Poslední

Kapitola 1. - Výlet

Pozorovala jsem poklidnou krajinu. Hlavu opřenou o poškrábané sklo. Všechny ty louky, pole, domečky se mi míhaly před očima a splývaly do jediné šmouhy.

Autobus prudce zastavil. "Můžete vystupovat!" zvolala paní učitelka a zmizela v právě otevřených dveří.

"Tak pojď Tess, zapomeň na to." Pohled jsem stočila za hlasem. Lisa se pokusila o úsměv. Marně. Zlehka jsem kývla a vstala. Nějak se nám podařilo prodrat se davem úzkou uličkou až ven na čerstvý vzduch. Oproti vyhřátému autobusu mi tam byla celkem zima.

"Pořád na to myslíš?" Ten smutek v hlase. Ta vyčítavost sama sobě.

Uhla jsem pohledem a kousla se do rtu.

"Takže ano... Promiň Tess, vážně jsem to tak nemyslela. Měla to být legrace."

"Jasně," odvětila jsem ironicky. Bylo mi jí líto, to jo. Asi vážně litovala toho, co před chvílí řekla. Ale to, co řekla bylo prostě neodpustitelné.

Chvíli jsme tam jen tak stály, v absolutní tichosti. Pořád se snažila vyhledat můj pohled.

"Tesso, no tak." To to prostě nemůže pochopit? Na chvíli, na malou chviličku se mi jí zželelo. Ale pak jsem si vzpomněla na to, co asi před půl hodinou udělala.

Jestli se Ellen nevrátí, mohly bysme se připojit k partičce fiflen. -partička fiflen. Tak jsme říkaly skupince namyšlených holek, které po většinu času probíraly absolutní maličkosti. Byly schopné někoho zkritizovat za pouhý beďar nebo stíny, jež se jim zrovna dvakrát moc nelíbily. Ellen je přímo nesnášela- Třeba by nás vzaly mezi sebe. Ellen by tu už stejně nebyla.

Možná to myslela jako legraci, ale mluvila natolik vážně, když to vyslovovala, že jsem tomu prostě nemohla věřit.

"Promiň. Stačí? Hele, mrzí mě to, co jsem řekla, nedomyslela jsem to. Nechtěla jsem se tě nijak dotknout," řekla teď už trochu otráveně. Po chvilce mlčení přece jsem přece jen nedala a zeptala se.

"Proč? Proč jsi řekla něco takového, když jsi to ani nemyslela vážně?" I mě tato konverzace pomalu začínala unavovat.

"Já- já nevím. Slibuju, že to nikdy neudělám ať se bude dít cokoliv. A neboj, ona se vrátí. Věř mi."

Bezmyšlenkovitě jsem se jí vrhla kolem krku. Sice jsem jí tak úplně neodpustila, ale můžu se o to alespoň pokusit.

"Věřím ti," zašeptala jsem. V jejím objetí mi bylo dobře. Vydržela bych tam věky. Možná je to právě to, co jsem potřebovala.

"Takže zase kamarádky?"

"Kamarádky."

"Jsou všichni venku? Nikdo nechybí?" začala učitelka a nás to donutilo se od sebe odrhnout. Lisa mě chytila alespoň za ruku a pevně stiskla. Stisk jsem jí oplatila.

"Teď si uděláme menší pauzu. Běžte si kam chcete, dojděte si na záchod, pokud potřebujete, protože zase zastavovat budeme až na místě. Můžete si něco koupit. Hlídejte si čas, za dvacet minut se tu sejdeme. Teď máte rozchod."

S Lis jsme se div nerozeběhly směrem k obchůdku, který, jak se ukázalo, byl poměrně velký na to, že jsme byli pouze na benzínce. Zastavily jsme se až u automatu s kávou. Kousek od něj byly pověšené hodiny, takže jsme se nemusely strachovat, že přijdeme pozdě.

"No, to jsem si mohl myslet, vy snad myslíte jen na kafe," prohlásil Thomas - Lisino dvojče -, když nás uviděl s papírovým kelímkem v ruce. Nasadil pobavený výraz a za chvilku už sám držel příjemně horký kelímek s krémově mléčnou tekutinou.

Nakonec se k nám přidal i John. Trochu jsem se uvolnila. Ani nevím, jestli to bylo kávou nebo vtipy, jež jsme si vyprávěli. A stejně to nebylo ono. Chyběla nám tu Ellen. Ta, která znala snad ty nejšílenější vtipy vůbec. Vlastně jsme se ani nesmáli tolik těm vtipům jako jejímu praštěnému smíchu.

Jenže teď tu s námi nebyla. Byla jsem jediná, kdo se z experimentu vrátil. Nebo alespoň zatím. Doufala jsem, že ne navždy.

Když jsem přišla do školy, všichni se mě jen vyptávali, co bylo. A já nevěděla. Na jejich otázky, kde jsou ostatní, jsem nebyla schopná odpovědět. Většina lidí mi to nejspíš neuvěřila. Nejsem si jistá jestli to bylo špatně nebo dobře, protože jsem se alespoň vyhnula dalším dotěrným dotazům týkaje se mého zapomnění.

Ze školy vybrali asi padesát lidí, z toho co jsem slyšela, všech možných věkových kategorií, od malých prvňáčků až po nás deváťáky. Chudáci nižší ročníky, nedovedu si ani představit, jaké to je u malých dětí zameškat tolik učení. Jediná, pro mě pozitivní zpráva je, že devítka je hlavně o opakování. I tak jsem měla pocit, že mi praskne hlava, když jsem se snažila naučit půl roku školy. Ostatní toho budou mít na učení víc, vrátí-li se vůbec.

Po vědkyni jakoby se zem slehla a jediný učitel nehodlal odpovídat na nic z toho, co jsem nevěděla. Na nic lepšího než, že nemají čas se nezmohli. Bylo mi však jasné, že to má co do činění s jinými věcmi, než jen s nedostatkem jejich času.

"Tesso!" zaslechla jsem. Ten hlas mě vrátil do reality.

"Děje se něco?"zeptám se nevinně. Napila jsem se kafe, ale už bylo studené. Jak mi mohlo tak rychle vychladnout?

"No hurá! Co se ti stalo? Už pět minut máme stát před autobusem! Učitelka bude zuřit! Trvalo nám snad věčnost než jsme tě dostali z toho transu. Tak si pospěš," prohlásil Thomas.

...

Tak doufám, že se líbilo:-) Musím přiznat, že jsem nečekala, že to bude tak složitý psát najednou dvě knihy, jednu v minulém čase a tu druhou v tom přítomném, ale prostě jsem to chtěla zkusit... Celkem se to plete, takže mi prosím napište do komentářů, kdybyste našli chybu. No a když už jsme u toho, nějaký ten hlas by taky neuškodil ;-)

V této knize budou nejspíš kapitoly kratší než v Konec? Nikdy., abych je aspoň mohla vydávat častěji... Původně jsem plánovala asi 700 slov, no tak teď to je přesně 961 slov. Když se holt jednou rozepíšu, nemůžu přestat. Pokud mi to vyjde příště, třeba by se mi těch 700 slov mohlo povést, i když o tom silně pochybuju...

Tak se mějte:-)

Kiki:-)