Poslední

Kapitola 6. - Hotel

"Tak rok a třista šedesát čtyři dní?" Měl pravdu, chovala jsem se k němu jako k miminu, panovačně a povýšeně. Byla jsem sobec. Při tom, kdybych se tehdy trochu zamyslela, možná bych byla pochopila, o co jsem tehdy přicházela...

Podíval se na mě - s opovržením? - a rozeběhl se za ostatními, kteří se nám mezi tím stačili ztratit v davu.

Mé myšlenky neustále odplouvaly za tou zvláštní situací, pořád jsem na to musela myslet. Bylo to pro mě dokonce natolik zajímavé téma, že jsem zapomněla i na bolest hlavy. V mé hlavě už pro nic jiného nebylo místo.

Rozebírala jsem to pořád dokola a tu scénu si opakovala snad tisíckrát ve snaze pochopit ho, o co mu šlo. A stejně jsem k žádnému závěru nedospěla. Proč? Protože jsem hledala chybu v něm, ne v sobě.

Mimoděk si z tváře šetřu slzu. Aspoň jednou jsem udělala něco čistě nesobeckého.  Škoda, že takových skutků už více nebude. Tedy aspoň ne ode mě...

Můj mozek pracoval na plné obrátky. Proč jsem měla dojem, že se mi snažil naznačit něco, co bych už dávno měla znát? Bylo to jako kdybychom na matematice probírali ne násobení, ale rovnou mocniny a odmocniny, zatímco já neuměla ani sčítání a odčítání. Povzdechla jsem si.

"Podívej na ty tobogány!" vydechla Lisa. To mě dostalo z transu. Konečně mi došlo, že už jsme na místě. Stáli jsme před luxusní budovou obkládanou dřevem, která se pyšnila zdobnými lampami a světly. V pozadí se ve tmě vyjímala osvětlená spletitá síť tobogánů, na níž byl překrásný výhled.

A uvnitř hotelu nás čekalo další nádherné překvapení. Potemnělá recepce, vybavená bílými křesílky, stolečky se skleněnou deskou a lampičkami u každé pohovky, působila jakousi uklidňující atmosférou. Na člověka, který sem vstoupil měla uspávací účinky, ale pocit klidu stál za to. Navíc to nutilo odtrhnout oči od mramorové podlahy a porozhlédnout se kolem. A úplně nejšťavňatější třešničkou na dortu se stal vysoký zaoblený černočerný strop posetý stovkami maličkých světýlek. Připadala jsem si jako pod noční oblohou, zřejmě jsem nebyla jediná.

"To je snad ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla," žasla dokonce i jinak nevrlá Lili. A měla pravdu.

"Nechápu, jak tu může být tak málo lidí," zamumlala jsem pro sebe, když jsem zkoumala okolí. Vlastně tu byli pouze čtyři lidé: paní s knihou a tříčlenná rodinka. Při tom se v rozlehlé hale nacházelo přinejmenším padesát míst k sezení. "Sem budu chodit každý den."

"Myslím, že moře nám je k ničemu a tobogány taky. Stejně veškerý čas stavíme tady," přisadil si Jacob. Lisa s Thomasem pobaveně přikývli a sami vyjádřili svůj úžas. Jenom Caleb se neprojevoval, což bylo více než divné. Vyhýbal se mým pohledům a vypadal hrozně uzavřeně jako nikdy.

Přestala jsem si nad tím lámat hlavu a myšlenkami se vrátila k sedačkám. Udělala jsem přesně to, k čemu musely vybízet všechny příchozí - skočila jsem na jednu z nich a udělala si pohodlí. Zavřela jsem oči, to úžasné ticho mě obklopilo, vkrádalo se mi do hlavy.

"To je relax," zamumlal Jacob po mé pravici. Ani jsem nepostřehla, že by si sedl vedle mě. Neodpovídala jsem.

"Tesso, Jacobe! Pojďte sem," zavolala na nás mamka od recepčního pultu, čímž částečně zničila naší euforii. Jen jsme protáhli obličeje a vydali se za ní.

Trvalo nám dobrou půlhodinu než jsme se zorientovali v bludišti chodeb a nalezli naše pokoje. Nakonec jsme dostali apartmán o čtyřech útulných pokojích se společnou koupelnou. Všechny si byly velmi podobné - obrovská okna s bílými závěsy, nábytek, zdi i postel v rozmanitých odstínech od tmavohnědé až po béžovou, stěny zkrášlené ornamenty, v rohu až nepřirozeně velký šáchor a televize. Nic víc, nic míň.

Nejhorší na tom všem bylo, že mi připadla ložnice s Lili. I přes všechny mé protesty nás rodiče dali dohromady, jako kdyby nevěděli, že se budeme hádat. Nyní jsem seděla na posteli a hypnotizovala jakési abstraktní dílo (nebo-li jak bych to na nazvala já, čmáranici), která zobrazovala jen změť tahů štětcem.

"Jak se ti tu zatím líbí?" pokusila jsem se o konverzaci. Lili mě ale odbyla vražedným pohledem. "Promiň, nic jsem ti neudělala," zvedla jsem ruce nad hlavu na znak míru. Obrátila oči v sloup a deprimovaně si povzdechla. Jenže já se nechtěla vzdát bez boje. "Co takhle si něco zahrát?"

"Bude ti hodně vadit, když řeknu ne!?"

"Můžu aspoň pustit televizi?" Její otázku jsem ignorovala.

"Nech mě laskavě být!" vyjela na mě. To už jsem nevydržela a beze slov jsem opustila místnost. Nakonec jsem skončila na gauči u Tessy a jejích bratrů. Klábosili jsme dlouho do noci než jsme se konečně uložili ke spánku...

Omlouvám se za spoždění, ale tak nějak se to nestíhalo. A navíc tahle kapitola mi stejně připadá úplně o ničem, takže Vám to asi moc nevynahradím... Slibuji ale, že v příští nebo přespříští kapitole, podle toho, jak mi to vyjde, Vás čeká zase něco zajímavějšího. Ono tahle knížka zpočátku je možná trochu nudná, ale to se změní. Pomalu se totiž blížíme k velkému zvratu. Víc Vám ale neprozradím :))