Kapitola 8. - Pohřešovaná Lili

1K 92 4
                                    

V noci mě čekal neklidný spánek. Neustále jsem sebou házela v rozbouřeném moři mé postele, topila jsem se v peřinách a probouzela se často na zemi a s křikem. Bylo to, jako bych měla předpovědět zlé zprávy. Že tento den bude opravdu strašný.

Z dálky ke mně dolehl jekot. Tenhle můj určitě nebyl. Zamžourala jsem na Liliinu postel - byla prázdná.

Hned jsem byla na nohou a kontrolovala, jestli Lili nemohla jednoduše spadnout ze svého lůžka, ačkoliv pootevřených dveří jsem si všimla skoro okamžitě. Není na záchodě? Ani tam jsem ji nenašla. A dokonce nespala ani u rodičů, které jsem kvůli tomu probudila. Po Lili jako by se slehla zem.

"Lili!" volala jsem do ticha noci. Měsíc v úplňku jasně svítil na jinak černočerné obloze a doprovázel mě na každém kroku ponurou tmou. Mamka zavolala na recepci, později i na místní policii, ale marně. Všechno vypadalo marně. A beznadějně. Netušila jsem jak je možné, že se Lili takhle vypařila a že si jí nikdo nevšiml, ačkoliv jsem se asi nemusela divit. Ze spánku jsem ječela na tolik, že nikdo neslyšel zvuk otevíraných dveří nebo kroků, když se má sestra plížila ven.

Tváře jsem měla od breku mokré a stresu také nebylo zrovna málo. S pomocí několika policistů jsme postupně prohledali snad celý hotel. Bez úspěchu. Připadala jsem si ztracená. S Lili jsem si sice v poslední době nerozuměla tolik, co dřív, ale to neznamenalo, že jsem jí neměla ráda. Byla to moje sestra - jasně že mi na ní muselo záležet. Smutně jsem pozorovala strážníky v modrých uniformách, kteří byli narozdíl od nás vybavení silnými svítilnami, zatímco profesionálně pátrali po mé pohřešované sestře.

Škubla jsem sebou při nečekaném dotyku, když mi mamka položila ruku přes ramena, aby mi dodala sílu, jíž už tak sama měla málo. Pokusila se o úsměv ve chvíli, kdy se naše pohledy setkaly, ale to se jí nepovedlo. Se zarudlýma očima se její úsměv hodil leda tak na noční bojovku.

"Určitě ji najdeme." Snažila jsem se znít povzbudivě, bohužel se dneska nedařilo vůbec nic.

Ale přece jen se za tu strašlivou noc něco povedlo. Jenom ne přímo tak, jak bych si přála.


"Nalezli jsme ji," oznámil nám jeden z mužů v uniformě. Málem bych byla radostí vykřikla, kdybych si nevšimla jeho zarmouceného výrazu.

Máminy oči se dočista rozjasnily. Sama nejspíš nepostřehla strážníkův zastřený hlas nebo se prostě potřebovala aspoň na chvíli uspokojit seč možná lživou myšlenkou, že její dcera je v pořádku. Vzala jsem jí za ruku a pevně stiskla, doufajíc v dobro.

Škoda, že ne všechno je dobré. Vlastně snad neexistuje jediná čistě dobrá věc. Možná se zdá, že tomu tak je, avšak zdání klame. O tom už jsem se za svůj život stačila poučit dost.

Zahledím se do dáli na vycházející oranžové slunce, které hází pruhy zlatého světla do moře. Působí to na mě uklidňujícím dojmem. Plně si uvědomuji, že tentokrát už brečet nebudu. Uplakala jsem se dost nad zlým životem, proč bych tak měla strávit i své poslední hodiny života? Neměla bych právě ty prožít s úsměvem na tváři? Jenže k čemu mi bude úsměv, když není upřímný?

***

Její tělo leželo bez života. Pořád jsem čekala až zalapá po dechu a její hrudník se nadzvedne v náhlém nádechu, jenže to se nestalo.

Její dlouhé rovné plavé vlasy, jež zdědila po matce, volně ležely v kaluži rudé lepkavé kapaliny, kterou pomalu nasakovalo její proužkované triko s dlouhými rukávy. Modré oči zakalila bolest a prázdnota, až dostaly skelný pohled. Z pravého koutku pootevřených úst vytékal pramínek krve, stékal jí po tváři, aby se i on stal součástí purpurové louže. Její pokožka neměla o nic tmavší odstín než bílá stěna, což celému výjevu dodávalo strašidelnou podobu. V ochablých prstech měla pistoli, ačkoliv se nedalo říci, zda jí před tím pevně svírala v prstech rozhodnuta spáchat sebevraždu či ji někdo vložil do jejích rukou až po její smrti.

Utržila hned dvě trefy do spánku, ale na jejím těle objevili i několik řezných ran, které pravděpodobně přibyly až po zásahu.

Bylo to jedním slovem příšerné. Ani nejhrůznější hororová scéna se zdaleka nemohla vyrovnat pohledu na moji sestru. Měla jsem co dělat, abych zklidnila svůj vzpouzející žaludek a nepozvracela se. Naštěstí jsem v posledních několika hodinách nejedla, ale i tak mi to činilo značný problém.

Do očí se mi draly slzy. Mé pocity se mísily až jsem nebyla schopna rozeznat jeden od druhého. Vnímala jsem jenom podivnou otupělost. A strach. Ze všeho. Ze života, z lidí, ze smrti, z Lili. Z mojí matky, která se doslova topila v slzách a mrtvým tělem třásla, jak se jí snažila přimět k životu. Myslím, že nemusím říkat, že to nemělo cenu.

Další kapitola na světě a tentokrát dokonce s předstihem! :D Teď tu byl důležitý zvrat, i když se v této kapitole nevyskytovalo nic moc zajímavého... Nicméně již brzy můžete očekávat další kapitolku ;)

PosledníKde žijí příběhy. Začni objevovat