Vlk -tajemství vlků [PROBÍHÁ KOREKCE]

Kapitola sedmá ✔

Po snídani, jako každé ráno jsme si čistili zuby.
Čistili jsme si zuby dřevěnými kartáčky. Měli drsné štětiny. Každá měla kartáček alespoň na půl roku, někdy i na déle. Pastu jsme neměly.

A proč jí vlastně já znám?
No, když jsem ještě bydlela na kraji městečka, maminka mi vždy na kartáček dávala pastu. Byla většinou světle zelená. Ale povím vám, že nebyla moc chutná, ale neříkejte to radši mamince.

Z umývárny jsme běžely ven.
Teď nastal ten pravý čas se svěřit Emily. Opět jsme šli k našemu obvyklému místu.
K houpačkám.

,,Emily, něco ti chci říct." Počala jsem.

,,Ano, Sophie?"

,,Víš,..-"
Řekla jsem jí opět všechno, co Anně.
Všechno, do posledního detailu.
Konečně jsem se dostal k té části, co chci v blízké době udělat. Nevěděla jsem jak na to bude reagovat, čímž jsem celé vyprávění skončila: ,, Chci vědět kde jsou moji rodiče a proč jsem skončila v sirotčinci."

Emily vykulila oči.
Po chvilce rostřešeným hlasem řekla:

,, Ty-ty o-opravdu chceš o-odejít?"

,, Em, ano." Zklopila jsem provinile zrak.

Emily se do očích vyhrkly slzy.
Mně po chvilce taky.
Emily stékali po propadlých tváří slzy jako hrachy.

,,Je mi to líto, Emily." Ztěží jsem jí pohlédla do očí.
Co když už Emily nikdy neuvidím? Ostatně byla první a vlastně i jediná, která se se mnou začala, ostatní dívky pouze na mne pohrdavě přihlíželi.

Oči jsem měla plné slz, čímž jsem ani nedokázala zaostřit před sebe. Viděla jsem jen kulatou hlavu orámovanou blonďatými vlasy. Několikrát jsem zkusila zamrkat, snažíc vidět alespoň zřetelně vidět oči Emily.

Oči se mi náhle zatemněli, ucítila jsem tvrdý dopad na zem. Pomalu jsem se propadávala do hlubokých vzpomínek:

Přijeli jsem na místo.Vystoupili jsme z auta. Rodiče mě odvedli do budovy před námi.
Sedli si naproti mladé paní, paní Clark. Rodiče si s ní začali povídat o neznámých věcech.
Já jsem si prohlížela vybledlé fotografie na stěně. Fotografie patřili dívkám starším než jsem byla já sama. Všechny měli prosté oblečení. Měli neobvykle propadlé tváře, které já jsem neznala. Neznala jsem děti.
Potom mě a rodiči paní Clark odvedla do velké místnosti.
Všude byli natěsnané postele. Tam jsme zůstali.
Rodiče my dali asi tu nejsladší pusu doposud. Vůbec jsem nechápala, co se právě teď odehrálo. Ani jsem si nepovšimnula, že odešli.
Slečna Clark mi ukázala postel a kousavým hlasem pronesla:
"Tohle je Sophie, je tu nová takže od vás očekávám, že se budete chovat slušně."
"Ano paní Clark!" Rozezněl se celým pokojem, jako pěvecky sbor.
Paní Clark spokojeně kývla a odešla. Její hlasité kroky, které udeřovaly do dřevěné podlahy, byly nejprve slyšet velmi zřetelně, ale postupně slábly až zeslábly úplně. Bylo naprosté stísněné ticho. A kde jsou moji rodiče?
"Ahoj, já jsem Emily." Promluvila na mne holčička, asi stejně stará jako já s dlouhými blonďatými copánky.
"A-ahoj, já jsem S-sophie."
"Hezké jméno." Podotkla.
"D-dík. N-nevíš kde to jsme?"
"Samozřejmě že vím," pyšně jí zasvítily oči. ,,Jsme v sirotčinci slečny Clark v Nebeské bráně.
" Nebeské bráně?" Podivila jsem se nad tím názvem.
"Ano, tak se jmenuje město kde se sirotčinec nachází."
"A-aha." Utrousila jsem nejistě.
"Pojď, ukážu ti to tady." Pobídla mě holčička, jemně mě uchopila za ruku a vedla mne budovou.

Podle měkkosti na zádech jsem usoudila, že ležím na nějaké stuhlé madraci.
Nejprve jsem otevřela jedno oko.
Viděla jsem vybledlou modrou na stěně. Když jsem otevřela i druhé tak mi bylo hned jasné, kde se nacházím.
Nacházela jsem se v ošetrovně paní Bloomové.
Byli zde jen dvě postele, na jedné jsem ležela já. Druhá však byla prázdná.
Na jedné straně nade mnou stála vystrašená Emily se slečnou Clark, jako obvykle s kamennou tváří, na druhé ošetřovatelka.

,,Už se probouzí!" Vyjekla Emily.

,, Co se stalo?" Optala jsem se ospale.

,, U houpaček si zřejmě obmdlela, byla si velmi dehydratovaná a v tomto horku je to samozřejmé. Naštěstí nás zavolala tvá přítelkyně." Řekla jednoduše Bloomová.

,, A budu moct zítra jít?" Řekla jsem, nýbrž nesmím ztrácet čas, cesta čeká.

,,No, vzhledem k tomu, že vypadáš už docela dobře a, že si na dobrém místě tak si myslím, že by jsi zítra klidně mohla jít." Utrousila Bloomová.

,,Děkuji." Odvětila jsem jednoduše.
Takže je to jasné zítra v noci nebo nikdy.