Poslední

Kapitola 19. - Pokus

Zahrabána pod peřinami jsem ležela ve svém dočasném sněhobílém pokoji. Byla mi příšerná zima, přestože jsem se topila v horečkách, snad za to mohla zimnice, a cítila jsem se naprosto hrozně. Každou chvíli mě pohltil suchý kašel, který doprovázelo i nepříjemné škrábání v krku, a v kombinaci s věčně ucpaným napuchlým nosem díky rýmě, má kondice měla opravdu daleko od běžného stavu. A to všechno jsem si musela odtrpět jen kvůli přibližně dvaceti minutám venku. Přiznávám, že lilo jako z konve, ale upřímně - kdo by v krizové situaci přemýšlel nad touto maličkostí? Bohužel se však ukázalo, že to nebyla přímo maličkost... A doplácela jsem na to již dva týdny.

Do dveří vtrhla paní z vědeckého sboru. "Už je ti lépe?" Neznělo to, jako by jí to nějak zajímalo nebo by jí to připadalo důležité, ale spíš se mi to zdálo myšleno ze slušnosti. Za normálních okolností bych asi spustila o mém stavu, abych jí za tuto otázku co nejvíce ztrestala, avšak v tuto chvíli mi mluva činila potíže a ani jsem na to neměla sebemenší chuť.

Sledovala jsem vědkyni, jak kontroluje nedotčený šálek naplněný až po okraj čajem, který stál na nočním stolku. "Musíš pít," vyčetla mi. Jako kdyby ten hořký čaj byl něco přinejmenším poživatelného a vůbec při každém loku člověk necítil odpornou pachuť, jež se rozlila po celém jazyku.

Zaslechla jsem jakési rány. V poslední době se ozývaly docela často, někdy také doprovázené povykem. "Co se tam děje?" kývnu směrem ke dveřím ignorujíc vědčinu poznámku o důležitosti tekutin a škození ledvinám.

"Tam?" ušklíbla se. Chvilku vypadala, že k tomu nic více neřekne, ale nakonec přece jen po delší odmlce promluvila. Její tichý hlas se mi zarýval až do morku kostí, a na děsivosti mu přidávalo i nervózní žmoulání lemu bílého pláště, čehož jsem si u této vědkyně nikdy jindy nevšimla. "Bouří se. Myslím, že... Myslím, že se domluvili - spikli se proti nám. Protestují..." Věta zůstala nedokončena, neboť zanikla v chlapeckém výkřiku. Chvilku jsem mlčela, než jsem pochopila význam jejích slov. Jestli nad nimi ztratí kontrolu, možná bychom se všichni mohli vrátit domů už v následujících dnech.

"Ani na to nemysli!" vyjekla nepřirozeně tenkým tónem, "Až je zklidníme, pořádně si to odnesou." Teprve teď jsem si uvědomila, že se na mé tváři objevil jakýsi poloúsměv. Rychle jsem zamrkala a, ve snaze odporovat jejím slovům, jsem nasadila zmatený výraz, jako kdybych vůbec neměla ponětí, o čem mluví.

* * *

Procitla jsem ve vodní nádrži. Nejprve jsem se zalekla, zvláště, když jsem zahlédla obrovskou neohrabanou ploutev místo nohou, ale pak jsem si vzpomněla na experiment. Dlouhými, ale za to pevnými nehty jsem zkusila zaťukat na sklo. Dunivé rány ke mně dolehly až nezvykle hlasitě. Rozhlédla jsem se - nádrž se nacházela kdesi v laboratoři, avšak přes pohyb vody se to špatně poznávalo. Všeobecně můj pohled se zkreslil, což se týká zvláště barev, které měly sytější odstíny a většinou i modřejší zbarvení - červené se stalo červeno fialovou a co se týče žluté, ta naopak velmi pobledla. Bylo to zvláštní - tolik změn najednou. Věci, které člověk zná celý život, se jediným pokusem kompletně změní.

Vnímala jsem, jak se můj dech zrychlil, ale také jsem si moc dobře uvědomovala, že tohle je úplně jiné než dýchat normálně. Učili jsme se, že díky žábrám na krku, které dokážou přefiltrovat vodu, nosu a přizpůsobeným plicím na vzduch i vodu, můžeme dýchat i v moři i na souši. Docela mě však překvapila ta jednoduchost - bála jsem se, že mě bude stát život snaha přijít na to, jak dýchat pod vodou. Ukázalo se, že to je takřka to samé, jako nad hladinou, jenom mě proudící voda šimrala v okolí krku a žádné pachy jsem necítila. A ani chutě, které by měly nahradit čich - díky bohu. V tom takřka spočívala veškerá odlišnost.

Zavrtěla jsem sebou a při tom mimovolně pohodila ploutví až z nádrže vycákla voda. Naučit se zacházet s tímhle bez úhony mi ještě dá nejspíš hodně práce. Nyní jsem však nechtěla myslet na tohle.

Zaplavila mě pozitivní energie - najednou ze mě byl někdo úplně jiný. Stala jsem se jiným - snad lepším - tvorem, v jehož těle mě také čekal neprosto nový svět. Budu objevovat, poznávat, učit se, a to vše jako siréna, bájný tvor, jež dosud neexistoval. Nyní se však prastaré pověsti střetly s pravdou - neuvěřitelnou pravdou, jaká čekala právě mě. Usmála jsem se, protože tohle bylo přece jen štěstí, potkat něco takového. Možná to není trest, možná to není prokletí, ale dar, který však musel stát nějakou cenu.

Troška optimismu v jinak dosti pesimistickém příběhu :)
Mimochodem, napadlo mě příběh rozdělit do dvou knih (tohle by byla stále ta první): 1. díl: Jediná; 2. díl: Poslední. Nechala bych si na ně vytvořit nové covery.
Co říkáte? Já sama stále váhám a asi se na to vykašlu, ale děj by se dal rozčlenit do dvou částí, tak mě napadlo se zeptat o radu Vás, co byste si o tom mysleli vy :)