Poslední

Kapitola 29. - Návrat

Celým mým tělem projela panika, když jsem spatřila již dobře známou vědkyni. Ztuhla jsem, neschopna pohybu jsem se nezmohla na více než zkoprnělé sezení.

"Klid, Tesso," zašeptala Lisa, když vycítila mé zděšení, bohužel však bez úspěchu. V tu chvíli byla tím posledním, na co jsem dokázala myslet.

Ne! křičel můj vnitřní hlas, ječel a dávil se vlastním řevem, až jsem skoro měla pocit, že neexistuje jenom v mé hlavě. Mysl se mi zatemnila, mé periferní vidění se zhoršilo a před očima mi naskočily mžitky.

Experiment.

Už jen to slovo stačilo, abych si uvědomila, že jsem naprosto selhala. Můžu mizerný plán jaksi nedošel ani k zárodku a už bylo pozdě.

Myšlenka na mé ztroskotání zasáhla mou osobnost, zanechala po sobě krvavé stopy i po té, co zmizela. Uvnitř mě ničila, zabíjela, i když už po ní zbyly jenom pozůstatky. Chtěla se zmocnit celého mého já. Pomaloučku se plazila po mých rukou, šplhala do mého nitra, aby mé srdce probodla dýkou nenávisti. Aby mě ovládla, zničila. Abych si prožila bolestivou smrt, jakou už měli za sebou všichni z předešlého kola horské dráhy jménem experiment. Abych dohnala to, co mě mělo dostihnout už tehdy, ale tentokrát tisíci násobně hůř.

Vědkyně předstoupila před třídu, jen mlčky, gestem ruky popohnala učitelku, ať opustí místnost, zatímco všichni čekali v hrobovém tichu. To proťal vejpůl až vědčin hlas, ostrý jako břitva, který přinesl více nepokoje než užitku. A děsu dvojnásob. Těkala jsem očima ze strany na stranu, abych viděla docela nezaujatě působící obličeje, za to však rozšířené zorničky mluvily za vše. Báli se, i když si to možná nechtěli připustit. Třeba někde v podvědomí tušili, co se stalo, přestože se děsili pohlédnout pravdě do zůžených panenek, které obklopovala beznadějně zoufalá žlutá barva. Tak jsem si pravdu představovala já, kdyby se měla stát člověkem, ještě se smrtí po boku, obě v kápích, kapuce zakrývající jejich šklebivé chcichty.

"Milé děti," pronesla vědkyně tónem plným snad všech emocí, jen ne milosti, "Budeme potřebovat další žáky, abychom náš menší experiment mohli posunout dále a přivést vašim kamarádům -" již samozřejmě už neexistují,"- společníky. Ty, které nyní zmíním, teď půjdou se mnou. Na místě dostanete vše potřebné, tedy je zbytečné se zdržovat doma balením zavazadel." Rozevřela jakousi složku, onuž až do této chvíle pevně tiskla k hrudníku, a nahlédla do ní. Rychlým pohybem jí zase zaklapla a po paměti vyjmenovala několik jmen. To už jsem však nevnímala, protože jsem hledala únikovou cestu.

Jakékoliv východisko z této situace by mi pomohlo. Nemohla jsem se tam vrátit, už jenom ta představa se mi příčila. Nesnášela jsem to tam, ani jsem nemohla to tam mít ráda a můj názor se nezměnil dodnes.

Dodnes, kdy se nezmůžu na nic jiného než vzpomínat na minulost.
Dodnes, kdy jsem kvůli experimentu byla nucena zaplatit cenou nejvyšší.
Dodnes, kdy mi nezbývá odpočítávat minuty a hodiny do mé smrti.
Dodnes, kdy jedinou mojí útěchou se stala nadýchaná mračna, která jako by někdo vyměnil za cukrovou vatu.

Můj život možná byl zlý, ale to neznamená, že ho nemohu alespoň pomoci zlepšit ostatním.

Proč jsem si to neuvědomovala už tehdy?

Tehdy jsem stále v sobě uchovávala tu vůli k vlastnímu životu, který byl nadřazený těm ostatním. Tehdy jsem ještě měla za co bojovat, i když jsem netušila, že jediné východisko z celé situace je vzdát se všeho, protože tudy vede jediná cesta k výtězství.

V té době jsem si však nic z tohohle neuvědomovala.

Do očí mi padly dveře, které se nacházely pro mě o něco blíže než k vědkyni. Kdybych se k nim rozeběhla, mohla bych být o něco rychlejší než ona, napadlo mě.

Nepřemýšlela jsem, mé tělo se rozhodlo za mě, když jsem prudce vstala. Ignorovala jsem židli, která se s mohutnou ránou zřítila pod nečekaným pohybem, a vystartovala směrem ke dveřím. Musela jsem se napomenout, jakmile jsem si uvědomila, že musím rozmrkávat slzy, neboť zatemňovaly můj pohled. Naposledy jsem zaostřila na vědkyni, naše pohledy se střetly. Nedokážu říci, co přesně viděla ona, ale já jsem zahlédla již dobře známý rozptýlený úšklebek. Zmáčkla jsem za kliku, avšak hned jsem uskočila dozadu, když jí kdosi zahýbal z druhé strany.

Dveře se samy otevřely a do nich vrádovalo několik osvalených mužů v šedivých uniformách.

"Chyťte ji," ozval se z druhé strany až nezvykle klidný vědčin hlas. Zacouvala jsem o několik kroků dozadu. V tu chvíli jsem neměla čas na nic a muži se přibližovali s chlácholivými slovy, hloubku jejich lživosti jsem znala snad nejlépe. Mé oči těkaly od stěny ke stěně ve snaze zachytit jediný pomocný bod.

Kdosi mě chytil za paži. Lisa, která se odnikud vynořila vedle mě.

"Tesso, všechno bude dobré," zašeptala, aby mě uklidnila. Její slova však zněla do prázdna. Proplula kolem mé maličkosti, k mým uším téměř nedolehla.

Rychle jsem přehodnocovala situaci a hledala cokoliv, co by mi mohlo pomoci. Připadala jsem si jako robot, když mé senzory zaznamenaly okno. Okamžitě mé nohy vyrazily za jediným možným způsobem úniku, chytily se ho jako tonoucí stébel trávy. Jenže uprostřed pohybu mě popadly cizí ruce, mnohem silnější než ty Lisiiny. Jeho prsty se obemkly kolem mých zápěstí. Cítila jsem, jak se mi pod pevným stiskem odkrvují horní končetiny, ač jsem se vrtěla, jak jsem chtěla. Muž mi násilně přitiskl zápěstí k sobě za zády, veškerá snaha o útěk byla marná. Jen koutkem oka jsem zaznamenala vědčinin výraz. Na rtech jí zamrzla grimasa potěšení z našeho utrpení. Tvářila se velmi podobně, jako když jsem uviděla mrtvou Ellen, a dokonce se jí stejně triumfálně leskly oči. Mou tváří si prorazila pěšinku neposlušná kapka slané vody, jež mi stekla po bradě a následně ukápla na zem.

Nemůžu to takhle nechat! zaslechla jsem hluboko v sobě. Jako by mi ona věta dodala energie a já lapila drobounkého motýlka naděje. Vzepřela jsem se pod přívalem nové energie, která nahradila moji krev v podobě adrenalinu. Ohnala jsem se po útočníkovi nohou s bojovným pokřikem, a i když jsem minula, má vůle se najednou zdála neoblomná.

Těžko říci, co v tu chvíli dělali mí spolužáci. Možná na celou scénu vyjeveně hleděli, možná i oni se pokoušeli uniknout ze spárů náprostého zla. Neměla jsem ani ponětí, kde vědkyně vzala takové hejno bodyguardů a samozřejmě byla spousta dalších maličkostí, nad nimiž jsem nezískala dostatek času k zamyšlení.

Tam, na tom místě, v té učebně na pohled naprosto nevinné školy, pro mě existovalo jenom ono okno.

Se vší vervou jsem se pokusila muži dupnout na nohu a k mému překvapení to zabralo. Můj trýznitel zavyl bolestí a já tak získala jedinečnou příležitost, kterou jsem nesměla promarnit.

Vyhoupla jsem se na okenní římsu, uvolnila páku a otevřela okno natolik, abych se mezerou protáhla.

Naposledy jsem se ohlédla po ostatních, abych uviděla absolutní chaos. Lysý strážník, který nejspíš původně lapil mě, se nyní snažil přemoci Lisu, jež se musela obětovat za mě. Zřela jsem ji a holohlavého muže, jak se jí přes její vzpírání snažil zkrotit a při tom jí dlaní kryl ústa, aby nemohla pištět, jak nejspíš měla v plánu. Její doširoka otevřené oči plné strachu mě přemohly.

Opravdu je tu dokážu nechat? Já narozdíl od nich nebyla v ohrožení života nebo při nejmenším tak velikém, jak můžu být tak sobecká a nechat je v tom samotné? Ten zlomek zaváhání mě lapil do svých sítí.

Kdosi mě čaplnul kolem pasu a strhl k zemi. Poslední, co jsem stačila postřehnout, bylo píchnutí na krku, ale pak už se mi zavřely oči a já, ať jsem se snažila jakkoliv, zeslábla. Během chvilky jsem usnula.

Co říkáte na převrat? 😏 Prosím o jakékoliv ohlasy!