Bylo toho na mě moc. Hlava se mi točila, žaludek úpěl, div nezvrátil večeři přímo před Lisu, ve spáncích mi tepala krev.

Eleandr to okamžitě postřehl a využil situace. "Máš hematofibii?" zeptal se, ale vůbec mi to jako otázka neznělo. Trošku mi tou povýšenou intonací připomněl hlavní vědkyni, očividně měl rád navrch, což docela sedělo i na ni.

Ani jsem se neobtěžovala s otázáním se na význam této fobie, nepotřebovala jsem sečtělost, abych věděla, že to je pro mě v tuto chvíli ta nejneužitečnější informace.

Lisa mi cárem látky ránu stáhla a pevně jím obvázala mé zápěstí. "Budeš tam mít jizvu, ale co se dá dělat," utrousila. "Zašít ti to nemám čím." Jen co dokončila uzel, vděčně jsem si ruku přitáhla k tělu, stále ještě mlčky. Neměla jsem důvod cokoliv říci. "Nic proti bolesti bohužel taky neseženeme, musíš to tedy vydržet," zamumlala a já v jejích něžných slovech zaznamenala i trochu soucitu. Rychlovarná konvice se pomalu tišila, ale to ona hravě vyřešila tím, že vodu vylila do dřezu malé kuchyňky a napustila do ní čerstvou. Nezbývalo nám než doufat, že její zvuk nezačne vědcům připadat podezřelý. Nevím, co bychom dělali bez Calebova posouzení, že tak maličké mikrofony se nemohou zaměřit na více než jeden zvuk, a tak jsme - tedy spíše oni - mohli odměřeně potichu mluvit bez toho, aby nás vědci odhalili. Museli jsme možná trošku naivně věřit, že má Caleb pravdu a doufat, že hučení vařící se vody skutečně přehluší slova výslovně neurčena pro jiné uši než naše.

Už jsem se zvedala ze židle vedle kuchyňské linky, abych uvolnila místo pro dalšího na řadě, když mi Lisa spěšně vtiskla do dlaně mikrofon v kapesníku. Bezděčně jsem ho popadla a vyskočila s podepřením pouze pravé ruky na linku, abych se na ní mohla posadit.

"Eleandre, zvládneš mi vyříznout mikrofon o jedné ruce?" zeptala se Lisa docela ustaraně, ale ani jsem se jí nedivila. Tohle byla práce pro někoho s abnormálně dobrou koordinací, a Lisa nemohla mít tušení, jak zdatný je v tomto směru kluk, kterého znala sotva dva dny. A zvláště, když bude mít k dispozici pouze jednu ruku.

"Když mi Caleb pomůže, pak ano," řekl po chvilce mlčení.

Mým zraněním stále proudila bolest, která mě jako jehly bodala do rány, kdykoliv jsem rukou pohnula. Nebyla to příliš příjemná záležitost, a to jsem ještě nevěděla, že řezat mě v ní bude v tomto těle až do konce.

Opět promiňte za tak dlouhou odmlku, ale zatím to vypadá, že se všechno staví proti mému návratu k pravidelnému vydávání. Školní výlet, nemocnice, dovolená, horečka... Prostě to nějak nedávám, takže raději už nic ohledně vydávání neslibuju...