Poslední

Kapitola 24. - Sérum zapomnění

Spolkla jsem výkřik při pohledu na přepychovou jehlu injekční stříkačky naplněné sytě zelenou tekutinou. Měla jsem nutkání vzít nohy na ramena, avšak statečně jsem proti němu bojovala. Takovou radost jim neudělám, aby mohli použít řemeny na lehátku určené pro vzpírající se lidi. Přece jen bylo mým úkolem si přinejmenším hrát, jakou mám radost z budoucího zapomnění. O mých zápiskách skrytých v kufru, který se mimochodem nyní nacházel připraven v mém pokoji, se nikdo nesmí dozvědět.

"Co se stane, až se mi tohle dostane do krve?" zeptala jsem se pro jistotu i přes stažené hrdlo a zběsile bušící srdce. Potřebovala jsem to vědět, abych v nejhorším mohla ještě popřemýšlet o svých možnostech. Přece jen jsem si musela přiznat, že jsem se bála.

Vedoucí vědkyně se jala vysvětlování, aniž bych se toho musela nějak doprošovat. Docela mě překvapilo, jak snadné z ní bylo vymanit informace.

Bohužel však pro mě jsem se od ní nedozvěděla téměř o nic více než včerejšího dne a popisu mladé usměvavé slečny.

"Celý proces je poměrně dlouhý, ale většinu z něj téměř nebudeš vnímat. Směs v této injekci se ti rozšíří do těla a díky umělým hormonům ani nebudeš příliš reagovat po dobu přibližně dvaceti hodin. Zatímco budeš v jakémsi polospánku, do koncového mozku se dostanou látky, které zamezí paměť. Je nutné tě omámit, neboť kdyby tvé myšlenky pracovaly jako za normálních okolností, může dojít i k narušení mentality, kreativity nebo budoucí paměti. Chvilku před dokončením procesu se objeví několika minutový stav, kdy budeš plně při vědomí, avšak po jeho skončení tvůj organismus pocítí naprosté vyčerpání a usneš. Po probuzení si už na nic odtud ani nevzpomeneš." Musela jsem přiznat, že je jako chodící  encyklopedie. A také vraždící, když už jsme u toho.

Vědkyně se podila na židli, protože si pravděpodobně uvědomila, že tohle bude na déle.

Pokývala jsem znalecky hlavou, jako kdybych byla alespoň z části takový odborník jako ona a mě se nemuselo dostávat velmi zjednodušených informací. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, jak asi probíhalo testování tohoto séra. Všeobecně jsem zjistila, že je třeba si nově vynalezených léků, sér, očkování a zkrátka všeho, co bylo dříve či později třeba ozkoušet na lidských obětech, vážit. Protože daň za to, že je nyní můžeme používat, je opravdu velká. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a odebrala se jiným směrem.

"Co přesně znamená, že zapomenu?"

"Žádný z okamžiků, co jsi zde zažila, se ti už nikdy neobjeví v mysli a vůbec nebudeš tušit, že sis vůbec něčím takovým prošla. Tedy pokud bude vše fungovat tak, jak má. Samozřejmě se všude dají najít vedlejší příznaky, tak třeba jeden člověk z deseti po absolvování séra zapomnění přijde o všechny vzpomínky a polovina z těchto lidí se musí znovu učit chodit a mluvit. Také je možné, že ti nevymažeme paměť jenom z tohoto experimentu, ale i některé části tvého běžného života, avšak s našimi zkušenostmi tato šance není příliš vysoká."

Možná to byl účel a možná vůbec nemluvila pravdu, jenom mě chtěla poučit a trošku postrašit, abych už nikdy nevyzvídala, každopádně, ať už tomu bylo jakkoliv, svůj účel to nejspíš splnilo. Na žaludku se mi udělal uzel a já se strachovala, abych každou chvílí nevyzvracela hojnou snídani. Litovala jsem, proč jsem se vůbec musela zajímat o toto téma, protože v onu chvíli by mi nevědomost opravdu pomohla. Asi budu muset ještě zvážit, jestli by přece jenom nevyšel zbabělý úprk výhodněji.

"A pak je tu šance, že to na tebe vůbec nezafunguje. Pokud by se tvůj organismus ukázal odolný proti dané směsi, domů tě ještě nebudeme moci pustit, každopádně to není příliš časté," vědkyně se odmlčela.

Musela jsem zamaskovat znechucení, onož mi její slova přinesla. Představa, že bych tu měla strávit byť jen jediný další týden, byla úmorná.

Na krku jako by mi někdo utáhl oprátku.

"Sérum pracuje na bázi zamezení vybavování, dané informace však nezničí. Proto při narušení běžného fungování mozku ve výjimečných případech může dojít i ke zpětnému rozpomenutí. Zajímavé je, že pokud se jednou organizmus omezení zbaví, stane se proti dalšímu séru imunní," sykla. Věnovala pohled hodinkám a pak šedivé oči upřela na mě. "Je čas."

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, co tím chce říct. Přesněji řečeno nepochopila, ale došlo mi to, když si připravila injekční stříkačku a popošla ke mně blíže. Vysvlékla jsem si sako, aby mi nepřekážel rukáv, a natáhla směrem k vědkyni ruku. Rychle jsem odvrátila pohled, neboť jsem neměla potřebu vidět, jak do mě nalévala naprosto neznámé chemikálie.

Opravdu to nebylo příliš bolestivé - kromě počátečního štípnutí jsem takřka nic necítila.

Jediné, na co jsem v tu chvíli byla schopna myslet, byly postranní účinky. Ačkoliv jsem na venek možná působila klidně, tam uvnitř jsem sváděla boj. Jedna strana chtěla, ať uteču. Ta druhá na mně zase ječela, že už stejně nemá cenu se nějak snažit a i kdyby to dopadlo špatně, aspoň bych si touto volbou mohla zachovat ten kousíček hrdosti, který mi (snad) zbyl.

* * *

Pokud jsem byla někdy v malátném stavu, tak to bylo tentokrát. Celou cestu jsem úplně ignorovala a má maličkost se uvolnila. Vše působilo klidně, nevrušeně. V mé duši se objevila i troška pozitivní energie, tedy abych byla přesnější, spíše se negativní energie ubrala, protože mé pocity se skládaly z unavenosti a špetky spokojenosti. Bylo to jako míchat těsto na koláč: lžička euforie, hrnek vyčerpání, pocukrovat směsicí poklidu, nezapomenout ani na relaxační prášek, a vše řádně promísit. Jako bych se v tom víru míchání zamotala a ztratila, a tak bohužel nedošlo k další fázi. Zůstala jsem uvězněna v labyrintu kynoucího těsta.

Prozradím, že příště se můžete těšit na příjezd a přijde i na vysvětlení pár záhad, které se v příběhu vyskytovaly už od začátku :)

Mimochodem jsem si nechala příběh zrecenzovat od StrazciPribehu, a tak jsem se dozvěděla, že přinejmenším začátek budu muset celý přepsat do přijatelného stavu :DD Ale asi to počká, až příběh dokončím ^^ Protože už se velmi pomaloučku suneme do finále! ;)