Vlk -tajemství vlků [PROBÍHÁ KOREKCE]

Kapitola desátá ✔

Vzbudila mě sluneční paprsky, které mě šimrali na obličeji.
Pomalu jsem se posadila a protřela si oči.
No, je čas jít.
Pomyslela jsem si líně.
Z batohu jsem si vytáhla ten drobnější krajíc s tvarohem a pustila se do něj.

Postavila jsem se na nohy a pokračovala dál po pěšině.

~

Blížilo se odpoledne.
Přede mnou se rozprostírala louka na, které se páslo několik srnek.
Vypadaly tak klidně a jemně.

Uslyšela jsem náhlé zavýtí vlka.
Srnky se automaticky rozběhly opačným směrem.
Brrr!
Oklepala jsem se.
Dokážu si živě představit, co by se stalo, kdyby...,

Stejné závití se ozvalo znovu, ale tentokrát blíž.
Projela mnou vlna strachu.

Nechtěně jsem zavřela oči.
Jako bych se zastavila v čase, nýbrž pár minut jsem nebyla schopna slova.

Když jsme oči opět otevřela, byla jsem do kruhu obklíčena vlky.
Cenili na mě své ostré tesáky, ze kterých jim odkapávaly lepkavé sliny.

,,Další dvounožec na našem území." Promluvil tmavě šedý vlk.
Vlci mluví?

,,Co s ní uděláme?" Řekla bíle zbarvená vlčice.

Kdyby bílá vlčice do té doby nepromluvila, myslela bych si, že jsem se stále zastavila v čase.
Ale tohle na mě bylo opravdu příliš. Jak mohou vlci mluvit?

,,Vy-vy mluvíte?" Koktavě jsem jim položila otázku.

,,Ona mluví." Podivili se ostatní vlci, kteří mě stále drželi v široké kruhu.

,,Kdo seš?" Zavrčel tmavě šedý vlk, který mluvil na začátku.

,,Jsem S-spohie. Hledám své rodiče, Oliviu a Harryho." Řekla jsem a vytáhla jsem z kapsy výstřižek s fotografiemi, který jsem jim následně ukázala, aby to viděli všichni.

Bílá vlčice se zamračila. ,,Tak počkat, tak se jmenovali Sluneční vlk a vlčice Přírody!"

,,To znamená, že musí být naše ztracená Měsíční vlčice!" Vykřikl někdo z vlků, jeho jsem ovšem neviděla.

,,To musí být jen náhoda." Zavrčel pohrdavě světle černý vlk, na kterého můj pohled dostal.

,,Bibi, víš co máš dělat." Řekl opět tmavě šedý vlk, byl klidný, na mě až moc klidný.

Z kruhu vyšla bílá, tentokrát o trochu starší vlčice, než ta předchozí.
Pokývala hlavou a přistoupila ke mne.
Já jsem cukla tělem a začala jsem pomalu couvat.
Vlčice mne pořád pomalu následovala.
Nevěděla jsem co má v plánu.
Z jejího pohledu nešlo vyčíst nic.
Byl stále stejně kamenná.

Kruh byl uzavřený takže nebylo cesty ven.
Zezadu na mě začaly vrčet vlci, čímž mi dali jasně najevo, že už nemám couvat.
Bílá vlčice přišla ke mne.
Čekala jsem na to nejhorší.

K mému překvapení mě vlčice začala lehce očmuchávat.
Nejdříve na břiše a pak na obou bocích.
Potom zvedla hlavu a zpříma se mi podívala do očích.
Pokývala hlavou a řekla:

,,Jé to dcera Slunečního vlka a vlčice Přírody." Vlci si vzájemně vyměnili pohledy. ,,Je tedy, naše stracená Měsíční vlčice!"
Vlci teď nestáli v kruhu kolem mě, ale po malých hloučkách, kde si vzdělovali, své názory.

,,Vítej, já jsem Alfa, Šedovous."

,,A já jsem Beta, Moudrá."

,,J-já Sophie." Zakoktala jsem.
Právě teď se stalo něco neuvěřitelného.
Vlci mluví lidskou řečí, nebo... spíše... já mluvím vlčí řeči?

,,Smečko!" Zavyl Alfa Šedovous. Všichni vlci, kteří se doposud povídali, utichli. ,, Až dorazíme do tábora, Zlomený dráp, Ayla a Dlouhý chlup půjdou na lov. Bibi a Dorik půjdou na hlídku. Sophie, ty , protože bys nám nestačila, si sedneš na můj hřbet. "

Přikývla jsem. Nebylo co říct.
Popošla jsem tedy k Alfovi Šedovousi.
Opatrně jsem na něj rozkročmo usedla.
Jeho kožíšek byl hebký.

,,Drž se srsti." Poradil mi.
Já jsem tedy uchopila jeho hebkou srst.
V tu ránu se rozběhl.
Ještě víc jsem chopila jeho srst.

A konečně je tady ta kapitola, kterou jsem Vám už tak dlouho slibovala.

Dartia 🦅